LIBYE

listopad 2006

Libye neleží sice nijak daleko, ale na rozdíl od jejích turisticky hojně navštěvovaných sousedů Tuniska a Egypta, je všeobecná povědomost o ní nepatrná. Sama země ovšem nepatrná není - svojí rozlohou je čtvrtým největším africkým státem a 16. největším státem světa. Naše  země by se do ní vešla 23 krát.

Do Libye jsme se nevydali samozřejmě kvůli její velikosti, ale za jejími prvotřídními, byť zatím dost utajenými cestovatelskými poklady. Libye byla kvůli mezinárodnímu embargu po dlouhou dobu mimo hlavní okruh cestovatelských zájmů a po léta trvání embarga skoro jako by nebyla. To je asi hlavní důvod, že se o ní moc neví. Embargo před pár lety skončilo a Libye má šanci se stát jedním z významných cestovatelských cílů. Předpokladů k tomu má víc než dost.

Hlavními cestovatelskými magnety v Libyi jsou její antické  památky, beduínská architektura, úžasná pouštní karavanní města, prehistorické skalní malby a rytiny na Sahaře, a v neposlední řadě přírodní skvosty Sahary – její krajina, skalní města, pouštní jezera, písečná moře.

Pět libyjských objektů bylo zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO. Jsou to : archeologická naleziště Kyréné, Leptis Magna a Sabratha, nádherné saharské pohoří Tadrart Akakus, které je navíc ohromnou galerií prehistorického umění, a antická oáza Ghadames.

Že žádná z uvedených památek v programu naší libyjské cesty (kromě jiného) nechyběla, nemusím snad ani zdůrazňovat. Kouzlo všech míst jsme navíc užili - v dnešní době všeobecné turistické exploze - dosud naprosto nerušeně a dosyta. Špičkovými antickými památkami jsme neprocházeli žádnými davy návštěvníků, jak by tomu bylo kdekoli jinde. Některé lokality jsme si prohlíželi dokonce naprosto osamoceni. Podobně tomu bylo k naší spokojenosti také na saharských cestách.    

Před popisem naší cesty je nejspíš třeba trochu Libyi přiblížit. Libye se skládá ze tří oblastí: Tripolsko, Kyrenaika a  Fezán. První dvě na severu hraničí se Středozemním mořem – Tripolsko leží na západ od zálivu Velká Syrta a poblíž hranic s Tuniskem, Kyrenaika naopak na východ od tohoto zálivu a poblíž hranic s Egyptem. Fezán je oblast jihozápadní libyjské Sahary.

Mapka

V Kyrenaice a v Tripolsku se nacházejí velice cenné historické památky fénické, řecké, římské a byzantské, protože Libyi díky její strategické poloze ovlivnila prosperita všech těchto starobylých civilizací. Zatím co však východní Kyrenaika byla před dobou římskou součástí kultury řecké, západní Tripolsko bylo součástí fénické (punské) kultury s centrem v Kartágu. Obě oblasti pak mají dále vynikající římskou, byzantskou a arabskou minulost.

Během cesty Libyí jsme si nejprve prohlédli Kyrenaiku, a abychom nebyli jednostranně zahlceni antikou a aby nám dojmy tohoto druhu nezevšedněly, nechali jsme si Tripolsko zase na závěr, po týdenním výletu Saharou.

KYRENAIKA

Výlet po Kyrenaice začal příletem do druhého největšího města v zemi Benghází. Ne že by se tam nenašly nějaké historické památky, ale dnešní Benghází je především vzdušné město s velikým jezerem a se spoustou moderních staveb.

Následující dva snímky zachycují pomník veledílu současné doby, gigantickému projektu „Velká umělá řeka“, který podzemním potrubím o průměru 4 m přivádí vodu z podzemí Sahary do severních oblastí země. Je to projekt bezesporu úžasný a obdivuhodný, ale řešící pouze dnešní potřeby. Libye vyčerpává neuvěřitelnou rychlostí zásoby podzemních vod, vzniklé před tisíci lety v době, kdy Sahara ještě nebyla pouští, ale zelenou savanou. Tyto zásoby už nikdy nemají šanci se doplnit.

Ptolemais patřila svého času mezi nejmocnější města Kyrenaiky. Po krátké návštěvě muzea jsme na velice rozsáhlém a liduprázdném romantickém archeologickém nalezišti - mezi mořem a malebnými vršky pohoří s pasoucími se ovcemi a kozami – postupně podle plánku identifikovali jednotlivé objekty kdysi bezpochyby senzačního města, včetně jeho důmyslného systému na sbírání a uchovávání vody. Nikde žádný hlídač, až člověka děsí fakt, že si tu každý může dělat (případně také odnést) co chce. Po staletí to konečně dělali také místní lidé a rozebírali starobylé památky na stavební materiál.

Kyréné bývalo hlavním městem řeckého Pentapolisu (sdružení severoafrických řeckých měst) a návštěva zdejších památek na tuto velkou civilizaci patří k vrcholům návštěvy Libye. Kyréné bylo založeno Řeky z Théry (dnešní Santorini) v 7.století př.n.l. po radě delfského orákula.

Mezi hlavní pamětihodnosti rovněž velice rozsáhlého města patří Diův chrám, agora, Apollónova svatyně, několik divadel, římské lázně, nekropole, a další. Nejen zde, ale také na všech ostatních starověkých památkách v Libyi jsme obdivovali úžasné mozaiky - řecké, římské a byzantské.

Hrobkami je provrtán celý svah podél cesty k Apollónově chrámu.

Torzo divadla po ničivém zemětřesení, které v roce 365 pobořilo většinu památek na celém severoafrickém pobřeží.

Římské lázně.

Nejen samotné Kyrené, ale také okolí města je hustě poseto relikty řecké, římské a byzantské minulosti. Zejména hroby jsou všude, kam se člověk podívá. Ať se do města vstupuje z kterékoli strany, nelze minout rozsáhlé pohřební komplexy, které jsou rozesety všude kolem. Pohřbívalo se tu víc než 1200 let.

Městečko Susa s naším hotelem, který leží pár kroků od vchodu do archeologické lokality antického přístavu Apollónie, bylo naší základnou pro průzkum Kyrenaiky.

Apollónie byla založena ve zdejší široké zátoce také v 7.století př.n.l. jako přístav města Kyrené, ale v  pozdně helénistické době se pak jako město osamostatnila. Tehdy byla postavena také Velká bazilika a reprezentativní rezidenční palác pro vrchního velitele provincie.

Prohlédli jsme si také další památky, mezi které patří : akropole, nádherné řecké divadlo, veřejné římské lázně, menší lázně byzantské (postavené po roce 365, kdy římské lázně zničilo zemětřesení), další baziliky a vodní cisterny.

Nad  úzkou pobřežní vápencovou plošinou, na které leží Apollónie, se tyčí masiv Džabal al-Achdar (Zelená hora), vysoký necelých 900 m a pokrytý středomořskou vegetací. Z něho se nám při příjezdu do Apollónie naskytl nádherný výhled na ni hluboko pod sebou.

Výhled z okna pokoje – na Apollónii směrem k moři, na městečko Susa na opačnou stranu.

Z prohlídky Apollónie:

Byzantská křtitelnice:

Při zmiňovaném zemětřesení se celý pás pobřeží po tisíce kilometrů dlouhý propadl asi o 3 metry níže. Skaliska vyčnívající z moře na prvním snímku bývala kdysi vjezdem do přístavu a tam, kde šplouchají vlny o břeh se kdysi táhly ulice města. Obrovské nádherné řecké divadlo taky nestálo málem v moři.

Překrásný soubor byzantských mozaik ze 6.století se nachází v Kasr Libya. V byzantské bazilice také dodnes pokrývá podlahu původní mozaiková výzdoba (první foto), ale ty nejkrásnější čtvercové mozaikové obrazy byly přemístěny z původního místa (druhé foto) do muzea.

S těžkým srdcem jsem vybírala jen pár z nich na ukázku:

BERBERSKÝ KRAJ.

 Cestou na jihozápad z Tripolisu do Ghadamesu jsme projížděli hezkou horskou a zemědělskou krajinou pohoří Džebel Nafusa, oblastí berberské kultury. (Berbeři jsou původní obyvatelé severní Afriky).

Z architektonického hlediska jsou pro berberskou kulturu typické tzv.kasry – opevněné sýpky, a kromě kamenných vesnic také troglodytská (podzemní) obydlí. Nejprve jsme se zastavili ve veliké berberské vesnici Kasr El-Hadž s pozoruhodnou architekturou a opevněním. Zdejší kasr pochází ze 12.století.

Nádherný fotogenický kasr v berberské vesnici Kabaw je starý 700 let. Poslední dva snímky demonstrují tradiční lis na olivy.

Na západním konci pohoří Džebel Nafusa pak leží neméně okouzlující berberské město Nalut. Jeho kasr byl řešen obráceně – se vchody do jednotlivých sýpek po vnějším obvodu kasru, umístěného uvnitř obranné hradby.

Srdcem libyjské berberské kultury je slavná oáza Ghadames (UNESCO), po tisíciletí karavanní uzel, který vždy hrál klíčovou úlohu v transsahraském obchodu. Přes Ghadames procházelo spojení do Timbuktu a z něj až na pobřeží Maroka.

Jak se zdejší původní osada nazývala, není známo. Ghadames na tomto místě založili Římané na začátku 1.století jako opevněné posádkové sídlo poté, co tuto lokalitu dobyli na Garamantech.

Dnes se město skládá ze dvou částí – z původního, hradbami obehnaného Starého města, jehož domy sice stále patří jeho obyvatelům, ale ti v nich už od 70.-80.let 20. století nežijí, protože v něm nebylo možné zajistit soudobé hygienické podmínky bez zásadního narušení města. Roku 1971 se zdejší obyvatelé začali stěhovat do Nového města, jehož architektura byla optimálně přizpůsobena zdejším extrémním klimatickým poměrům.

Záběry z nového města (včetně našeho hotelu):

Z návštěvy muzea:

 Staré město , uzavřené v hradbách i se zahradami, je svou jedinečnou architekturou a labyrintem uliček úchvatné:

Oázy mohly vzniknout pouze tam, kde byl vodní zdroj. Vodní rezervoár na  prameni. (Stále  na území Starého města):

I když se ve Starém městě už nebydlí, fungují tu mešity či tradičně vyzdobená kavárna:

Majitel jednoho domu ve Starém městě jej proměnil na ukázkový tzv.Tradiční dům, ve kterém jsme – také v tradičním stylu – poobědvali:

Nedaleko Ghadamesu leží ruiny Kasr Al-Ghoul („zámku duchů“), jedné z pevností na ochranu karavanních cest. Cestou k ruinám jsme minuli současný islámský hřbitov (každý hrob je označen dvěma kameny – větším u hlavy pohřbeného člověka, který je orientován směrem k Mekce).

Turisté, kteří na programu již nemají putování Saharou, mohou do ní po prohlídce Ghadamesu trošku nahlédnout, protože Ghadames leží již na začátku Sahary. Jen kousek za Ghadamesem se zvedají písečné duny, při jejichž obdivování si lze dát čaj a čerstvě upečený, kořením voňavý chléb.

FEZZÁN – SAHARA

Kromě úzkého pobřežního pásu tvoří asi 85-90% libyjského území  rozsáhlé pouště, které jsou součástí největší pouště světa - Sahary. Tomu, kdo by si myslel, že Sahara je snad pouze nezáživný písek, bych chtěla říct, že Sahara je naprosto magický, strhující a omamující kus světa, který ve vašich vzpomínkách zanechá navždy trvalou stopu.

Mohu to potvrdit z vlastních zkušeností na základě cesty po fantastických velikých egyptských oázách Baharia, Farafra, Dachla, Charga a Síwa v Libyjské neboli Západní poušti, o kterých bohužel ke své škodě většina našinců vůbec netuší, že existují - a přitom to je to nejkouzelnější, co v Egyptě můžete spatřit a zažít. Dále pak na základě naší cesty po Mali v západní Africe, která vůbec celá byla jako sen. A stejné omamné pocity jsem měla nyní na mnoha místech libyjské Sahary na jihozápadě země ve Fezzánu.   

Saharská krajina je plná překvapení - nalézají se na ní dramatická pohoří a celá skalní města pozoruhodných formací, vádí po dávných řekách, písečná moře s obrovskými dunami, ve kterých někde leží třeba ještě navíc veliká jezera. Při cestě Saharou jen těžko můžete odtrhnout oči od stále se měnící okolní scenérie a na mnoha místech libyjského Fezzánu tomu tak bylo v plné míře.

Sahara nebyla vždy jen nehostinnou pouští, před tisíci lety bývala úrodnou končinou. Žili tu lidé a také hojná africká i středozemní fauna. Pozůstatkem této doby jsou hojné skalní kresby a rytiny se scénami ze života tehdejších saharských obyvatel a jejich prostřednictvím také dokumentací tehdejšího zastoupení zdejší divoké fauny i ochočených druhů zvířat. Právě v libyjské Sahaře ve Fezzánu se nachází asi nejúžasnější soubor památek na její dávné obyvatele. Zejména oblast Tadrart Akakus je naprostým přírodním muzeem v nádherné pouštní scenérii a zdejší prehistorické skalní malby a rytiny jsou pravděpodobně ze všech na Sahaře nejlepší (nejstarší pocházejí z doby před 12 000 lety).

A nesmím zapomenou ještě na jeden významný saharský fenomén – na Tuaregy. Když jsme byli před lety v Mali, setkali jsme se v bájném Timbuktu na severu Mali poprvé s těmi tajemnými „syny pouště“. Ve Fezzánu jsme se s nimi potkali opět –  Sahara nezná hranice. Fezzán je oblastí Tuaregů.

V Ghadamesu jsme dosavadní autobus vyměnili za 4 terénní vozy s náhonem na všechna kola + 1 terénní pick-up s kuchyní, kuchaři a zásobami potravin. A vyrazili na přejezd směr Sebha (třetí největší libyjské město, centrum Fezzánu). A pak hlavně dál za cíli saharského výletu.

Asi 150 km západně od Sebhy leží město Germa, poblíž kterého se nachází archeologická lokalita  Garama, bývalé hlavní město berberské Garamantské říše (900 před n.l. – 500 n.l.) - prvého domorodého významného státu na území dnešní Libye. Garamantská civilizace byla na svou dobu velmi vyspělá. Garamanti používali písmo, měli kolové dopravní prostředky tažené koňmi a později začali používat také velbloudy pro cesty Saharou. Díky své poloze kontrolovali starověké karavanní cesty přes Saharu mezi Egyptem a subsaharskou Afrikou. Byli odborníky na stavbu podzemních vodních kanálů.

Vzhledem k tomu, že na Sahaře málokdy prší, zachovaly se ruiny města z hliněných cihel – na to, jak jsou staré - v relativně dobrém stavu a s rozpoznatelnými původními funkčními částmi.

Garamantská pohřebiště se nacházejí všude v širokém okolí. Zvláštní místo v nich ale zaujímají jediné známé pyramidální hrobky mimo území Egypta:

Al-Aweinat je jedno několika málo oázových městeček, kterými jsme cestou projížděli. Naši kuchaři využili prostor jedné chatky ve zdejších kempu k tomu, aby nám tu naservírovali oběd (mimochodem – vařili nám celou cestu Saharou výborně a je s podivem, jak to v tak skromných podmínkách zvládli). Chtěli nám tradičním stolováním nepochybně udělat radost, a proto jsme jim ji nekazili tím, že bychom dávali najevo, že u stolu by nám bylo lépe.

Starobylý Ghat patří mezi nejatraktivnější libyjská oázová města. Srdcem Ghatu je jeho výborně zachovalá medina, postavená z nepálených cihel a založena v 1.století př.n.l. na místě ještě staršího předchozího osídlení.

Ghat je jedním z několika málo tradičních trvalých tuaregských saharských sídel. Byl postaven garamantskými obchodníky jako jedna z řetězu oáz - zastávek karavan, a patřil také do garamantského obranného systému.

Hradbami obehnaný Ghat s ústřední pevností je zasazen do velmi malebného prostředí – z jedné strany se zvedají písečné duny, z další je výhled na pohoří Akakus, ze západní strany jsou zase v dálce vidět vrcholy pohoří Tassili v Alžírsku.

Poslední přípravy na následující cestu pouští:

Sahara – Tadrart Akakus (UNESCO).

Zahájili jsme kouzelnou část naší cesty Libyí. Projížděli jsme měnící se pouštní krajinou, na mnoha místech jsme zastavovali a prohlíželi si a obdivovali úžasné prehistorické umění dávných obyvatel Sahary, a také četné saharské přírodní divy. To byla poetická stránka putování.

Praktická stránka měla řadu momentů, o kterých tu a tam se také zmíním. Například první oběd: zastavili jsme na příhodném místě (to znamená ve stínu pod nějakým stromem, jimiž Sahara zase tolik neoplývá), naši kuchaři sundali ze střechy jednoho džípu skládací stolky a židličky, a po chvíli čarování nám v mnoha mísách – jako vždy - naservírovali dobré papu.    

Vstupní část pohoří Akakus na nás udělala ohromný dojem:

Nezapomenutelný byl pro nás ovšem také první večer, protože jsme poprvé stavěli své stany. Ano, ty z vás, kteří trochu sledují naše výlety po světě bych chtěla ujistit, že se nijak nepřehlédli – opravdu jsme po několik nocí spali pod stanem, protože jinak se při poznávání obrovské libyjské Sahary, s civilizační vybaveností zhruba stejnou, jako měli její dávní obyvatelé, bydlet nedá.  

Většina z nás stavěla stan už dost dávno a nyní zjistila, že od té doby se konstrukční prvky stanů výrazně proměnily. Jinak řečeno – neměli jsme především jasno v tom, jak postupovat. Náš libyjský doprovod nevypadal, že nám stany postaví a zdálo se, že to hlavně také neumí (oni spali ve spacáku pod širákem). A do třetice - na místo prvého noclehu jsme z nějakých důvodů dorazili už skoro za tmy.

Dynamická fáze večera:

Ale podařilo se a zaslouženě jsme po večeři relaxovali. Došlo i na písničky.

Ráno bylo nádherné. (Pro úplnost musím dodat, že nocování na Sahaře se nám nečekaně zalíbilo a také na konci saharského výletu jsme stany měli postavené hravě za pár minut. A krásná byla všechna saharská rána).

Zahajujeme cestu senzačními skalními útvary:

Občas zastavujeme u skalních galerií.

V oblasti severní Afriky a na Sahaře začalo prehistorické umění vznikat v době neolitu, a to různými technikami : rytím do skal, vyklepáváním, kreslením a malbou barevnými hlinkami. Obsah děl návštěvníkům přibližuje způsob života a obecné kultury tehdejších obyvatel. Znázorňují zvířata, způsob lovu, domácí zvířata, ale také určité kulty, tance, apod. Kromě toho se v mnoha případech jedná také o pozoruhodnou uměleckou hodnotu obrazů. První skalní kresby pocházejí z let 12 000 př.n.l. a zdejší skalní umění končí asi rokem 100 našeho letopočtu.

Stáří výtvorů lze odhadnout i podle obsahu, který se měnil s měnícími se saharskými přírodními podmínkami. Během mapování a výzkumů bylo dosud napočítáno bylo několik tisíc skalních maleb a kreseb rozptýlených v pohoří Tadrart Acacus. (Pro umění ve Vádí Metkanduš jsou zase typické skalní rytiny). Bohužel jiný údaj ovšem uvádí, že polovina již byla zničena – odvezena do muzeí v cizině, poškozena či zničena neurvalým zacházením návštěvníků a také záměrně poškozena náboženskými pomatenci.

Galerie pod skalním převisem – vítá nás v ní dávný saharský obyvatel:

Jedeme dál. Setkání s velbloudy a jejich majiteli (bůhví, kde se tu vzali). Na poušti tu a tam něco málo roste, ovšem hořké melounky, kterých je všude dost, nejsou jedlé a nepanuje shoda v tom, zda jsou i jedovaté.

Pár ukázek z další návštěvy minulosti:

Jedeme dál o kocháme se. Řidič s námi rozpustile projíždí pod skalním obloukem.

Další obrazárna:

Setkání s tuarežskými polonomády:

V krásné krajině byl strom a oběd:

Umělecká díla z následujícího místa jsou ze života:

Další krásná krajina a další umělecké zážitky:

Když se podívám na snímky, ze kterých tu vybírám, vrací se mi nezapomenutelný pocit štěstí. Myslím, že to nebyl jen můj případ. Pouštní krajina s duší čaruje.

A šup s duší zase do světa umění.

Pravěcí umělci používali různé přírodní barevné materiály a některé barvy získávali také ze skalních hlinek:

Rytina tohoto slona byla tak dokonalá, až jsem měla podezření, že moc stará není a že si tu někdo nemístně hraje. Naopak, je jedna ze zdejších nejstarších.

Popojeli jsme a v další galerii jsme našli nejen kresby, ale i nápisy. Je to možná pro leckoho překvapující, že zdejší lidé tak dávno měli písmo, znali kolo a uměli leccos, co by leckdo od prehistorických lidí v Africe rozhodně nečekal. Soudobý člověk by měl mít v sobě asi více pokory a méně domýšlivosti na to, jak jsme vyspělí a dokonalí.

Na dalším nádherném místě další nádherné kresby:

Jedeme dál – jednou jsme cestou potkali kozy, jinde zase zahlédli osamělou polonomádskou chýši. A všude senzační šutry roztodivných tvarů !

Zkamenělý kmen dávného obrovského stromu:    

Studny jsou na Sahaře velká událost. Průzračně čistá voda se tu čerpá ze hloubky asi 150 metrů. Pro vodu si sem jezdí zdaleka těch pár poločovných obyvatel, kteří ve zdejším kraji žijí, a jinak se tu  zastavují všichni dvounozí i čtyřnozí pocestní.

Tady jsme ukončili putování pohořím Tadrart Akakus a vydali se do dalších partií libyjského Fezzánu. Saharská poušť má mnoho podob – může být kamenitá, písečná, štěrková, oblázková.

Nyní na nás čekala pasáž – jak si Saharu většinou představujeme – oblast Wan Casa s velkými písečnými dunami.  Jeli jsme tady podél tak krásných dun, že se jim nedalo fotograficky odolat. Také jsme tu dvakrát cestou přespali.

Předtím, než nám na naší cestě začala pro změnu zase úplně placatá saharská pasáž, jsme zastavili u malého kamenného pohoří. Jednak jsme na jeho úpatí poobědvali a pak jsme se vydali na jeho vrcholky, kde se nacházely jedny z nejstarších prehistorických rytin. Byla na nich zobrazena typická africká zvířena, která tu žila před tisíci lety. Některé části obrazů byly už trochu narušené – protože i kámen podléhá zubu času.

Dlouho jsme jeli partií, kterou odbudu dvěma fotografiemi, protože to tu vypadalo stále stejně a jediným zpestřením byla část placky porostlá uschlou travinou a posetá oněmi malými melounky, které jsme na Sahaře potkávali často.

Zato teď nás čekal zase jeden z vrcholných saharských zážitků: Vádí Metkanduš s nejslavnějšími prehistorickými rytinami. Byli jsme tu v pravé poledne, a tak se nefotografovalo nejlépe. Rytiny nebyly dostatečně nastínované. Ale i tak je snad z pár ukázek patrné, že jsme se tu emočně vydováděli.

Jednu rytinu jsem si nechala zvlášť: je to často publikovaná rytina krokodýla s mládětem. Na prvém snímku je celkový záběr, na dalších totéž po částech.

Na konci našeho putování libyjskou Saharou ve Fezzánu nás čekal další senzační zážitek: návštěva jezer Ubari, která na Sahaře uprostřed vysokých dun působí jako rajská zjevení. Tady jsme už nejeli jen podél písečných dun, ale přímo dunami. Naši řidiči proto předtím poněkud upustili vzduch z kol.

Nejprve jsme v dunách jednou přespali a pak ráno vyrazili k jezerům.

Cestou se postupně začala objevovat zeleň – podzemní voda nebyla hluboko. Také jsme tu potkali velbloudy , kteří vypadali v těch dunách pěkně stylově.

První z navštívených jezer bylo menší malebné jezero Mavo. A protože sem pár lidí za den dojede na výlet, nechyběli Tuaregové se svými hezkými šperky.

Zato další jezero – jezero Gebraoun (250 x 300 m) - je jedním z největších saharských jezer vůbec. Dá se v něm koupat a mnozí z nás jsme to pochopitelně museli vyzkoušet. Voda je slaná, a proti běžným zvyklostem nahoře chladná a dole teplá. Ale hlavně koukání jezero uprostřed písečných dun - z různých stran ze břehu, anebo z vody při koupání - byl moc hezký zážitek.

 Menší, ale velmi pohledné je jezero Umm al-Maa.

O jezeru Mandara  se v publikacích píše, že mívá problémy s vodou. Potvrzujeme, je to tak.

Výletem do pouštních ubarských jezer skončil náš saharský výlet, na který budeme dlouho vzpomínat. Řidiče a kuchaře, kteří byli během našeho putování Saharou našimi společníky, jsme si na závěr vyfotografovali nejprve samostatně, a pak jsme se zvěčnili všichni společně.

TRIPOLSKO

leží na západ od velkého zálivu Velká Syrta a poblíž hranic s Tuniskem. Slovo „tripolis“ znamená „trojměstí“. Proto odlišujeme „Tripolis“ v dnešním významu jména hlavního města Libye (arabsky Tarábulus al-Garb) a „Tripolsko“ či „Tripolitána“ jako názvu oblasti 3 historických měst, jimiž byly:

Oea na místě dnešního hlavního města, Sabratha a Leptis. Tato města založili Féničané v 7.-5 století př.n.l. Spolu s Kartágem tvořila nejvýznamnější punská sídla.

Tripolis.

Féničané tu založili malé město Oea, které získalo větší význam později během následujících historických etap. Dnes je Tripolis, hlavní město Libye, město hlavně moderní. Moderní byla také část města v jeho pobřežním cípu, kde se nacházel hotel, ve kterém jsme vždy během svých zastávek na cestě jednotlivými částmi Libye přespali. Ani v hotelu samozřejmě nechyběl všudypřítomný obraz Kaddáfího.

U hradeb medíny v centru města leží veliké ústřední náměstí, ve kterém je v budově tzv. Červeného zámku na rohu náměstí u nábřeží umístěno Národní muzeum se sbírkami exponátů z Libye – od neolitu až po současnost.

Z návštěvy Národního muzea, během níž jsme si do značné míry zrekapitulovali leccos z toho, co jsme už předtím v Libyi viděli:

Z původního fénického, respektive hlavně pak římského města v Tripolisu – na rozdíl od Leptis a od Sabrathy – moc nezůstalo – všechno pokryly pozdější kulturní vrstvy. Výjimkou je Vítězný oblouk Marka Aurelia.

Návštěvníkům Tripolisu se také ukazují bývalý francouzský a britský konzulát ze 17.-18.století, ale na obou místech měli právě zavřeno. Místo toho jsme si prošli okolní zajímavou část města (dvůr dnešního řeckého velvyslanectví s ortodoxním kostelem, vchod do jedné mešity, původní karavanseráj, právě přebudovaný na půvabný hotel).

Kočičky tady mají rádi a ony jsou tu evidentně také rády:

Přívětivě vypadá celé tripolské nábřeží:

Tripolis je plný mešit a na mešitu byla přestavěna dokonce i původní katedrála. Na náměstí, které se kdysi jmenovalo Katedrální (dnes Alžírské), stojí jedna ze zdejších sloupových kaváren (jako součást velkorysé italské přestavby města v době, kdy Libye byla italskou kolonií -19.-20.století - a kdy si Italové mysleli, že tu už zůstanou natrvalo). Ve zdejších kavárnách, kam mají přístup dnes i ženy, si lze vypůjčit vodní dýmku.

Co ještě dodat k Tripolisu ? V medíně jsou súky (ale obchody s tímto a podobným sortimentem jsou také leckde jinde, podobně jako všude je Kaddáfí), a v hospůdkách bylo dobře, i když po celé zemi přísně abstinentsky.

Nedaleko Tripolisu leží ruiny dvou antických římských měst: Sabratha a Leptis Magna, která představují bezesporu vrcholná místa návštěvy Libye.

SABRATHA (UNESCO).

Původní obchodní osadu na konci transsaharské obchodní cesty založili Féničané, ale hlavní podobu a lesk město začalo dostalo až v době římské, a to především ve 2. a 3. století, která byla pro severoafrická města zlatou dobou.

Ze Sabrathy tehdy vzniklo kvetoucí římské město. Celá zdejší oblast prožila velké období zejména v době, kdy se římským císařem stal rodák z Leptis Magny Septimius Severus. Jeho osobním darem Sabratě bylo divadlo, jeden z vrcholů římské architektury, které je dnes považováno za vůbec nejkrásnější římské divadlo.

Existenci antického města ukončil v roce 643 vpád arabských vojsk. Arabové si naštěstí postavili – jak v případě Sabrathy, tak Leptis Magny - svá sídla o trochu dál na jiném místě, a obě starověká římská města postupně pokryl písek. A to je důvod, proč se na severoafrickém pobřeží nacházejí dodnes tak úžasné antické památky, jaké v Evropě se v takovém rozsahu zachovat nemohly. V Evropě je pokryly pozdější kulturní vrstvy, kdežto tady písek, který lze odkopat. Vykopávky a restaurace probíhají od 20.století a ještě po desítky let asi probíhat budou.

Divadlo:

Kromě slavného divadla je toho v Sabratě k vidění mnoho - řada chrámů, Forum, Kapitol, Kurie, Byzantská zeď, bazilika.

Ani ve zdejších římských lázních nechyběly mramorem záchodky (kolektivní, jak bývalo tehdy zvykem).

V Sabratě se unikátně uchovala i fénická památka: mauzoleum boha Bese (už v Egyptě nám byl tento veselý bůh moc sympatický):

A Sabratha se vyznačuje ještě jedním unikem – na rozdíl od jiných obdobných míst se tu uchovaly ruiny také obytných domů.

Ty nejkrásnější antické mozaiky Sabrathy byly uloženy do muzea:

LEPTIS MAGNA (UNESCO)

Leptis Magna je jedním z nejpůsobivějších římských měst. Původní fénické město Leptis dostalo později v době římské přídomek „Magna“ (= „velká“), aby se odlišilo o stejně pojmenovaného města na území dnešního Tuniska. Nikdo tenkrát netušil, jak výstižné pojmenování to je.

Mladší římské stavby starou punskou Leptidu dokonale převrstvily. Třetí století, které již bylo dobou nezadržitelného úpadku římské imperiální moci, znamenalo pro římskou severní Afriku přitom dobu ohromného rozkvětu. Zejména to platí pro dobu římského císaře Septimia Severa, který se v tomto městě roku 145 narodil.

Vpád Vandalů v 5.století obrátil římskou severní Afriku včetně Leptis Magny ve zříceniny a popel. V době rozkvětu Východořímské říše získala Leptis ještě jednou svůj vzhled a lesk, i když byzantské hradby ani zdaleka neobklopovaly takovou rozlohu jako kdysi. Definitivně ovšem proměnil město v trosky vpád arabských vojsk v 7.století a Leptis upadla v zapomnění.

Za fašistické éry Benita Mussoliniho byly v Leptidě zahájeny rozsáhlé vykopávky ve snaze využít slavného římského města ke slávě vlastního násilnického režimu.

Z monumentálního města dodnes zůstalo mnoho památek: oblouk Septimia Severa, Hadriánovy lázně, chrám Nymf, Velká kolonáda, Forum, sportoviště, bazilika, opět nádherné divadlo.

Vítězný oblouk Septimia Severa, od kterého vedly cesty 4 nejvýznamnějšími směry.

Z prohlídky dalších zmíněných částí ohromné archeologické lokality:

Lidé jsou v Libyi milí – na ukázku jednu přívětivou rodinu na výletě v Leptis:

O něco dále leží obrovský amfiteátr, který byl na rozdíl od divadel určen pro představení krutá a krvavá (divá zvěř a jí obětovaní lidé, souboje gladiátorů, apod.). Kolosální amfiteátr měl společné technické zázemí s hipodromem pro koňské závody podél pobřeží.

Rozsáhlé ruiny přístavu:

Zdejšímu muzeu venku vévodí socha Septimia Severa, vnitřku muzea pak všudypřítomný Kaddáfí. 

A naprostým bonbónkem na závěr jsou záběry z graciézní byzantinské vily Silen, ležící asi půl hodiny jízdy od Leptis Magna na pobřeží. Patřívala bohaté rodině, které nechyběly nejen peníze, ale také vkus. Určitě se jim tu  muselo žít moc krásně.

Malá zahrada s mozaikovými „záhonky“ je obrácena ke Středozemnímu moři a ohraničena třemi stranami kompaktní vily, jejíž dvůr a veranda jsou také pokryty mozaikou. Podivuhodné a jinde nevídané jsou výjevy z bordury mozaikového koberce:.

Výjevy z mozaikových záhonků:

Na stěnách uvnitř domu zůstaly zachovány některé fresky, včetně půvabných postaviček v dětském pokoji.

Nakouknutím do soukromého života lidí před 1500 lety končím povídání o naší cestě Libyí, která pro nás, kteří jsme se nedávno z ní vrátili, už není zemí neznámou. A doufám, že po shlédnutí tohoto web-cestopisu je snad bližší nejen nám.