|   
 
  
    
      Poznámka: 
      1. Počkejte, než se načte celý cestopis, tj. dole na liště se objeví "Hotovo" 
      2. Kliknete-li na foto, zvětší se
    
  
 
    "Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být nikdy vyhnáni."
    Jean Paul „Nejen Patagonie a Ohňová země“
zájezd se konal na přelomu února a března 2006 a zavedl nás na úzení států Argentina, Chile a Uruguay 
  
  
Tam, kde se na jihu
        Jižní Ameriky dvě země – Chile a Argentina – stále více zužují a
        k sobě přibližují, se na území obou z nich nacházejí jedny
        z nejfantastičtějších cestovatelských pokladů – Patagonie a Ohňová země. 
        Patagonie
        je rozlehlá a dodnes značně panenská
        oblast na jižním konci andského hřebene s úžasnými horskými scenériemi,
        ledovci, řekami a jezery, s dramatickým pobřežím a s unikátním
        ekosystémem pevninským i mořským. 
        Ohňová země
        je souostroví, ležící ještě na jih od Patagonie, od které je odděleno
        Magellanovou úžinou. Název „Ohňová země“ dali těmto místům kdysi odvážní
        mořeplavci, kteří hledali bezpečnější cestu pro obeplutí Jižní Ameriky
        než okolo zrádného Hornova mysu. Hledali možnost proplutí mezi zdejšími
        ostrovy, na kterých v noci plály ohně místních indiánů Yamanů. 
          
        Když se řekne „Argentina“,
        vybavíme si určitě tango, pampu a chov hovězího dobytka na jejích „estanciích“.
        Bez toho se návštěva Argentiny určitě obejít nemůže a my jsme to
        respektovali. 
          
        Argentinské hlavní
        město Buenos Aires, a uruguayské hlavní město 
        Montevideo a uruguayský historický poklad Colonia del Sacramento,
        leží nedaleko od sebe na protilehlých březích unikátu jménem Río de la Plata. 
        Závěrečná návštěva subtropické Uruguaye se tak přímo nabízela na
        srovnání si dojmů z cesty do té chvíle zaměřené převážně na krásy
        přírodní. 
          
          
          Buenos Aires.
          Hlavní město Argentiny s evropským charakterem tvořilo vždy svou
          polohou v ústí obrovité řeky La Plata
          významný strategický bod a jednu z hlavních vstupních bran do Jižní
          Ameriky. 
          
          Avenida 9 de Julio
          s Obeliskem je centrem města. Se svými 12 jízdními pruhy je nejširší
          třídou na světě. Obelisk byl postaven v roce 1936 u příležitosti 400
          let města a je symbolem Buenos Aires. Nachází se tu mnoho zajímavých
          objektů, jako Theatro Colon či mnoho pomníků, př.Kryštofa Kolumba či
          Dona Quijota. 
          
            
          
    
     
   
          
            
          
          V 
          Metropolitní katedrále je pohřben národní hrdina San Martín
          a na náměstí Plaza de Mayo se
          nachází kromě dalších historických budov také růžový prezidentský
          palác Casa Rosada s „Evitiným“ balkonem. 
          
            
          
    
     
   
          
            
          
          Bohémská čtvrť San Telmo
          je místo starožitnických obchodů, restaurací a obchodů s nostalgickým
          rázem,  a místem, kam jsme se později po návratu z Patagonie a Ohňové
          země vypravili na senzační představení tanga. 
          
            
          
    
     
   
          
            
          
          Nepřehlédnutelná je barevná 
          umělecká čtvrť 
          La Boca.
          (Na balkoně jsou Evita, Maradona a jakýsi slavný tanečník tanga). 
          
            
          
    
     
     
   
          
            
          
          Poblíž vchodu do 
          proslulého hřbitova ve čtvrti Recoleta
          stojí koloniální kostel Panny Marie de Pilar. Po
          hrobkách nebožtíků argentinské elity na pompézním hřbitově se
          majetnicky vyvalují četné kočky, které také nepůsobí nijak chudě. Po
          krátkém obhlédnutí nekropole směřuje většina turistů ke zdejší hlavní
          atrakci, kterou je hrobka Evity Perónové. 
          
            
          
    
      
   
          
            
          
          Národní památník
          na náměstí Osvoboditele San Martína, naproti kterému stojí vyhlídková
          Anglická věž, a vyhlídka z ní. 
          
            
          
   
     
   
          
            
          
          V okrajovějších částech Buenos Aires
          byly postaveny elegantní skleněné moderní budovy a blíže k centru nové
          stavby citlivě ladí s historickými. 
          
            
          
    
     
   
          
            
          
          Začátek cesty po PATAGONII
          – rozlehlé rovině, která na svém západním konci u andského hřebene
          ukrývá jedny z nejfantastičtějších horských scenérií. Zeměpisné
          hranice argentinské Patagonie jsou vymezeny řekou Río Negro na severu
          a Magellanovou úžinou na jihu (za ní se nachází Ohňová země). Je to
          země protikladů – na západě nepřekročitelný řetěz And, uprostřed
          prakticky pustina, ovšem na východě, na pobřeží Atlantiku a v oceánu
          život přímo bují. 
          
            
          
          Odlétli jsme do města Trelew, odkud
          jsme se nejprve vydali  do přírodní
          rezervace Punta Tombo, kde
          od září do dubna hnízdí každoročně asi milion tučňáků Magellanových
          (mají široký černý pás na hrudi a bílém bříšku). Zde je jejich
          největší hnízdiště na světě a zároveň místo s největší koncentrací
          tučňáků mimo Antarktidu. Kromě nich se tu nachází také spousta dalších
          ptáků jako např. nandu, kormoráni, či buřňáci obrovští. 
          
          Tučňáci, tučňáci a tučňáci
          – my se jich nemohli nabažit a oni si hleděli svého a nás si příliš
          nevšímali: 
          
            
          
    
      
     
     
   
          
            
          
          Mezi Punta Tombo a místem našeho
          dalšího výletu - poloostrova Valdés – leží město 
          Puerto Madryn, kde jsme bydleli.
          Puerto Madryn slouží sice hlavně jako východisko k okolním přírodním
          rezervacím, ale samo je to milé přístavní město s pobřežní promenádou
          a pláží. Byl víkend a místní lidé vyrazili na pláž. Také se tu hrálo a
          tančilo. Kdybyste si mysleli, že v Patagonii je všude chladno, mýlili
          byste – viz teploměr. Všude, kde to šlo, se činili rybáři – tedy
          všichni ostatní z města, kteří nebyli na pláži. 
          
            
          
    
     
     
   
          
            
          
          Poloostrov Valdés
          -  výlet do majestátní,
          divoké a neporušené přírody na poloostrově, který je položkou na
          seznamu památek UNESCO a do zvířecím rájem: Na Valdés se
          každoročně připlouvají namlouvat a rozmnožovat velryby černé, a
          to konkrétně jejich jižní poddruh - velryba jižní. V určitých
          měsících roku je poloostrov také tradičním plodištěm rypoušů
          sloních.  A na Valdés se přilétají pářit a snášet vejce také 
          kormoráni bělobřiší. 
          
          Prohlédli jsme si poloostrov z moře i
          ze země – spousty lachtanů, na skalách přichycených hnízdících
          kormoránů, a zase kolonie našich kamarádů tučňáků. A pár rypoušů –
          jednu rypoušku jsme si vyfotili docela zblízka. 
          
          Zajímavé bylo vzhledem k velmi pozvolné
          hloubce naše nalodění: nastupuje se na souši a loď na kolečkách do
          moře odtlačí traktor. 
          
            
          
    
      
      
      
      
   
          
            
          
          Tierra del Fuego čili Ohňová
          země sestává z jednoho
          velkého ostrova a mnoha menších, většinou neobydlených. Tato
          „nejvzdálenější část světa“ fascinovala cestovatele již od počátku
          doby zámořských objevitelských a průzkumných cest. A také Darwina,
          který se do těchto končin dostal během velké plavby v roce 1830 na
          lodi Beagle (po které nese jméno zdejší průliv). A konečně -
          nepřestává fascinovat dodnes. 
          
          O souostroví Ohňové země se Chile a
          Argentina dělí, větší část patří Chile. 
          
          Magellanův průliv,
          který souostroví odděluje od pevniny, je jednou z nejdůležitějších,
          ale také nejnebezpečnějších námořních cest na světě. Spojuje Atlantik
          s Pacifikem a umožňuje mořeplavcům se vyhnout obávanému Hornovu mysu. 
          
            
          
          Ushuaia, centrum argentinské části
          Ohňové země, leží u průlivu Beagle a může se právem chlubit
          neuvěřitelnou polohou, jakou má jen málo měst. Ushuaia, nejjižnější
          město světa, působí a sama si také říká „na konci světa“.
          Osada vznikla koncem 19.století jako argentinský trestanecký
          tábor a brzy tu bylo postaveno velké vězení s centrální rotundou a
          pěti křídly. Dnes budovy bývalé věznice slouží jako turistická atrakce
          a muzeum – námořní, policejní, trestanecké, antarktické,
          filatelistické, historické. 
          
          Město z dálky a zblízka, a návštěva
          výborného muzea. 
          
            
          
    
      
      
      
     
     
   
          
            
          
          Národní park Ohňová země  zahrnuje horské zóny, řeky,
          jezera a pobřežní fjordy tvořené dávnými pohyby ledu. Vstupní budova
          do parku je restaurované nádraží bývalé vězeňské železnice. Vláček
          odtud vozil do roku 1947 vězně do práce v lese a dnes vozí turisty. 
          
            
          
    
      
      
      
   
          
            
          
          Moc se nám líbil 
          výlet katamaránem 
          po průlivu Beagle, ve kterém se stýkají vody Atlantiku a
          Pacifiku, okolo řady ostrovů, majáků a mořských živočichů. Hlavně
          tisíce kormoránů a lachtanů. 
          
            
          
    
      
     
   
          
            
          
          Při cestě z Ushuaie do Calafate, 
          zpět do Patagonie, jsme 
          letěli nad Magellanovým průlivem. 
          
            
          
   
   
          
            
          
          Calafate
          se nachází v tzv.Jezerní plošině v provincii Santa Cruz, nejřidčeji
          osídlené argentinské provincii, na úpatí Patagonských And a na břehu
          kouzelného 600 km2 velkého jezera Lago Argentino, ve výšce 1800
          m. 
          
            
          
  
   
          
            
          
          Calafate je východiskem ke dvěma
          proslulým patagonským turistickým cílům: argentinskému Národnímu
          parku Glaciares a chilskému Národnímu parku Torres del Paine,
          vzdálenému jen pár hodin jízdy. 
          
            
          
          Národní park Glaciares. Výlet národním parkem,
          zapsaným na seznamu památek UNESCO, s mnoha ledovci a fjordy,
          k monumentálnímu a hřmícímu modrému ledovci, jehož ledové útesy se
          tyčí do výšky 60 metrů. Ledovec Perito Moreno, nad kterým se vypínají
          bizarní žulové štíty chilského masívu Cerro Paine, je jedním z mála
          narůstajících ledovců na světě. 
          
          Národní park Los Glaciares
          se 47 ledovci  je částí největšího ledovcového území mimo
          Antarktidu (4500 km2). Nachází se v jižní části argentinských And a
          vyznačuje se neobyčejně krásnou krajinou se strmými horami a
          rozlehlými ledovci. Patagonské Andy se rozkládají v dlouhém
          pásu podél argentinsko-chilské hranice. Vyznačují se divokou krajinou
          s bizarními sklaními věžemi, které se tyčí nad travnatými planinami a
          neprůchodnými lesy, mohutnými ledovci, nádhernými jezery, peřejemi a
          vodopády. 
          
          Ledovec Perito Moreno
          na rozdíl od ostatních ledovců neustále přibývá a proniká svým splazem
          jako 35 km dlouhá ledová řeka do údolí. Díky své jedinečné poloze
          nabízí grandiózní podívanou. Je vysoký 60 m a stéká do jezera
          Argentino, Při posunu praská a chvílemi se řítí obří ledové bloky do
          vody. 
          
          Ledovec jsme obhlédli ze všech možných
          dostupných míst a také zblízka z lodě. 
          
            
          
    
      
      
     
     
   
          
            
          
          Torres del Paine, Chile.
          Několik hodin s přejezdem přes argentinsko-chilský hraniční přechod
          nám trvalo dojet do jednoho z nejznámějších národních parků na světě,
          do chilského Torres del Paine, biosférické rezervace UNESCO. 
          
          Cestou jsme potkali pár zdejších
          obyvatel – pštrosy nandu, lamy guanako, z příkopu na nás vykoukla
          patagonská liška a ve vzduchu plachtil kondor. 
          
            
          
    
      
      
   
          
            
          
          Park Torres del Paine se nachází v
          srdci chilské Patagonie, v oblasti zvané Magellanes, na hranici
          s antarktickou oblastí. Hlavními morfologickými rysy parku jsou
          především majestátní žulové hory o průměrné výšce 3000 m, tvarované
          pohybem ledovců. Jejich strmé stěny tvoří vysoké srázy a dodávají
          parku zvlášť působivou scenérii. Ledovce v jižní oblasti napájejí
          řeky. Hlavní řekou parku je řeka Paine, která po průtoku 
          čtyřmi jezery vtéká do mořské zátoky Poslední naděje. 
          
          Centrální částí parku je jezero
          Pehoe, poblíž kterého se nachází vodopád Salto Grande a centrální
          část horského masivu Cerro Paine Grande s vrcholovým ledovcem a
          bizarní horou připomínající býčí rohy – Los Cuernos del Paine. 
          
          Dominantou celého parku jsou skalní
          věže Torres del Paine. proslulé žulové věže, které daly parku
          jméno. 
          
          Některá místa parku stále ještě nesou
          stopy našeho krajana. Čech Jiří Šmiták navštívil zdejší místa
          přesně před rokem, a park Torres del Paine na něho hned tak
          nezapomene. Převrhl se mu tady vařič a značná část parku shořela. 
          
            
          
    
      
      
      
      
      
      
     
   
          
            
          
          Bydleli jsme na kouzelném místě u řeky,
          po které jsme si udělali príma výlet na
          gumovém člunu okolo několika ledovců.
          Oblékli jsme se do teplých oranžových skafandrů a dobře jsme udělali.
          Při rychlé jízdě to jen fičelo. 
          
            
          
    
      
      
     
   
          
            
          
          Cestou zpět do Argentiny
          jsme potkali lištičky-manekýnky: 
          
            
          
   
     
   
          
            
          
          Buenos Aires-Fiesta Gaucha. Výlet do pampy na „estancii“
          – typickou zemědělskou usedlost zdejších kovbojů zvaných gaučové,
          folklor gaučů. 
          
          Ukázali nám tady, jak takový gaučo
          chodí oblečený – zepředu i zezadu. (Mimochodem, tento oblý a usměvavý
          gaučo byl naprosto báječný a mezi všemi ostatními hrál jasný prim). 
          
          Projeli jsme se na zdejších koních. 
          
          Poobědvali tak, jak se sluší na
          argentinské farmě – grilovaného masa tolik, kolik kdo vydržel. A
          předtím, než nám předvedli folklorní ukázky, jsme si zatančili. 
          
          Po obědě nám gaučové předvedli, jak
          umějí zacházet se stády koní (každý z nich měl stádo koní jiné barvy),
          a také, jak umějí v trysku sundávat vysoko pověšené kroužky. Gaučem
          zvolená dáma pak dostala nejen trofej, ale také pusu. 
          
          No, a když gaučo „miláček dam“ vyzval,
          zda by si někdo s ním chtěl na koni zacválat, byla jsem nahoře hned. 
          
            
          
    
      
     
     
   
          
            
          
          La Ventana
          – tango show. Budete-li někdy
          v Buenos Aires, rozhodně se na toto představení jděte podívat. Nejenom
          proto, že tango v Argentině prostě musíte vidět, ale tato show je bez
          přehánění naprosto senzační a vrcholně profesionální. 
          
          V La Ventaně nám předvedli tanga
          různých forem, v Argentině nemohla chybět zpívající Evita, a také
          zdejší umělec zopakoval jeden projev gaučovského folkloru, který jsme
          již viděli na farmě, ale nyní byl předveden tak, že se nám naprosto
          tajil dech.  
          
            
          
    
     
     
   
          
            
          
          Uruguay. 
          
          Přes „Talířovou řeku“ - Río de la Plata
          jsme přepluli z Buenos Aires do Montevidea. Río de la Plata je třetí
          nejvodnatější řekou na světě – po Amazonce a Kongu. Pro přesnost:
          takto se nazývá relativně krátký úsek systému spojených veletoků –Paraná
          a Uruguay, a to od jejich soutoku až do  ústí v Atlantiku. Řeka je tak
          široká, že působí jako mořský záliv, ale to, že se jedná o řeku a ne
          moře, je patrné z barvy řeky, která je výrazně jiná – světle hnědá až
          růžová. 
          
            
          
          Montevideo,
          hlavní město Uruguaye, je hospodářské, politické, vzdělávací a
          kulturní centrum země, a také její nejdůležitější přístav. 
          Pamětihodnosti města: Staré město, přístav, katedrála, přístavní
          trh, nábřežní promenáda s plážemi, několik krásných velkých parků,
          stará pevnost. 
          
            
          
          Centrum města
          (včetně našeho hotelu), staré město, pěší zóna: 
          
            
          
    
      
      
     
     
   
          
            
          
          Montevideo je město památníků,
          např. pomník národního hrdiny Artigase uprostřed hlavního náměstí či
          pomník zakladatele města Bruna Maricia de Zabaly uprostřed příjemného
          parku s okolní francouzskou architekturou. 
          
            
          
    
   
          
            
          
          Pomníky mají také evropští
          kolonizátoři a jedna, poslední indiánská rodina (dnes je
          Uruguay kompletně bělošskou zemí). 
          
            
          
    
   
          
            
          
          Styly budov
          jsou tu k vidění nejrůznější. Pokud by vám moderní stavba něco
          připomínala, je to pochopitelné. Týž uruguayský architekt projektoval
          tuto stavbu a proslulý hotel v arabských emirátech. 
          
            
          
    
   
          
            
          
          Pobřeží v Montevideu
          je dlouhé a bydlení u moře evidentně oblíbené. Jen tak vyběhnout
          z domu a ulovit si v moři něco k večeři lze asi v málokterém hlavním
          městě. Žádný z rybářů se nezapomněl vybavit nezbytnou termoskou
          s čajem maté - nápojem, který k Argentině a Uruguay nedílně patří a
          kterým se zdejší lidé nalévají od rána do večera. 
          
            
          
    
     
   
          
            
          
          Na závěr naší cesty jsme si nechali
          bonbónek jménem Colonia del Sacramento.
          Colonia na břehu Río de la Plata je koloniální skvost, jehož
          historická část byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví
          UNESCO.  
          
          Při přetahování se o Nový svět nemínili
          Portugalci přenechat toto strategicky výhodné říční ústí jen Španělům.
          Na jeho břehu zbudovali v roce 1680 osadu, která jim měla zajistit
          přístup k zemi stříbra (do města Potosí v Horním Peru, dnešní Bolívii)
          a nazvali ji Nova Colonia do Santissimo Sacramento. Colonia je 
          nejstarší evropské sídlo na území dnešní Uruguaye. 
          
          Město bylo dlouho metropolí pašeráků
          z celé oblasti a tím bylo solí v očích španělská koruně, které se
          časem podařilo Colonii  získat výměnou za rozsáhlá území na horním
          toku řeky Paraná. 
          
          Od té doby se ve Starém městě
          (postaveném ještě z valné části Portugalci), rozloženém na malém
          poloostrově, změnilo jen málo. Ke kouzlu Starého malého města patří
          koloniální domy, železné kované mříže, tichá náměstí, ulice jak zelené
          tunely a vůbec všude plno zeleně. 
          
          Centrem starého města
          je ústřední náměstí Plaza Mayor se zříceninou františkánského
          kláštera, od něhož se rozebíhá řada ulic a křižujících se úzkých
          uliček. Jednou z nejkrásnějších je ulička „Calle de los Suspiros“
          neboli „Ulice vzdechů“. O kus dál stojí Iglesia Matríz (kostel
          Nejsvětější svátosti), hlavní chrám města a nejstarší v Uruguayi.
          Nechybí zde ani pevnost. 
          
            
          
          Na konci cesty z Montevidea do Colonie
          nás vítala takhle krásná alej. 
          
            
          
  
   
          
            
          
          Bydleli jsme tu romanticky v hotelu
          Radisson na začátku historického centra a na břehu Rio de la
          Plata. Na řeku s růžovou barvou vody byl nádherný pohled v kteroukoli denní dobu: 
          
            
          
   
     
   
          
            
          
          Ulice a uličky, domy a domečky
          starého města: 
          
            
          
    
      
      
      
      
      
     
   
          
            
          
          Pevnost: 
          
            
          
    
   
          
            
          
          Muzeum „azulejos“
          a Indiánské muzeum za pomníkem San Martína: 
          
            
          
    
   
          
            
          
          Kulturní centrum
          z bývalého cukrovaru: 
          
            
          
   
   
          
            
          
          Ruiny kláštera a maják,
          výhled z majíku: 
          
            
          
    
     
   
          
            
          
          Na pobřeží
          Río de la Plata, rybáři i ostatní stále pijí maté: 
          
            
          
    
      
   
          
            
          
          Místní kytičky a zvířátka na
          závěr: 
          
            
          
    
      
     
   
 |