Tam, kde se na jihu Jižní Ameriky dvě země – Chile a Argentina – stále více zužují a k sobě přibližují, se na území obou z nich nacházejí jedny z nejfantastičtějších cestovatelských pokladů – Patagonie a Ohňová země.

Patagonie je rozlehlá a dodnes značně panenská oblast na jižním konci andského hřebene s úžasnými horskými scenériemi, ledovci, řekami a jezery, s dramatickým pobřežím a s unikátním ekosystémem pevninským i mořským.

Ohňová země je souostroví, ležící ještě na jih od Patagonie, od které je odděleno Magellanovou úžinou. Název „Ohňová země“ dali těmto místům kdysi odvážní mořeplavci, kteří hledali bezpečnější cestu pro obeplutí Jižní Ameriky než okolo zrádného Hornova mysu. Hledali možnost proplutí mezi zdejšími ostrovy, na kterých v noci plály ohně místních indiánů Yamanů.

Když se řekne „Argentina“, vybavíme si určitě tango, pampu a chov hovězího dobytka na jejích „estanciích“. Bez toho se návštěva Argentiny určitě obejít nemůže a my jsme to respektovali.

Argentinské hlavní město Buenos Aires, a uruguayské hlavní město Montevideo a uruguayský historický poklad Colonia del Sacramento, leží nedaleko od sebe na protilehlých březích unikátu jménem Río de la Plata. Závěrečná návštěva subtropické Uruguaye se tak přímo nabízela na srovnání si dojmů z cesty do té chvíle zaměřené převážně na krásy přírodní.

Buenos Aires. Hlavní město Argentiny s evropským charakterem tvořilo vždy svou polohou v ústí obrovité řeky La Plata významný strategický bod a jednu z hlavních vstupních bran do Jižní Ameriky.

Avenida 9 de Julio s Obeliskem je centrem města. Se svými 12 jízdními pruhy je nejširší třídou na světě. Obelisk byl postaven v roce 1936 u příležitosti 400 let města a je symbolem Buenos Aires. Nachází se tu mnoho zajímavých objektů, jako Theatro Colon či mnoho pomníků, př.Kryštofa Kolumba či Dona Quijota.

V Metropolitní katedrále je pohřben národní hrdina San Martín a na náměstí Plaza de Mayo se nachází kromě dalších historických budov také růžový prezidentský palác Casa Rosada s „Evitiným“ balkonem.

Bohémská čtvrť San Telmo je místo starožitnických obchodů, restaurací a obchodů s nostalgickým rázem, a místem, kam jsme se později po návratu z Patagonie a Ohňové země vypravili na senzační představení tanga.

Nepřehlédnutelná je barevná umělecká čtvrť La Boca. (Na balkoně jsou Evita, Maradona a jakýsi slavný tanečník tanga).

Poblíž vchodu do proslulého hřbitova ve čtvrti Recoleta stojí koloniální kostel Panny Marie de Pilar. Po hrobkách nebožtíků argentinské elity na pompézním hřbitově se majetnicky vyvalují četné kočky, které také nepůsobí nijak chudě. Po krátkém obhlédnutí nekropole směřuje většina turistů ke zdejší hlavní atrakci, kterou je hrobka Evity Perónové.

Národní památník na náměstí Osvoboditele San Martína, naproti kterému stojí vyhlídková Anglická věž, a vyhlídka z ní.

V okrajovějších částech Buenos Aires byly postaveny elegantní skleněné moderní budovy a blíže k centru nové stavby citlivě ladí s historickými.

Začátek cesty po PATAGONII – rozlehlé rovině, která na svém západním konci u andského hřebene ukrývá jedny z nejfantastičtějších horských scenérií. Zeměpisné hranice argentinské Patagonie jsou vymezeny řekou Río Negro na severu a Magellanovou úžinou na jihu (za ní se nachází Ohňová země). Je to země protikladů – na západě nepřekročitelný řetěz And, uprostřed prakticky pustina, ovšem na východě, na pobřeží Atlantiku a v oceánu život přímo bují.

Odlétli jsme do města Trelew, odkud jsme se nejprve vydali do přírodní rezervace Punta Tombo, kde od září do dubna hnízdí každoročně asi milion tučňáků Magellanových (mají široký černý pás na hrudi a bílém bříšku). Zde je jejich největší hnízdiště na světě a zároveň místo s největší koncentrací tučňáků mimo Antarktidu. Kromě nich se tu nachází také spousta dalších ptáků jako např. nandu, kormoráni, či buřňáci obrovští.

Tučňáci, tučňáci a tučňáci – my se jich nemohli nabažit a oni si hleděli svého a nás si příliš nevšímali:

Mezi Punta Tombo a místem našeho dalšího výletu - poloostrova Valdés – leží město Puerto Madryn, kde jsme bydleli. Puerto Madryn slouží sice hlavně jako východisko k okolním přírodním rezervacím, ale samo je to milé přístavní město s pobřežní promenádou a pláží. Byl víkend a místní lidé vyrazili na pláž. Také se tu hrálo a tančilo. Kdybyste si mysleli, že v Patagonii je všude chladno, mýlili byste – viz teploměr. Všude, kde to šlo, se činili rybáři – tedy všichni ostatní z města, kteří nebyli na pláži.

Poloostrov Valdés - výlet do majestátní, divoké a neporušené přírody na poloostrově, který je položkou na seznamu památek UNESCO a do zvířecím rájem: Na Valdés se každoročně připlouvají namlouvat a rozmnožovat velryby černé, a to konkrétně jejich jižní poddruh - velryba jižní. V určitých měsících roku je poloostrov také tradičním plodištěm rypoušů sloních. A na Valdés se přilétají pářit a snášet vejce také kormoráni bělobřiší.

Prohlédli jsme si poloostrov z moře i ze země – spousty lachtanů, na skalách přichycených hnízdících kormoránů, a zase kolonie našich kamarádů tučňáků. A pár rypoušů – jednu rypoušku jsme si vyfotili docela zblízka.

Zajímavé bylo vzhledem k velmi pozvolné hloubce naše nalodění: nastupuje se na souši a loď na kolečkách do moře odtlačí traktor.

Tierra del Fuego čili Ohňová země sestává z jednoho velkého ostrova a mnoha menších, většinou neobydlených. Tato „nejvzdálenější část světa“ fascinovala cestovatele již od počátku doby zámořských objevitelských a průzkumných cest. A také Darwina, který se do těchto končin dostal během velké plavby v roce 1830 na lodi Beagle (po které nese jméno zdejší průliv). A konečně - nepřestává fascinovat dodnes.

O souostroví Ohňové země se Chile a Argentina dělí, větší část patří Chile.

Magellanův průliv, který souostroví odděluje od pevniny, je jednou z nejdůležitějších, ale také nejnebezpečnějších námořních cest na světě. Spojuje Atlantik s Pacifikem a umožňuje mořeplavcům se vyhnout obávanému Hornovu mysu.

Ushuaia, centrum argentinské části Ohňové země, leží u průlivu Beagle a může se právem chlubit neuvěřitelnou polohou, jakou má jen málo měst. Ushuaia, nejjižnější město světa, působí a sama si také říká „na konci světa“. Osada vznikla koncem 19.století jako argentinský trestanecký tábor a brzy tu bylo postaveno velké vězení s centrální rotundou a pěti křídly. Dnes budovy bývalé věznice slouží jako turistická atrakce a muzeum – námořní, policejní, trestanecké, antarktické, filatelistické, historické.

Město z dálky a zblízka, a návštěva výborného muzea.

Národní park Ohňová země zahrnuje horské zóny, řeky, jezera a pobřežní fjordy tvořené dávnými pohyby ledu. Vstupní budova do parku je restaurované nádraží bývalé vězeňské železnice. Vláček odtud vozil do roku 1947 vězně do práce v lese a dnes vozí turisty.

Moc se nám líbil výlet katamaránem po průlivu Beagle, ve kterém se stýkají vody Atlantiku a Pacifiku, okolo řady ostrovů, majáků a mořských živočichů. Hlavně tisíce kormoránů a lachtanů.

Při cestě z Ushuaie do Calafate, zpět do Patagonie, jsme letěli nad Magellanovým průlivem.

Calafate se nachází v tzv.Jezerní plošině v provincii Santa Cruz, nejřidčeji osídlené argentinské provincii, na úpatí Patagonských And a na břehu kouzelného 600 km2 velkého jezera Lago Argentino, ve výšce 1800 m.

Calafate je východiskem ke dvěma proslulým patagonským turistickým cílům: argentinskému Národnímu parku Glaciares a chilskému Národnímu parku Torres del Paine, vzdálenému jen pár hodin jízdy.

Národní park Glaciares. Výlet národním parkem, zapsaným na seznamu památek UNESCO, s mnoha ledovci a fjordy, k monumentálnímu a hřmícímu modrému ledovci, jehož ledové útesy se tyčí do výšky 60 metrů. Ledovec Perito Moreno, nad kterým se vypínají bizarní žulové štíty chilského masívu Cerro Paine, je jedním z mála narůstajících ledovců na světě.

Národní park Los Glaciares se 47 ledovci je částí největšího ledovcového území mimo Antarktidu (4500 km2). Nachází se v jižní části argentinských And a vyznačuje se neobyčejně krásnou krajinou se strmými horami a rozlehlými ledovci. Patagonské Andy se rozkládají v dlouhém pásu podél argentinsko-chilské hranice. Vyznačují se divokou krajinou s bizarními sklaními věžemi, které se tyčí nad travnatými planinami a neprůchodnými lesy, mohutnými ledovci, nádhernými jezery, peřejemi a vodopády.

Ledovec Perito Moreno na rozdíl od ostatních ledovců neustále přibývá a proniká svým splazem jako 35 km dlouhá ledová řeka do údolí. Díky své jedinečné poloze nabízí grandiózní podívanou. Je vysoký 60 m a stéká do jezera Argentino, Při posunu praská a chvílemi se řítí obří ledové bloky do vody.

Ledovec jsme obhlédli ze všech možných dostupných míst a také zblízka z lodě.

Torres del Paine, Chile. Několik hodin s přejezdem přes argentinsko-chilský hraniční přechod nám trvalo dojet do jednoho z nejznámějších národních parků na světě, do chilského Torres del Paine, biosférické rezervace UNESCO.

Cestou jsme potkali pár zdejších obyvatel – pštrosy nandu, lamy guanako, z příkopu na nás vykoukla patagonská liška a ve vzduchu plachtil kondor.

Park Torres del Paine se nachází v srdci chilské Patagonie, v oblasti zvané Magellanes, na hranici s antarktickou oblastí. Hlavními morfologickými rysy parku jsou především majestátní žulové hory o průměrné výšce 3000 m, tvarované pohybem ledovců. Jejich strmé stěny tvoří vysoké srázy a dodávají parku zvlášť působivou scenérii. Ledovce v jižní oblasti napájejí řeky. Hlavní řekou parku je řeka Paine, která po průtoku čtyřmi jezery vtéká do mořské zátoky Poslední naděje.

Centrální částí parku je jezero Pehoe, poblíž kterého se nachází vodopád Salto Grande a centrální část horského masivu Cerro Paine Grande s vrcholovým ledovcem a bizarní horou připomínající býčí rohy – Los Cuernos del Paine.

Dominantou celého parku jsou skalní věže Torres del Paine. proslulé žulové věže, které daly parku jméno.

Některá místa parku stále ještě nesou stopy našeho krajana. Čech Jiří Šmiták navštívil zdejší místa přesně před rokem, a park Torres del Paine na něho hned tak nezapomene. Převrhl se mu tady vařič a značná část parku shořela.

Bydleli jsme na kouzelném místě u řeky, po které jsme si udělali príma výlet na gumovém člunu okolo několika ledovců. Oblékli jsme se do teplých oranžových skafandrů a dobře jsme udělali. Při rychlé jízdě to jen fičelo.

Cestou zpět do Argentiny jsme potkali lištičky-manekýnky:

Buenos Aires-Fiesta Gaucha. Výlet do pampy na „estancii“ – typickou zemědělskou usedlost zdejších kovbojů zvaných gaučové, folklor gaučů.

Ukázali nám tady, jak takový gaučo chodí oblečený – zepředu i zezadu. (Mimochodem, tento oblý a usměvavý gaučo byl naprosto báječný a mezi všemi ostatními hrál jasný prim).

Projeli jsme se na zdejších koních.

Poobědvali tak, jak se sluší na argentinské farmě – grilovaného masa tolik, kolik kdo vydržel. A předtím, než nám předvedli folklorní ukázky, jsme si zatančili.

Po obědě nám gaučové předvedli, jak umějí zacházet se stády koní (každý z nich měl stádo koní jiné barvy), a také, jak umějí v trysku sundávat vysoko pověšené kroužky. Gaučem zvolená dáma pak dostala nejen trofej, ale také pusu.

No, a když gaučo „miláček dam“ vyzval, zda by si někdo s ním chtěl na koni zacválat, byla jsem nahoře hned.

La Ventana – tango show. Budete-li někdy v Buenos Aires, rozhodně se na toto představení jděte podívat. Nejenom proto, že tango v Argentině prostě musíte vidět, ale tato show je bez přehánění naprosto senzační a vrcholně profesionální.

V La Ventaně nám předvedli tanga různých forem, v Argentině nemohla chybět zpívající Evita, a také zdejší umělec zopakoval jeden projev gaučovského folkloru, který jsme již viděli na farmě, ale nyní byl předveden tak, že se nám naprosto tajil dech.

Uruguay.

Přes „Talířovou řeku“ - Río de la Plata jsme přepluli z Buenos Aires do Montevidea. Río de la Plata je třetí nejvodnatější řekou na světě – po Amazonce a Kongu. Pro přesnost: takto se nazývá relativně krátký úsek systému spojených veletoků –Paraná a Uruguay, a to od jejich soutoku až do ústí v Atlantiku. Řeka je tak široká, že působí jako mořský záliv, ale to, že se jedná o řeku a ne moře, je patrné z barvy řeky, která je výrazně jiná – světle hnědá až růžová.

Montevideo, hlavní město Uruguaye, je hospodářské, politické, vzdělávací a kulturní centrum země, a také její nejdůležitější přístav. Pamětihodnosti města: Staré město, přístav, katedrála, přístavní trh, nábřežní promenáda s plážemi, několik krásných velkých parků, stará pevnost.

Centrum města (včetně našeho hotelu), staré město, pěší zóna:

Montevideo je město památníků, např. pomník národního hrdiny Artigase uprostřed hlavního náměstí či pomník zakladatele města Bruna Maricia de Zabaly uprostřed příjemného parku s okolní francouzskou architekturou.

Pomníky mají také evropští kolonizátoři a jedna, poslední indiánská rodina (dnes je Uruguay kompletně bělošskou zemí).

Styly budov jsou tu k vidění nejrůznější. Pokud by vám moderní stavba něco připomínala, je to pochopitelné. Týž uruguayský architekt projektoval tuto stavbu a proslulý hotel v arabských emirátech.

Pobřeží v Montevideu je dlouhé a bydlení u moře evidentně oblíbené. Jen tak vyběhnout z domu a ulovit si v moři něco k večeři lze asi v málokterém hlavním městě. Žádný z rybářů se nezapomněl vybavit nezbytnou termoskou s čajem maté - nápojem, který k Argentině a Uruguay nedílně patří a kterým se zdejší lidé nalévají od rána do večera.

Na závěr naší cesty jsme si nechali bonbónek jménem Colonia del Sacramento. Colonia na břehu Río de la Plata je koloniální skvost, jehož historická část byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Při přetahování se o Nový svět nemínili Portugalci přenechat toto strategicky výhodné říční ústí jen Španělům. Na jeho břehu zbudovali v roce 1680 osadu, která jim měla zajistit přístup k zemi stříbra (do města Potosí v Horním Peru, dnešní Bolívii) a nazvali ji Nova Colonia do Santissimo Sacramento. Colonia je nejstarší evropské sídlo na území dnešní Uruguaye.

Město bylo dlouho metropolí pašeráků z celé oblasti a tím bylo solí v očích španělská koruně, které se časem podařilo Colonii získat výměnou za rozsáhlá území na horním toku řeky Paraná.

Od té doby se ve Starém městě (postaveném ještě z valné části Portugalci), rozloženém na malém poloostrově, změnilo jen málo. Ke kouzlu Starého malého města patří koloniální domy, železné kované mříže, tichá náměstí, ulice jak zelené tunely a vůbec všude plno zeleně.

Centrem starého města je ústřední náměstí Plaza Mayor se zříceninou františkánského kláštera, od něhož se rozebíhá řada ulic a křižujících se úzkých uliček. Jednou z nejkrásnějších je ulička „Calle de los Suspiros“ neboli „Ulice vzdechů“. O kus dál stojí Iglesia Matríz (kostel Nejsvětější svátosti), hlavní chrám města a nejstarší v Uruguayi. Nechybí zde ani pevnost.

Na konci cesty z Montevidea do Colonie nás vítala takhle krásná alej.

Bydleli jsme tu romanticky v hotelu Radisson na začátku historického centra a na břehu Rio de la Plata. Na řeku s růžovou barvou vody byl nádherný pohled v kteroukoli denní dobu: