INDIE

zájeyd se uskutečnil během posledních tři týdnů listopadu 2005

Veliká Indie tvoří pod Himalájemi celý subkontinent a je jednou z kolébek lidské civilizace. Je to země staré kultury, mnoha náboženství, starobylých památek, země mnoha etnik a jazyků, a země dodnes složitě hierarchicky rozvrstvené společnosti a dodnes živých tradic.

Je to země krajních rozdílů a protikladů – a to v mnoha ohledech. Především však země pohádkového bohatství a současně neuvěřitelné chudoby. Lze ji těžko dobře poznat, natož dobře pochopit. Je to země, která vábila a lákala po staletí, a vábí a láká dodnes. Rozhodně si ji nikdy s jinou zemí nespletete.

Indie je země obrovská a na „jeden zátah“ se procestovat nedá. Zvolili jsme trasu:

Dillí – Varanásí – Kadžuráho – Órčha – Agra - Fatehpur Sikri – Džajpur – Džódhpur – Ranakpur – Udajpur – Aurangábád – Adžanta – Éllora – Bombaj - Goa. Viz mapka:

Mapka Indie s vyznačenou trasou

Procestovat a poznat tato místa v přijatelném čase nám umožnil 8x letecký přesun vnitrostátními spoji, protože pozemní přesuny na větší vzdálenosti jsou v indických podmínkách časově velmi náročné. (Při této příležitosti je třeba říci, že naopak Indům patří hluboké uznání za vzornou organizaci a bezpečnostní opatření v letecké dopravě, a také za úroveň a servis na domácích linkách – lepší než u leckterých světových leteckých společností na zahraničních linkách).  

Hlavní město DILLÍ

je obrovské a - kromě moderní části zvané Nové Dillí - také značně nepřehledné, a dle našeho dojmu nijak zvlášť pohledné. To ovšem neplatí o význačných objektech, které se tu a tam z té změti vyloupnou. Z nich jsme viděli ta nejdůležitější, protože důkladnější prohlídka města by vzhledem k jeho rozsáhlosti, vzdálenostem a rušné dopravě vyžadovala dnů několik. Cenný čas jsme ale potřebovali na senzační místa a objekty, které byly dále na programu našeho cestování po Indii. Takže z Dillí:  

Červená pevnost je významná památka z doby vlády Mughalů a vzhledem ke svým rozměrům nepřehlédnutelná. Protože jsme později měli v programu mughalskou Červenou pevnost v Agře z doby vlády stejného panovníka, proto z té dillíské Červené pevnosti je tu jen pohled na ni zvenčí.

Velká mešita neboli Džáma Masdžíd z mughalské doby je vůbec největší mešitou v Indii. Vchází se do ní po širokém schodišti a její otevřené nádvoří pojme na 25 tisíc věřících.

Rádž Ghát  je místo, kde bylo  zpopelněno tělo jedné z  nejuctívanějších osobností moderní Indie – Mahátmy Gándhího. Černý náhrobek je ozdobený oranžovými květy afrikánů, v Indii typickými pro všechny slavnostní příležitosti.

Navštívili jsme Národní muzeum, které umožňuje se přehledně seznámit s indickými dějinami a uměním od počátků civilizace v údolí Indu ze 3. tisíciletí př.n.l. až po 18. století.

Ze záplavy nádherných exponátů aspoň pár ukázek:

Další pěkné věci jsme viděli v Muzeu řemesel, které je součástí komplexu „Venkovský život“.

Proslulá Indická brána je majestátní 42m vysoký oblouk, postavený na památku 85 tisíc indických vojáků padlých během 1.světové války. Stojí na jednom konci tzv. Královské cesty, na jejím opačném konci pak rezidence prezidenta.

Muslimský komplex Qutub Minar z roku 1199 (na seznamu památek UNESCO) byl postaven na počest vítězství muslimů nad posledním hinduistickým královstvím v Dillí.  Jeho 72 m vysoká „Vítězná věž“ je nejvyšší kamennou věží Indie. Uprostřed komplexu stojí legendární a záhadný 7m vysoký nerezavějící železný sloup z guptovského období (4. stol.). 

Do zvolených indických lokalit jsme jeli v klimaticky nejvýhodnějším čase – žádné deště, stále slunce, příjemná teplota – ale vždy je „něco za něco“. V tuto roční dobu, stejně jako u nás, není den příliš dlouhý. A tak jsme předposlední dillískou pamětihodnost navštívili za soumraku a poslední už za tmy. Krásně působily i tak, jen na fotografování to není nejlepší.

Moderní Báhaistický chrám ve tvaru lotosového květu však podle jedné příručky prý právě za soumraku vypadá velkolepě:

Moderní je také hinduistický chrámový komplex zasvěcený bohyni Lakšmí, bohyni prosperity a štěstí, a svatyně v komplexu také opičímu bohu Hanumánovi a oblíbenému Ganéšovi, božstvu se sloní hlavou. Chrám je to přímo fascinující a pro seznámení se s hinduismem také velice poučný. Ze všech nezapomenutelných dojmů jen jedna fotografie nasvíceného chrámu zvenčí (uvnitř se fotografovat nesmí):

Z jiného soudku - nejhezčí kluci z celé Indie byli hoteloví vrátní, v Dillí i jinde:

Z Dillí jsme se letecky přemístili do posvátného Varanásí. V Indii bývá často mlha, zejména po ránu. Tento den však bylo od rána výjimečné jasno a tak skoro po celou dobu letu jsme si prohlíželi Himaláje, podél kterých jsme letěli. To, co na snímku vypadá jako oblaka na obzoru, to je nejvyšší pohoří naší planety. 

Varanásí

(kdysi Benáres), nejposvátnější místo hinduistů, postavené na březích řeky-matky Gangy, je jedním z vůbec nejstarších měst na světě. Poutníci z celé Indie provádějí za rozbřesku slunce na ghátech (= schodištích na březích řeky) rituální koupel. Dva gháty – Manikarnika a Hariščandra - slouží jako kremační gháty.

Brzy ráno za svítání, stejně jako poutníci, jsme se vydali k posvátné řece, my na projížďku po ní.  Z tohoto rána jsme si odnesli nezapomenutelné pocity.

Nejprve záběry z města Varanásí za ranního šera, kterým jsme šli k řece:

Jako všichni ostatní jsme každý poslali svou symbolickou lodičku-osud s oranžovými květy afrikánů a zapálenou svíčkou po řece:

A pak už jen pozorovali krásné paláce podél řeky, ale především poutníky na ghátech. Prováděli rituální koupel, modlili se, meditovali, prali prádlo. U spalovacích ghátů byly vyrovnány hromádky dříví a uprostřed jejich prostranství se konaly pohřební obřady. Postupně se rozednívalo, vyšlo slunce a ozářilo strhující podívanou:

Od břehu zpět jsme prošli uzoučkými uličkami starého města.

Pak jsme si prohlédli některé chrámy a další významná místa Varanásí. (Mrzí mě, že pár našich cestovních kanceláří po léta mate zákazníky tvrzením v prospektech, že klienti uvidí či dokonce navštíví nejvýznamnější místní chrám – Višvanathův neboli Zlatý chrám. Chrám navštívit nebylo nikdy možné – vždy byl přístupný pouze hinduistům, a turisté mohli chrám zahlédnout jen z dálky. V souvislosti s bezpečnostními opatřeními poslední doby není možné už ani to).

Navštívili jsme chrámy Bharat Mata s velkou reliéfní mapou Indie v mramoru, chrám Durga neboli Opičí a chrám Tulsi Manas. A také hinduistickou univerzitu Banaras.

Kromě toho, že je Varanásí středem hinduistického světa, kam se lidé přicházejí setkat se svými bohy či kam mnoho lidí dokonce přichází zemřít, je také centrem výroby proslulého hedvábí. Jedné prohlídce výroby a nabídce zboží jsme samozřejmě také neunikli. Mě z toho nejvíce potěšilo setkání s dodnes fungujícím stavem řízeným programem na děrných štítcích. Připomnělo mi to dávnou historii výpočetní techniky. (Výpočetní technika kdysi byla mým oborem a jako vysokoškolský učitel jsem její historii s chutí věnovala přednášku. Při čtení jedné knihy Billa Gatese mě před časem potěšilo, že on do ní historii výpočetní techniky evidentně také rád zařadil).

Sarnath

nedaleko Varanásí je zase jedním z nejsvatějších míst buddhismu. Tady se odehrálo první veřejné kázání Buddhy po jeho osvícení. Sarnath po celá staletí, kdy byl buddhismus hlavním náboženstvím Indie, vzkvétal jako centrum buddhistického učení i kultury.  

Dnes rozsáhlému archeologickému nalezišti vévodí mohutná stúpa a na dalších místech areálu se nalézají další z nejvýznamnějších buddhistických památek, včetně torza slavného Ašókova sloupu. (Buddhismus se rozšířil ve 3. století př.n.l.během panování císaře Ašóky, který se stal jeho hlavním propagátorem). V parku okolo vykopávek se pasou jelínci, které návštěvníci rádi krmí. Na trávě u svatyní probíhají meditace.

V sarnathském muzeu se nacházejí jedny z nejvýznamnějších indických památek, včetně hlavice Ašókova sloupu, která je součástí státního znaku Indie. V muzeu se nesmí fotografovat, a tak jen pohlednice:

Khadžuráho.

Unikátní komplex 25 zachovalých hinduistických a džinistických chrámů z 10.-11. století patří rovněž k nejvýznamnějším památkám Indie a je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Na stěnách chrámů i kolem chrámů se nacházejí tisíce sochařských děl - bohové, bohyně, válečníci, hudebníci, skutečná i mytologická zvířata. Nejvíce se však opakují dva prvky: krásné ženy a sexuální scény. K vidění jsou jednak kamenné postavy zvané apsary (nebeské panny) připomínající pózující modelky. Místní hinduistické chrámové komplexy jsou ovšem nejvíce proslulé svými erotickými výjevy. (Na džinistických stavbách se erotické výjevy nenacházejí). Tzv. mithuny (erotické postavy) přímo na stěnách chrámů nechávají nahlédnout do nevázaných a místy až artistických sexuálních praktik.

Především jsou ale všechny chrámy nádherné:

V Kadžuráhu mají moc pěkné kulturní centrum, ve kterém jsme večer navštívili výborné a temperamentní folklorní představení:

Órčha

neboli Skryté město, kdysi významné sídlo dynastie Bundélů. Opuštěné středověké sídlo ukrývá architektonické klenoty, které turistický svět objevil úplně nedávno. Nejdůležitější části nádherného komplexu dobře zachovaných paláců a chrámů s mnoha nástěnnými malbami se nalézají za pevnostní zdí na ostrově na řece Bétva:

Z výšky paláce byl také pěkný pohled na okolí s dalšími stavbami. Komplex je sídlem hejna supů, které jsme neopomněli také zadokumentovat:

Nadchla nás ale také prohlídka „podhradí“. Nechyběli ani svatí muži sádhuové a jejich ženské protějšky:

Nechyběl trh, místní občerstvovny, a další chrámy. U jednoho z nich se konala svatba chudých lidí – sedí před chrámem s náboženským představitelem, který dlouho vedl jakousi rozpravu:

Máša si nechala úhledně porazítkovat ruku hennou:

Indická děťátka mají černě nalíčené oči – to na ochranu před zlými duchy:

Agra

má za sebou dlouhou historii a svého vrcholného lesku dosáhla v 16. a 17. století v době Mughálců. Tehdy byla hlavním městem Indie, a centrem obchodu, vědy, kultury a umění. Rozkvětu začala nabývat za vlády císaře Akbara Velikého, pokračovala za vlády jeho syna Džahángira a vrcholila v době vlády jeho vnuka Šahdžahána.

Tádžmahal

je ve skutečnosti ještě daleko krásnější, než sebelepší fotografie. Je to 350 let staré mauzoleum, památník z bílého mramoru vykládaný polodrahokamy, který nechal postavit mughalský vládce Šahdžahán pro milovanou zemřelou ženu Mumtáz jako pomník lásky a bolesti. Tato památka na seznamu UNESCO je vrcholným dílem mughalské architektury a jednou z nejkrásnějších staveb na světě.

To, co samo vypadá jako nějaká významná stavba, je zatím jen vchod do areálu Tádžmahalu:

Tádžmahal solo a Tádžmahal s naší partou (včetně naší milé indické průvodkyně Punam): 

Pohled z blízka je zvlášť podmanivý. Stěny z bílého mramoru jsou vyzdobeny vytesanými jemnými květinovými motivy a intarziemi z polodrahokamů. Většinu návštěvníků Tádžmahalu (ale také na všech ostatních významných místech) tvoří indičtí výletníci:

Akbarovo mauzoleum.

  Nedaleko Agry se nachází další monumentální mughalská stavba. Ohromnou „Branou vznešenosti“ se vstupuje do zahrad a k vlastnímu mauzoleu. V parku se pasou jelínci a pozornost na sebe strhují milé opičky hulmani:

Červená pevnost

(památka na seznamu UNESCO) je obrovský pevnostní komplex, který sloužil jako do sebe uzavřené císařské město. Obklopuje jej dvojitá hradba, obehnaná vodním příkopem. Hrad zprvu vystavěl nejvýznamnější ze všech mughalských vladařů Akbar. Jeho vnuk Šahdžahán nechal většinu staveb strhnout, protože mu připadaly příliš skromné. Na jejich místě vznikly nádherné paláce z mramoru, zdobené zlatými malbami a intarziemi z polodrahokamů. Pýcha předchází pád - Šandžahána pro jeho marnotratnost svrhl z trůnu jeho syn Aurangzéb a odsoudil ho v Červené pevnosti k domácímu vězení, kde strávil posledních 8 let svého života - „tak blízko a přece tak daleko“ od milovaného Tádžmahalu.

Fatehpur Sikri

(UNESCO) – bájné „zapomenuté a opuštěné město“, bývalé hlavní město Mughalské říše, císařské „Město vítězství“, postavené císařem Akbarem na konci 16.století. Ještě před dokončením ale opuštěné kvůli nedostatku vody.

Uprostřed hradeb města se nachází několik krásných objektů – v hinduistickém a perském stylu -  mešita Džámí  Masdžíd, Panč Mahal – pětipodlažní stupňovitý palác, další paláce, a mauzoleum Šejcha Salíma Čištího s vyřezávanými mřížemi z bílého mramoru.

Opustili jsme stát Uttarpradéš a vydali se do pohádkového státu Radžastán, jednoho z nejzajímavějších a nejbarvitějších indických států. Velkou část státu tvoří poušť, ale na té zbývající části se vedle stavení chudých lidí tyčí nádherné paláce, velkolepé pevnosti a starobylé chrámy. Lidé si tu libují v oblecích divokých barev, ovšem města zase jsou většinou jednobarevná –  každé jinak. A tak tu mají město růžové, zlaté či modré. Radžastán je zemí králů a mahárádžů, zemí neskonalé bídy a úžasného bohatství, zemí obrovských kontrastů.

Džajpur

„růžové město“, má čím návštěvníky uchvátit.

Nejznámější zdejší stavbou je fotogenický  Havámahal (Větrný palác) – fantastická stavba sloužící jako pozorovatelna pro někdejší dámy ode dvora – v ranním slunci:

Výstavný Městský palác je velice pěkný, zvenčí i uvnitř – fota bohužel zase pouze zvenčí:

V jedné části paláce dodnes bydlí zdejší maháradža (viz prvé foto – budova s vlajkou) a my jsme tu byli právě ve chvíli, kdy někam odjížděl (je to ten nejméně nápadný člověk v hnědém obleku):

Džajpur založil v prvé polovině 18. století maháradža Džajsinh II., který byl velmi vzdělaný. Vynikal v přírodních vědách, matematice a astronomii.  Nejenže si sám navrhl Městský palác, ale vyprojektoval také observatoř Džantar Mantar s mramorovými nebo zděnými astroláby, dutými polokoulemi s vyhloubenými průchody na určování souřadnic nebeských těles a s dalšími důmyslnými stavbami, majícími funkce astronomických přístrojů. Je to největší kamenná observatoř na světě:

Džajpur si stále zachovává tradici uměleckých řemesel. Na ukázku jsme navštívili výrobu koberců a shlédli jsme celou technologii jejich výroby. Na koberce si nijak zvlášť nepotrpím, ale musím říct, že byly naprosto úžasné.

Ambér

je starobylá palácová pevnost na úbočí kopce s komplexem  královských paláců a chrámových staveb v typickém radžastánském stylu, nedaleko Džajpuru. Leží na vysokém skalnatém hřebeni nad jezerem Maota.

Vyjeli jsme brzy ráno, abychom byli ve frontě na slony na předním místě, ale podobný nápad měli tento den asi všichni (nahoru se jezdí na slonech, příp.džípy).

Nástupiště na slony + fronta již dlouho před začátkem sloní kyvadlové dopravy : 

Vyjeli jsme nahoru radši džípy a tak jsme zaznamenali příchod prvního slona:

Ambér je moc pěkný a leží navíc v překrásné krajině:

Po prohlídce pevnosti na vršku jsme pak zastavili dole u jezera a viděli věci nevídané. Den předtím tam byla nějaká velká slavnost (a těch je v Indii nepočítaně), ze které u vody zbyly jakési tajuplné postavy, které zdálky vypadaly jako hrající si děti. Do toho pobíhal kůň, krávy a vepři. Krávy žraly zbytky výzdoby, okolo šel pomalovaný slon – no prostě, to vše dohromady něco mezi skutečností a surrealistickým snem:

Džódhpur

neboli „Modré pouštní město“ leží na okraji Velké Thárské pouště a dominuje mu pevnost Mehrangarh neboli Vznešená pevnost na 125 m vysokém pahorku. Dodnes také v ní žije zdejší maháradža.

Pevnost je obrovská a palác uvnitř nádherný architektonicky i celým vybavením. Úžasný výhled z výšky paláce (a letecký snímek na vstupence) na pevnostní hradby a okolní modré stavby dokresluje výjimečnost objektu:

Zato srdce svírající je „dekorace“ na jedné ze sedmi bran do pevnosti: otisky rukou vdov po jednom rádžovi, které ukončily své životy na jeho pohřební hranici (tzv. satí):

Poblíž pevnosti se nachází Džasvant Thanda s mramorovým památníkem jednoho rádži a s kenotafy členů jeho královské rodiny:

Na hradbách pevnosti si hraním na hudební nástroj vydělávala rodina s malým chlapečkem. Podobné výjevy lze v Indii vidět často – lidé hrají na nějaký nástroj, kobry se  soukají z košíku, děvčátka - nebo třeba také opičky - tančí. To je indická chudoba – řekněme v „měkkém“ podání.

Zato tvrdý je symbolický obraz Indie na dalším snímku: na pozadí je kolosální megalomanská stavba paláce Umaid Bhavan, v popředí úděsné chudinské ležení (čtvrť to asi nazvat nelze). O chudobě v Indii a jejích podobách na jedné straně - v protikladu s nakupením bohatství v palácích, s indickým kosmickým programem, indickým vlastnictvím jaderných zbraní, existencí indických ultramoderních center informačních technologií na straně druhé – by se dalo déle vyprávět ! Podivná země – jednou nohou v hlubokém středověku, druhou v 21.století ! Velmi těžko svou dnešní podobu hledá.

Ale zpět k našemu výletu: Prošli jsme se také centrem města Džódhpuru a viděli typický obrázek indických měst: hlavně ženy nosí stále tradiční oděvy (v Rádžástánu ovšem dodnes také dost mužů, především na venkově), dopravní zmatek, hodně smetišť, všude krávy, nepředstavitelný rámus – prostě šťavnato. Zejména tradiční tržiště mě coby fotografa vždy přivádějí do varu. Tržiště s hodinami uprostřed – to je místní  pupek města:

Je třeba se také zmínit o indické zvláštnosti – tedy aspoň dosud nikde jinde jsem neviděla velbloudy s postrojem, zapřažené do vozu:

Mandor

s rozsáhlými zahradami a vysokými skalními terasami byl před založením Džódhpuru hlavním městem místního království. Maháradžům zde byly postaveny nádherné hrobky z červeného pískovce. Poblíž hrobek se nachází Sál hrdinů s expozicí kamenných soch hindských bohů a rádžpútských bojovníků na koních.

Moc návštěvníků tu nebylo a tak nám společnost dělaly hlavně milé opičky.

Výlet za poznáním indického venkova a způsobu života sekty Bišnoj.

Byl to báječný výlet, plný příjemných chvil i nečekaných dojmů. Nahlédli jsme do současného vesnického radžastánského života v oblasti, kde žije sekta Bišnoj, o které lze říci jen slova hlubokého uznání.

Jsou to vyznavači víry v posvátnost životního prostředí a potřeby chránit zvířata a rostliny, a to i s nasazením vlastního života, jak již dokázali. Památník 363 obětí – žen, dětí a starců – kteří se neváhali přivázat k ke stromům, které považují za posvátné – ve chvíli, kdy místní vládce rozhodl, že na daném místě nechce stromy, ale že tam chce něco vybudovat. Ti lidé neustoupili a nechali se spolu se stromy zabít. Byla to jediná oběť tohoto druhu na světě.

Bišnojská oblast se vyznačuje tím, že každá její vesnice je specializovaná na něco jiného – navštívili jsme vesnici výrobců keramických nádob, vesnici pasteveckou a vesnici, kde zase tkají koberce. Překvapující je čistota a upravenost vesnic – na rozdíl od měst, kde tomu tak většinou nebývá. Poslední pán na snímcích je zase specialista na přípravou hašiše:

V rážastánském městě Ranakpur

se nachází jeden z největších a nejvýznamnějších džinistických chrámů v celé Indii. Chrámy z 15.století leží v půvabném údolí pohoří Arávalí a vyznačují se překrásnou a velmi ojedinělou architekturou. Hádejte, koho jsme tam zase potkali ?

Rádžastánskému Udajpuru

e říká „Jezerní město“ či „Benátky Indie“. Je to město plné paláců, chrámů a výstavných rezidencí, tzv. haveli. Pyšní se dvěma velkými jezery – jezerem Pičola a jezerem Fatéh Sagar.

Bydleli jsme tu v krásném stylovém hotelu Grand Lakšmí s výhledem na jezero Fatéh Sagar. I když všechny naše indické hotely byly velmi pěkné, tenhle v nás vzbuzoval tak libé pocity, že mu musím věnovat také pár snímků – i jako dokumentaci indického pohostinství:

Hostesky často zdobí hosty při příjezdu oranžovými věnci a někde navíc také namalují každému  červenou tečku na čelo pro štěstí. Výhled na jezero byl půvabný za soumraku i za slunečního svitu. Indické hotely bývají uvnitř stylově vyzdobeny:

Při prohlídce města je velmi osvěžující to, že se při přejíždění od jedné pamětihodnosti k druhé jezdí okolo půvabných jezer s řadou významných staveb na nich.

Také v Udajpuru mají Městský palác – a ten zdejší představuje navíc největší palácový komplex Radžastánu. Fascinující je pohled na něj zvenčí, na poklady uvnitř, i výhled z výšky paláce na  město, jezera a celé okolí.

Na dva snímky upozorňuji zvlášť: Jeden panovník jakoby z oka vypadl Miloši Kopeckému. A viděli jste už někdy slunce s knírem ?

Pod palácem se v těsném sousedství suvenýrových krámků nachází Džagdišův chrám (zosobnění Višnua):

 V muzeu lidového umění Bharatiaja Lok Kala jsme si prohlédli expozici (ruce tentokrát nepatřily obětem, ale jsou to vzory zdobení hennou) a shlédli to, co je pro místní kulturu typické – loutkové představení:

Sahelion-ki-Bari neboli „Zahrada družiček“ je líbezné místo z 18.století, postavené na konci města pro potěchu dam od královského dvora.

Zdejší skanzen s lidovým uměním a řemeslnými výrobky Šilpgram je  jedním nejlepších muzeí lidového umění v Indii. Návštěvníci zde mohou shlédnout tradiční stavení několika indických států, umění původních obyvatel Indie (kterým se v Indii říká „kmeny“), a předvádí se tu hudba, tance a řemesla. Skanzen je místem, kde se konají časté slavnosti – kterým slouží velké divadlo pod širým nebem. Právě se tu nějaká velká slavnost připravovala a objekty se opravovaly – povšimněte si, že zednické práce tu všude vykonávaly ženy.

 Přemístili jsme se do indického státu Maháráštra. Je to velký, lidnatý a ekonomicky významný stát, jehož hlavním městem je Bombaj. My jsme však nejdříve zamířili do Aurangábádu.

Aurangábád je především základnou pro návštěvu proslulých jeskynních komplexů Adžanta a Éllora – obou na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. (Pro našince je ovšem vhodné přidat, že v tomto městě se ročně vyrobí 15 tisíc škodovek).

Buddhistické jeskyně Adžanta.

Jeskynní chrámy a kláštery byly vytesány do skalního oblouku v období od 2.století př.n.l. po 6.století. Zahrnují 24 klášterů a 5 chrámů, a představují unikátní spojení architektury, sochařství a malířství. Náměty skulptur a maleb: dějiny buddhismu, ale také život na královských dvorech své doby.

Jeskynní chrámy Éllora

představují vrchol indické skalní architektury. Buddhisté, kteří předtím opustili Adžantu, vytesali v 6. století první chrámy v Élloře (600-800). Pak je následovali džinisté (800-1000) a hinduisté (900). Význam tohoto kultovního místa tkví právě v tom, že je to místo tří indických náboženství, která tady tolerantně koexistovala přes čtyři století. Celkem se tu nachází 34 kultovních míst (12 buddhistických, 17 hinduistických a 5 džinistických). Ovšem naprostým vrcholem návštěvy je  bezesporu Kailasanáthův chrám, jehož stavba je napodobeninou božské hory Kailás v Himaláji, kde podle tradice žije bůh Šiva. Tento chrám není stavba ve běžném smyslu, i když tak vypadá – celý chrám a všechna jeho výzdoba byly vytesány z jediného kusu skály ! Je to skoro nepředstavitelné, ale je tomu tak !

Další buddhistické, hinduistické a džinistické chrámy:

Bombaj

je dnes kosmopolitní indické velkoměsto a významné finanční, vědecké, školské, kulturní a společenské centrum. Jeho vývoj je úzce spjat s koloniální epochou indických dějin a její viktoriánskou architekturou tak, jako žádné jiné indické město – viz záběry z centra města:

Pohled na proslulou Chowpatty Beach:

Brána Indie z roku 1924 je asi nejslavnější bombajská památka, u které se odpoledne konají pochodové koncerty hudby indického námořnictva. A okolo ní se nacházejí také další místní „nóbl“ pamětihodnosti. Tedy hlavně monumentální hotel Tádž Mahal s moderní vyškovou depandancí, či socha Šivádžího – velkého hrdiny zdejšího státu. A také v okolí lze nalézt četné soukromé kluby.

Bombaj má ale mnoho tváří, jako každé jiné indické město, a tak na stejných místech jsou k vidění i jiné obrázky:

Mezi místa, která se „musí“ v Bambaji vidět patří také městská prádelna neboli „Dhóbí ghát“, největší a nejstarší prádelna na světě, kde pracuje asi 5000 mužů:

Cestou na Malabar Hill, proslulý svými morbidními „věžemi mlčení“ pársů jsme navštívili velice půvabný džinistický chrám:

Jistě oceníte název místní cestovní kanceláře, která se nám tu věnovala:

Výlet na ostrov Elefanta.

Více než sto skalních chrámů a svatyň v okolí Bombaje, vytesaných před dvěma tisíciletími, dosvědčují starobylou kulturní tradici místa.

Nejvýznamnější z nich (na seznamu UNESCO) se nachází na ostrově Gharapurí, zvaném také Sloní (Elephanta - podle sochy, kterou Britové kdysi přemístili do zahrady Victoria v Bombaji). Jeli jsme se tam podívat lodí, která vyjížděla od Brány Indie. Bombajský obchodní přístav patří dodnes k nejfrekventovanějším v Indickém oceánu a tak jsme cestou po moři si prohlíželi velké obchodní i vojenské lodě, tankery a ropné terminály:

Na ostrově od přístavu ke schodišti, po kterém se okolo mnoha krámků stoupá nahoru ke chrámům, zaveze návštěvníky malá mašinka:

Hlavním jeskynním chrámem na ostrově je chrám, na jehož severní straně se nachází slavná Šivova svatyně s trojstrannou bustou Šivy Trimúrtiho (se třemi tvářemi), jedním z nejpůsobivějších výtvorů indického sochařství. Ze střední tváře vyzařuje majestátní klid, Šiva vlevo má rysy „ničitele světa“ a Šiva vpravo zase vyjadřuje mladistvou krásu a radost.

Další mistrné reliéfy chrámu předvádějí výjevy ze šivaistické mytologie. Jako v každém Šivově chrámu, tak i zde je v jedné svatyni Šiva uctíván v podobě lingamu, „falického kamene“. (Je zajímavé pozorovat dnešní prudérní Indy, jak se hluboce klaní obrovským falickým kamenům, zasazeným do základny, která zpodobňuje ženské přirození).

Goa

bývala nejstarší evropskou kolonií v Indii. Zatímco většina ostatních indických států byla kolonizována Brity, stát Goa byl kolonizován Portugalci. Katoličtí Portugalci nechali v roce 1540 zbořit všechny zdejší hinduistické chrámy a hned nato zahájili stavby svých kostelů a katedrál. Goa byla sídlem místokrálovství a arcibiskupství a lákala také náboženské řády – především františkány a jezuity. Řada faktorů vedla v 17. století k pádu Goy a jejího hlavního města – dnešní Staré Goy (na seznamu UNESCO) - města, které svou velkolepostí kdysi soupeřilo s Lisabonem.

Jako památka na šťastnější dny se ve starém městě dochovaly nádherné gigantické kostely a několik klášterů, včetně proslulé baziliky Bom Jesus s hrobkou světce Františka Xaverského (na prvém snímku je dlouhá fronta k místu, kde jsou uloženy jeho ostatky, na dalším veliká mše před bazilikou – protože dovnitř by se všichni zájemci nevešli, na dalších snímcích jeden kostel, jeden klášter a ruiny dalšího kostela, ze kterého zůstala stát jenom vysoká věž).

Od poloviny 19. století je hlavním městem státu Goa velmi půvabné koloniální městečko Pandžim, v jehož uličkách se stále něco děje a v nichž se moc příjemně bloumá:

Dnešní Goa se svými 20 písečnými plážemi je vyhlášeným prázdninovým státem. To byl důvod, proč jsme si ji zvolili jako poslední místo našeho indického výletu. Kromě toho, že jsme si prohlédli její báječné, a od ostatní Indie velmi odlišné památky, s chutí jsme si tu chvíli před odletem domů u moře odpočinuli a užívali si. Mňam.