POZNÁVÁNÍ EGYPTA VE DVOU DĚJSTVÍCH

Ve druhé polovině září 2004 jsme realizovali dějství druhé:
EGYPT 2 – Oáza Fajjúm, Wádí Natrún, Alexandrie, oáza Síwa, Sinaj

Po příletu do Egypta a během cesty noční nasvícenou Káhirou ze severu od letiště na jih do Gízy se ve mně rozhostil blažený pocit. Na pobyt v Egyptě před pár měsíci jsem moc vzpomínala a byla jsem nesmírně šťastná, že tu opět jsem a že tuto nádhernou zemi je mi dopřáno poznávat dále.

Je škoda, že se mi nepodařilo přesvědčit více klientů, že místa, kam se tentokráte chystáme, jsou špičkové lokality a nic na tom neubírá skutečnost, že na tato místa mnoho českých turistů zatím nejezdí a že o nich dokonce vůbec nic neví. Stereotypy nabízených zájezdů do Egypta tak vykonávají své a neumožňují většině českých návštěvníků zjistit, jak tato blízká exotická země opravdu vypadá a že má k nabídnutí pokladů mnoho.

Celkem jsme na tomto výletě byly tři – já, kamarádka Zorka a nová klientka Blanka. Měla jsem obavy, zda se Blanka nebude cítit nesvá, že je nás tak málo. Omyl, velice jí to potěšilo. A od té chvíle probíhal v báječné přátelské atmosféře celý výlet. Přispěla k tomu i naše egyptská průvodkyně Emi, kterou jsem znala už z našeho jarního zájezdu. A tak jsme vlastně cestovaly čtyři kamarádky a ohromně jsme si užily.

Po příletu jsme tentokrát v Káhiře přespaly v hotelu Movenpick Pyramids, opět v Gíze v bezprostřední blízkosti tří nejznámějších pyramid.

Cesta k oáze Fajjúm.

Nedaleko za Káhirou leží v poušti největší současný egyptský hřbitov, postavený asi před deseti lety. Táhne se v délce několika kilometrů:

Navštívili jsme komplex ruin ptolemaiovského města, chrámu a nekropole Karanis. Nejprve jsme si prohlédli místní muzeum, pak rozlehlou lokalitu s výhledem na začátek úrodné oázy Fajjúm:

Pak jsme se vydali ke dvěma slavným pyramidám – v Lahúnu a Majdúmu. Pyramid v Egyptě je v současné době známo celkem 110 a leží v pásu asi 100 kilometrů dlouhém.

Majdúmská pyramida je jednou z egyptských nejstarších, z doby 4. dynastie, panovníka Snofrua, a původně byla postavena jako stupňovitá. Poprvé se zde Snofru pokusil nahradit starší stupňovitou konstrukci hladkými tvary. V pahorku vedle pyramidy je pohřebiště.

Pyramida z hliněných cihel v Lahúnu pochází z doby Střední říše. Okolo ní se rozkládá velké pohřebiště vysokých hodnostářů v mastabách:

Největší egyptské oáze Fajjúm se říká také „zahrada Káhiry“. Nachází se asi 100 km na jih od Káhiry a je to vlastně nepravá oáza, protože vodou ji zásobuje přírodní rameno Nilu Josefova řeka, ústící do Karúnského jezera. Fajjúm patří k nejstarším místům v Egyptě a v Africe vůbec, kde se lidé začali věnovat zemědělství. Velký rozkvět oázy nastal za vlády faraonů 12. dynastie před 4 tisíci lety.

Zavlažovací systémy pocházejí z dávnověku a pečlivě se dodnes udržují a rozšiřují. Na mnoha místech, a také ve městě, které je centrem oázy, lze si prohlédnou tradiční lopatková kola, která vodu do kanálů rozvádí.

Součástí zavodňovacího systému oázy jsou také dvě ohromná jezera v půvabném wádí Raján, která slouží jako vodní rezervoáry i pro potěšení návštěvníků. Viděli jste už na poušti vodopády ? Tak, to je možné ve wádí Raján, kde voda v několika vodopádech přepadá z horního jezera do dolního:

Na mnoha místech oázy Fajjúm lze obdivovat její typické veliké a tvarově osobité holubníky:

Jeden klasický egyptský holubník byl na zahradě hotelu Auberge du Lac, kdysi letním sídle krále Faruka, na břehu jezera Karúnského jezera, ve kterém jsme v oáze byli ubytováni:

Wádí Natrún a koptské kláštery.

Z Fajjúmu vede Nilskou deltou směrem ke Středozemnímu moři pouštní silnice oblastí, která se jmenuje Wádí Natrún podle natronu, uhličitanu sodného, který se získával z místních sodných jezer, a odedávna se používal při mumifikaci a při výrobě skla.

Od 4. století se oblast Wádí Natrún stala postupně nejdůležitějším klášterním střediskem Delty. Z původních asi 50 křesťanských koptských klášterů se zachovaly čtyři, z nichž tři jsou veřejnosti přístupné a ty jsme také navštívili.

Mniši těchto klášterů nosí úbor, na kterém okamžitě upoutají zvláštní čepičky, připomínající miminkovské. Vysvětlovali nám význam všech prvků oděvu, ale je to dost složité.

Dér Amba Bišoj neboli Bišojův klášter:

Dér es-Surján neboli Klášter Syřanů je rozlehlý fotogenický komplex mnoha budov. Každému návštěvníkovi utkví v paměti zejména proslulý refektář s postavami mnichů:

Dér el-Baramús:

Alexandrie. Alexandrii založil v roce 332 př.n.l. Alexandr Veliký a po jeho smrti zde vznikla poslední velká dynastie egyptských faraonů, řeckého původu – Ptolemaiovců. Alexandrie zažila velký rozkvět, který dokumentuje řada významných památek. V ptolemaiovské době byla Alexandrie hlavním městem Egypta, a velmi výstavným městem, byla významným přístavem a uznávaným centrem vědeckého, filozofického a literárního myšlení.

Kromě toho je Alexandrie, ležící na břehu Středozemního moře, velice šarmantní město s mnoha plážemi a zahradami. Značně evropsky působící město leží podél pobřeží s mnoha zátokami v délce asi 20 kilometrů.

Římský amfiteátr s římskými lázněmi v pozadí, a s nalezenými torzy soch:

Řecko-římské muzeum obsahuje památky, které dokumentují přerůstání výtvarné kultury od egyptského typu k řecko-římskému typu.

Impozantní 26 metrů vysoký sloup z doby císaře Diokleciána z růžové asuánské žuly se nazývá Pompeiův sloup. Nachází se v komplexu tzv. Serafea, svatyni řecko-římského boha Serapise (posvátného býka), ve které byla nalezena socha býka, kterou jsme viděli v muzeu.

Zastavili jsme na nábřeží v centru: na jedné straně výhled na velikou zátoku, na jejímž konci stojí Citadela. Na straně domů je pak mezi palmami v parku vidět překrásná mešita El Mursí v andaluském stylu.

Citadela neboli pevnost sultána Kajt-Báje stojí na místě jednoho ze starověkých sedmi divů světa – alexandrijského majáku, a je také z velké míry postavena z jeho trosek.

Uvnitř pevnosti se mj. nachází nejstarší alexandrijská mešita.

Z citadely byl moc pěkný panoramatický pohled na město:

Proslulá Alexandrijská knihovna před více než 2 tisíci lety shořela se všemi svými cennými svitky. Zhruba na stejném místě byl v roce 2002 otevřen ultramoderní komplex Nové alexandrijské knihovny: obří válcovité budovy a dalších staveb, např. planetária, zvenčí vypadajícího jako šnečí ulita.

Zátoka Montáza s letním zámkem krále Farúka a rozlehlými zahradami.

Cestou ke vzdálené zátoce jsme jeli okolo mnoha dalších alexandrijských zátok s plážemi a s výstavnými budovami na druhé straně silnice.

Emi získala od našeho alexandrijského hotelu povolení ke vstupu do luxusního privátního komplexu hotelů a soukromé pláže Maamúra. Zatímco na vedlejší veřejné pláži je hlava na hlavě, my jsme si odpoledne užívaly slasti egyptských pracháčů.

Poslední večer v Alexandrii jsme slavily narozeniny, tentokrát to byly moje.

Cesta z Alexandrie do oázy Síwa podél Středozemního moře.

El-Alamein při středozemním pobřeží, 60 km na západ od Alexandrie, byl v roce 1942 dějištěm finále dramatických bojů v severní Africe mezi německým africkým sborem, vedeným generálem Rommelem, a spojeneckými jednotkami, vedeným maršálem Montgomerym. V krutých bojích nakonec spojenci zvítězili. Památku 80 tisíc padlých vojáků připomínají tři vojenské hřbitovy a muzeum.

Muzeum je vynikající a vojenské hřbitovy jsou smutné. Tolik mladých mužů nemělo možnost dál žít. Válka je vůl !

Válečné muzeum.

Spojenecký hřbitov. Poslední snímek: starý pán z Nového Zélandu, veterán této bitvy, byl navštívit kamarády, kteří tu zůstali navždy.

Německý hřbitov. Uvnitř památníku jsou jména jednotlivých německých oblastí. Mezi nimi je také Sudetenland.

Italský hřbitov. Jednou z jeho částí je Libyjský hřbitov. Na pomníku je uvedeno, že tito hoši padli za Itálii.

Cesta směrem k oáze Síwa vedla nadále podél pobřeží „egyptskou riviérou“ s mnoha rekreačními rezorty (pro Egypťany) do oblíbeného letoviska Marsa Matrúh, kam kdysi jezdívala ráda i poslední ptolemaiovská vládkyně Kleopatra.

Skalní zátoka nedaleko města, kde se osvěžovala, se nazývá Kleopatřina lázeň. Přesněji – vlastní lázní je jeskyně ve skále, do které natéká voda při přílivu a vzniká tu jakási soukromá velká vana. Koupání přímo v moři je tu nebezpečné, ale vynahrazují to teplé „rybníčky“ před vlastním mořem.

Z Marsa Matrúh pak cesta odbočuje na jih do pouště a dále do oázy Síwa vede souběžně s proláklinou Katarra (= nejnižší místo egyptské části Západní Libyjské pouště, 136 m pod hladinou moře) podél staré karavanní cesty zvané „Cesta pravdy“, po které kdysi do oázy putoval také Alexandr Veliký za věštbou boha Amona, která mu přisoudila postavení faraona.

Oáza Síwa odjakživa ležela jakoby odříznuta od okolního světa. Její obyvatelé, Berbeři smíšení s beduíny a někdejšími súdánskými otroky, zde vytvořili vlastní kulturu a dodnes mluví vlastním jazykem.

Úrodná oáza leží v rozlehlé prohlubni 80 kilometrů dlouhé a 30 kilometrů širokém, a 20 m pod hladinou moře. Díky svým více než 200 pramenům působí uprostřed pouště jako ráj.

Palmové háje se statisíci stromy a ovocné a zeleninové plantáže jsou obklopeny velikými jezery, zvanými „Národní jezera“, ležícími na pokraji Velkého písečného moře.

 Síwa kandiduje na zápis do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a je jedním z nejúžasnějších míst, která jsem ve světě poznala. V návštěvníkovi od první do poslední chvíle vzbuzuje pocity ohromného štěstí. Nevím, čím to je, ale je to tak. Na těch několik dnů, které jsme tu strávily, vzpomínáme jako na hladivý sen.

Oba naše zájezdy do Egypta byly celé moc pěkné, ale jak pro prvý, tak pro druhý zájezd platí, že návštěva velkých oáz Západní pouště představovala to nejlepší. A Síwa je pak ze všech pěti velkých egyptských oáz ta nejkrásnější.

Ubytované jsme byly v hotelu Safari Paradise a jeho název byl velice příhodný. Bylo to rajské místo. Hotel leží uvnitř palmového háje a má báječný bazén, napájený jedním ze síwanských pramenů. Tam jsme se pilně osvěžovaly mezi jednotlivými výlety za poznáním rozlehlé oázy.

Jeden večer byla v hotelu garden party. Venku na zahradě se grilovalo maso a pekl chleba. Emička využila situace k premiéře zde zakoupených vyšívaných síwanských šatů. Slušelo jí to, jako konečně vždycky. Od jara, kdy jsme během našeho prvního zájezdu do Egypta poznaly, prodělala nějakou velkou vnitřní změnu, jak se trochu svěřila, které si navíc nešlo nevšimnout. Mj. své krásné vlasy si už nezakrývala.

Město Síwa. Středu města dominují zbytky pevnostní enklávy Šálí ze 13. století, postavené z materiálu, kterému se zde říká keršev. Jsou to bloky soli promíchané s kamennou horninou. Spletité labyrintové budovy měly 4-5 pater a bydlely v nich stovky lidí.

Město, obehnané hradbami, sloužilo lidem po staletí, až do roku 1926, kdy se zde strhl třídenní ničivý liják a většina lidí musela „tající“ Šálí urychleně opustit. Jen pár budov a komínových minaretů mešit zůstalo zachováno.

Při okrajích komplexu rozpuštěných a brzy zase sluncem spečených domů, které dnes tvoří malebnou dominantu města, vyrostly domy podobné, ale v zásadě se staré Šálí už příliš nerozšiřovalo. Při zkoumání poškozené obytné pevnosti je zajímavé, že hranice mezi zničenými a fungujícími domy není nijak ostrá a místy lze těžko rozeznat, kde dům začíná, kde končí a zda je obydlený. Ale to je tak jen zvenčí – jak jsme měly později možnost zjistit, uvnitř už to jasné je dokonale.

Okolo Šálí, zvláštním osudem postižené památky, vyrostlo město Síwa se čtvercovým náměstím a dalšími domy v ulicích a uličkách kolem náměstí.

Šálí. Pohled z náměstí a záběry z prohlídky, včetně nádherných vyhlídek z vršku.

Večer a v noci je Šálí nasvícené a budí pohádkový dojem. Takový pocit něčeho snového jsme totiž měly, když jsme poprvé do města po dlouhé cestě pouští z Marsa Matrúh dorazily.

Pár záběrů z města Síwa, kde – jak si bezpochyby povšimnete – je hlavním dopravním prostředkem oslík. Oslíci v Egyptě vůbec by měli mít velký pomník. Slouží tu trpělivě a všestranně už od pradávna.

Muzeum v Síwě je vlastně takovým běžným síwanským domem, v jakých se bydlí dodnes, a s vystavenými předměty a oděvy k různým svátečním příležitostem, které se používají také dodnes. Rozdíl je v tom, že tento dům si návštěvník může prohlédnout.

Kolem města Síwa je soustředěno mnoho významných pamětihodností, které jsme postupně navštívily.

Chrám věštby – Orákulum ze 6. století př.n.l., zasvěcený Amonovi, byl po staletí slavnou věštírnou. Právě sem putoval Alexandr Veliký v roce 331 př.n.l. Svatyně uvnitř ruin chrámu se dochovala dodnes. Jako všechna posvátná místa, tak i tento chrám stojí na vyvýšeném místě, odkud je výhled do daleka.

Dole pod chrámem už na nás čekaly místní ženy se suvenýry a potěšení bylo na obou stranách.

O pár set metrů dále se nacházejí zříceniny Amonova chrámu z doby 30. dynastie, ze kterého zůstaly jen stěny pokryté dodnes dobře viditelnými barevnými egyptskými reliéfy. Osmanský guvernér nechal koncem 19. století chrám odstřelit, aby získal stavební materiál.

Na místě vývěru Kleopatřina pramene je bazén (koupací, máte-li zájem), ze kterého se voda rozvádí do okolních palmových hájů. Všechno to jsou palmy datlové, tak jako ve všech zemích severní Afriky.

 Hora mrtvých je kopec provrtaný skalními hroby z ptolemaiovské a římské doby. Hroby jsou uvnitř krásně malované, vypadají stejně jako jiné hrobky, které jsme v Egyptě navštívili, ale zde se nesmělo uvnitř fotografovat. Zato byl odtud opět nádherný výhled na všechny strany.

Na západním kraji města na malém ostrůvku zvaném Ostrov snů, obklopeném slaným jezerem Síwa, vyvěrá pramen Fatnas. Je to vyhlášené místo na pozorování západu slunce.  

Bir Wahid je název horkého pramene na okraji Velkého písečného moře a u tří zdaleka viditelných kopců. Bývalo to místo, kam pravidelně lidé putovali za uzdravením (léčení především revmatismu), ale poslední roky tato tradice z nějakých důvodů, které nebyly dostatečně vysvětleny, zřejmě poněkud ustala. Prohlédli jsme si to tu a vylezly samozřejmě na kopec pro další panoramatické pohledy na Síwu, zase z jiné strany.

Během jednoho volného půldne jsem se vypravila do města pořídit nějaké záběry a blíže prozkoumat tajuplné Šálí. A zažila jsem něco, co se stalo mojí (a později naší společnou) nejhřejivější vzpomínkou na senzační Síwu. Brzy poté, co jsem vstoupila do zvláštního světa Šálí, oslovila mě mladá dívka jménem Mona. Chvíli jsme si trochu povídaly a pak se mě zeptala, jestli se nechci podívat k nim domů. No, samozřejmě že jsem chtěla !

Byl čtvrtek, tedy všední den a doma byly jen ženy – kromě Mony její matka a sestra. Ukázaly mi celý složitý, typický labyrintový dům, ve kterém bych okamžitě zabloudila. Z terasy jejich domu byl ten nejkrásnější výhled na město. Ovšem především mě obklopila úžasná atmosféra bezprostřední vlídnosti a srdečnosti.

Slíbila jsem, že zase přijdu a že vezmu sebou také všechny tři kamarádky. Druhý den se vše opakovalo, jen s tím rozdílem, že nás na obou stranách bylo více. My jsme přišly v plném počtu čtyř a v pátek (volno jako u nás v neděli) byli doma i muži – tatínek a bratr. Mona si tentokrát oblékla slušivé barevné šaty.

A zase to bylo báječné dopoledne. Ženy nám předvedly svojí parádu a my jsme si ji mohly také vyzkoušet. Monina sestra Blance henou pomalovala ruku, a tatínek nám nejen uvařil tradiční čaj, ale také zazpíval několik síwanských písní. Povídal nám také o tom, že jeho rodina tu žije už velmi dlouho, že tento dům stavěl jeho dědeček, a spoustu dalších zajímavostí o místním životě. Všichni se s námi rozloučili s tím, že jsme pro příště kdykoli jejich hosty a kdykoli vřele vítáni.

Poslední výlet v oáze Síwa nás terénním vozem zavedl do krásné zvlněné oblasti Velkého písečného moře s ohromnými solnými jezery, studenými i horkými prameny, fosíliemi, velkými dunami. Prohlédly jsme si také další starobylé rozlehlé pohřebiště v místech, kde kdysi bylo osídlení a dnes je poušť jen proto, že se místní pramen nevyužívá.

A nakonec jsme se přímo vydováděly ve Velkém písečném moři a jeho dunách. Po romantickém sledování západu slunce na poušti náš řidič však zjistil, že auto nestartuje. A zatím co my jsme tento dobrodružný moment okamžitě mobilem nadšeně sdělovaly domů, řidičův mobil přivolal řidičova tatínka s jiným vozem tak rychle, že jsme ani nestačily dostatečně takovou zajímavou událost vychutnat.

Stejnou cestou podél Středozemního moře jsme se vracely zpět, až do Káhiry, ale s jednou odbočkou k významnému místu: Abu Mena, o kterou jsem navíc oproti původnímu programu poprosila.

V poušti Mareotis totiž leží ruiny města Abu Mena, další egyptské položky na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ve 3. století tu byl pohřben světec Abu Meni a později se tu usadili křesťanští koptové a vybudovali kostel. Přestože je to tak významná památka a přestože prokazatelně existuje, protože máme doma z televize přehraný program, na kterém jsem vše viděla, nikdo o jeho existenci neměl z Egypťanů ani ponětí. Ani naše vzdělaná, pilná a chytrá průvodkyně Emi, která si oba naše zájezdy vybrala proto, že konečně bylo na programu něco jiného než obvykle a ona se tak sama v několika případech dostala poprvé na řadu míst, jak si už dávno přála.

Pohodlnost egyptských cestovních kanceláří i kanceláří z jiných zemí organizovat něco jiného, než „předžvýkané“, stále stejné programové bloky, vede k plochosti pohledu na bohaté kulturní dědictví Egypta. A to je ještě ten lepší případ, protože většině lidí splývá cesta do Egypta pouze s pobytem v Hurhádě či Šarm el-Šejku a dalších rezortech, které s vlastním Egyptem toho mají společného jen velice málo. A pokud si návštěvníci odnášejí z Egypta dojem o Egypťanech pouze ze setkání s prodavači suvenýrů a s hotelovým personálem, je to smutné. Mohou mít o vlídných, zdvořilých a přátelských Egypťanech velice zkreslené názory (a jak jsem zjistila, také většinou mají. A ještě terminologická poznámka: pro většinu lidí „jezdit do Egypta“ znamená jet k moři. Nic proti tomu, ale neříkejme tomu cestování. Je to rekreace). 

Abu Mena jsme našli po dlouhém bloudění a vyptávání aspoň částečně. Ukazatele směru jízdy jsou v Egyptě kapitola sama pro sebe, ale název Abu Mena se nevyskytoval vůbec na žádném.

Pravděpodobně nedaleko světovou kulturní organizací UNESCO ceněných starých ruin (o kterých nevěděl vůbec nikdo !) stojí rozsáhlý bohatý a relativně nový komplex koptského chrámu Abu Mena, významného poutního místa.

Cestou k němu jsme projížděli velikým staveništěm města Mubarak (jméno podle dlouhovládnoucího prezidenta) a mám dojem, že nová výstavba se se starým Abu Mena, někde tady ležícím, příliš párat nehodlá.

Cesta na Sinaj do sv.Kateřiny.

Suezský záliv a Suezský průplav. Suezský záliv je jedním ze dvou zálivů Rudého moře, které omývají Sinajský poloostrov. Suezský průplav, jeden z největších zázraků moderního inženýrství, spojuje Středozemní a Rudé moře. Průplav začíná na severu v Port Saídu a končí na jihu v Suezu, v Suezském zálivu. Jeho historie je velice zajímavá a pro Egypt představuje jednu z jeho nejvýznamnějších kapitol.

Silnice na Sinaj míjí město Suez, protože vede pod Suezským průplavem tunelem Ahmad Hamdí.

Dále jsme jeli podél břehů Suezského zálivu a jen zdálky byla vidět jasně modrá barva moře a projíždějící lodě. Zastávka u Mojžíšova pramene (Ujun Musa).

Dojeli jsme k sinajským horám a prohlédli si místo s horkými léčivými prameny zvané Faraonovy lázně.

U Abú Rodeis pak cesta odbočila do sinajského vnitrozemí. Projížďka napříč hornatou krajinou jižního Sinaje patří k nejkrásnějším trasám v celém Egyptě. Sinajské hory jsou monumentální a mnohobarevné a koukat se na ně po několik dnů cestování po Sinaji byl stále požitek.

Krásná byla cestou do sv.Kateřiny první den zejména pasáž, kde silnice prochází palmovými háji a zahradami „perly Sinaje“, beduínské oázy Fejrán, ležící ve stejnojmenném wádí.

Cestou jsme ještě navštívili řecký ortodoxní Klášter sedmi dívek spojený s několika verzemi pověstí o jeho vzniku. (Foto jeho obyvatelek a foto uvnitř objektu nebylo povoleno).

Osada Sv.Kateřina v Sinajském pohoří leží ve výšce 1570 m, pod horou Gebel Músa (Mojžíšovou horou). Zde Židé poznali zákony své víry, zde podle biblické legendy promlouval bůh z hořícího trnitého keře k Mojžíšovi.

Ubytovaní jsme tu byli v hotelu Catherine Plaza.

Výstup na Mojžíšovu horu je zážitek, který si jen málokdo nechá ujít (pokud mu v tom zlomyslně náhlá zdravotní indispozice nezabrání, jako se stalo jedné z nás). Výstup začíná dlouho před svítáním a zájemci mohou dvě třetiny cesty nahoru absolvovat jízdou na velbloudu. Potom je ještě čeká výstup k vrcholu Mojžíšovy hory (Gebel Músa) do výšky 2285 m. (Je to třetí nejvyšší hora Sinajského poloostrova).

Odměnou za určitý sportovní výkon a za čekání v notném chladnu na vršku je nezapomenutelný zážitek – východ slunce z výšky Sinajského pohoří. Ve chvíli, kdy se první sluneční paprsky objeví, se rozezní zvon kostelíčka pod vrcholem. Jak pak slunce stoupá, barví se vrcholy Sinajského pohoří do červena.

Cesta na velbloudech nahoru se nám natolik zalíbila, že jsme se nechaly zlákat i na cestu dolů, až ke klášteru sv.Kateřiny.

Návštěva řeckého ortodoxního Kláštera sv.Kateřiny ze 6. století.

A cestou zpět do vesnice jsme ještě se zastavili ještě u dvou významných míst: u místa, kde se podle bible lidé klaněli zlatému teleti, a u starého hřbitova s kostelíkem.

Cesta k Akabskému zálivu na východní straně Sinajského poloostrova.

Opět jsme projížděli podmanivou krajinou Sinajského pohoří s jeho barevnými útvary až k moři do Nuweiby.

Ovšem odtud jsme hned zase jinou cestou a nyní terénním vozem odbočili zpět do skal, protože nás po pár kilometrech jízdy volným terénem bez silnice čekala pěší cesta pískovcovou mnohobarevnou formací zvanou Barevný kaňon.

Vrátili jsme se k moři a dojeli do osady Taba skoro na konci Akabského zálivu, nedaleko hranic s Izraelem a Jordánskem. „Osada“ ale v případě Taby dnes znamená administrativní označení území dlouhého asi 40 kilometrů, na kterém podél pobřeží postupně vyrůstají hotelové rezorty. Původní osada někde tady dříve určitě byla. Dnes je oblast Taba dosud klidné místo, hotely jsou decentní a mají lidský rozměr.

Nedaleko pobřeží leží Faraonův ostrov se Saladinovou pevností. Na začátku 12. století na tomto ostrově křižáci vybudovali pevnost, kterou na nich o padesát let později vybojoval velký sultán Saladin. Pevnost měla ve své době velký strategický význam a bránila křižáckým rytířům v postupu dále do Palestiny, Mekky a dalších území.

V Tabě jsme bydlely ve velmi příjemném hotelu Marriott Taba.

Mezi Nuweibou a Dahabem leží přírodní rezervace Ras Abu Galum: vysoké pobřežní hory, písečné duny, nádherné pláže a vynikající místa na potápění a šnorchlování. Roste zde také mnoho endemických rostlin, z nichž asi 45 se nevyskytuje jinde ani na Sinaji. Mezi Abu Galum a Dahabem lze jet také cestou podél moře na velbloudech.

Dahab je příjemná plážová vesnice v zálivu Akaba, který je z druhé strany lemován horami. Dahab je proslulý výbornými podmínkami pro potápění a šnorchlování u korálových útesů. Ještě donedávna byl Dahab beduínskou vesnicí, ale již pár let se stále více mění a rozrůstá a patří pod něj také kilometry pobřeží. „Dahab“ znamená v arabštině „zlato“ a zlatou barvu má písek místních pláží a laguny. Bohužel už jen nějaký čas zbývá do doby, než se dosud půvabný, ale stále populárnější Dahab nejspíše také přemění v obvyklý stereotyp turistických rezortů.

Bydlely jsme pár kilometrů od vesnice v klidném a moc pěkném hotelu Dahab Bay s nádhernými horami v pozadí, se samostatným zálivem, ve kterém si šnorchlující také přišli při pozorování korálů na své.

Vesnice Dahab je milá.

Rekreační rezort Šarm el-Šejch. Moje tušení mě nezklamalo – nakupení betonu a koncentrace lidí. Jen to nakupení hotelů bylo ještě větší, než jsem si uměla představit. Taba a Dahab jsou také rekreační místa, ale rozdíl je propastný - Šarm je z mého pohledu rekreační dekadence. Některé hotely leží daleko od moře v poušti, a k moři a k čemukoli dalšímu je nutno jet až půl hodiny. Lidé se tu většinu pobytu povalují okolo bazénu.   

V jednom takovém hotelu jsme se z nějakého důvodu zastavili a protože manažerem tu byl v Egyptě populární člověk, bývalý herec a dodnes šoumen jak sopka, všechny jsme se s ním vyfotografovaly.

Náš hotel Savoy byl veliký a uzavřený sám do sebe se vším, co si rekreant může přát. A hlavně byl úplně u moře, s vlastní pláží.

U pláže bylo molo, které vedlo daleko do moře a bylo z něj možné dobře pozorovat korálový svět Rudého moře dokonce bez šnorchlování. (Ta poslední ryba je perutin).

Celodenní výlet do podmořského národního parku Ras Mohamed nás moc potěšil. To nejhezčí ovšem bylo pod hladinou. Korálový svět Rudého moře je nádhera !

To nejhezčí ovšem bylo pod hladinou. Korálový svět Rudého moře je nádhera !

A pak už jsme se jen na letišti rozloučily ještě se zástupcem egyptské cestovní kanceláře a přes Káhiru se dalším letem vrátily z krásného a na zážitky bohatého výletu domů.