Exkluzivní poznávací zájezdy

nakladatelství cesto-faktopisné literatury

dany@danytravel.cz 602-339-882

Cestování Facebookový profil

Osobní profil

Tisk,TV,rozhlas internet

Kde knihy koupit

CESTOPISY
"DANY GEOGRAPHIC"

"Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být nikdy vyhnáni." Jean Paul

KUBA – PERLA KARIBSKÝCH ANTIL

Zájezd se konal na přelomu února a března 2005

 

 

Drtivá většina turistů přijíždí na Kubu pouze za rekreací - do nejznámějšího přímořského střediska Varadero nebo do několika dalších, které se tam během posledních let vybudovaly. Návštěvníci těchto, pro domorodce uzavřených enkláv, se s vlastní Kubou ovšem seznámí jen velice málo.  Jediní Kubánci, které poznají, jsou hotelový personál.

 

Naše zájezdy jsou vždy orientované na poznávání dané země z řady hledisek – hlediska přírodního, historického, geografického, kulturního, etnického, a hlavně nás zajímají lidé, kteří v zemi žijí. Do zmíněných „továren na rekreanty“ jsme si během tohoto zájezdu také dvakrát odskočili na jednodenní odpočinek a víme proto, o čem je řeč. Mezi pobytovým a poznávacím zájezdem na Kubu zeje propastný rozdíl, větší, než v případě jakékoli jiné země. Rekreanti  - na rozdíl od cestovatelů - odjíždějí zpět domů Kubou nedotčeni.

 

Kubu v roce 1492 nazval Kolumbus „nejkrásnějším místem, jež spatřilo lidské oko“. Od té doby toho ostrov mnoho zažil a vřele doporučuji všem, kteří se s ním opravdu chtějí seznámit, aby se předtím vyzbrojili znalostmi o jednotlivých etapách jeho dramatické historie.  Je podstatně zajímavější a barvitější, než si myslíme. Jinak totiž o Kubě má většina z nás jen značně schématické povědomí získané z běžných médií. A platí to jak o době před 15 lety, tak i současné – pouze s opačným znaménkem.

 

Mapka Kuby s vyznačením navštívených míst:

 

 

HAVANA.

Havana, založená na začátku 16. století, zaujímá význačné místo mezi městy Nového světa. Je jedním z nejstarších koloniálních měst vybudovaných Evropany na americkém kontinentu a zároveň jedním ze stylově nejzachovalejších. Nic na tom nemění fakt, že zub času způsobil své.

Naštěstí se to během posledních let mění, protože Habana Vieja – staré koloniální město kubánské metropole Havany – byla v roce 1982 prohlášena UNESCem součástí kulturního dědictví lidstva. Díky investicím z toho vyplývajících prochází postupnou rekonstrukcí.

 

Prohlídka města:

Bývalý Batistův prezidentský palác (dnes Muzeum revoluce). Pohled z nábřeží na pevnost El Morro. K našemu velkému překvapení stojí na nábřeží také pomník zoufalým emigrantům, kteří Kubu opouštěli na primitivních a z nejrůznějších materiálů zhotovených člunech. Nejstarší havanská pevnost La Fuerza.

 

 

 

 

Nejstarší havanské náměstí se jmenuje Plaza de Armas. Uprostřed stromy porostlého náměstí stojí Céspedesův pomník a kolem dokola náměstí několik významných objektů. Především Palác guvernéra, resp. Generálního kapitána:

 

 

 

 

Náměsti sv.Františka s kostelem a klášterem, Lví fontánou a sochou jedné kdysi proslulé havanské rázovité figurky.

 

 

 

Staré náměstí“ není v Havaně nejstarší, zato je docela pěkně opravené.

 

 

 

Ovšem Katedrální náměstí, to je paráda ! Je to nejkrásnější havanské náměstí, kypí životem a má šmrnc. Posadit se tu, dát si drink a jen tak koukat okolo - a stále je na co.

 

 

 

V Havaně na ulici se pořád něco děje – pracuje se tu a prodává, popíjí všechno možné (také Guarapa – šťáva z cukrové třtiny s rumem či bez něj), předvádí kde co. Co jsou zač ty mladé dívky v krásných šatech ? To není jen kubánský, ale latinskoamerický zvyk vůbec: patnáctileté dívky jsou slavnostně uváděny do společnosti a od té chvíle se považují za ženy.

 

 

 

 

 

Navštívili jsme Muzeum rumu Havana Club (se závěrečnou ochutnávkou, pochopitelně):

 

 

 

Poobědvali jsme ve světoznámé restauraci La Bodeguita del Medio. Do Kuby se, jak známo, vášnivě zamiloval Ernest Hemingway, a na jeho stopy jsme během pobytu v Havaně, ale i jinde na Kubě, narazili několikrát. Tato restaurace získala světovou proslulost právě díky jeho zálibě v míchaných nápojích z kubánského rumu. Nápis nad barem říká: „Moje mojito v mé Bodeguitě, moje daiquirí v mé Floriditě – Ernest Hemingway“.

 

 

 

 

Znalost kubánských míchaných drinků z pravého (třtinového) rumu patří bezesporu k základním poznatkům návštěvníka Kuby. Na prvé daiquirí jsme šli samozřejmě do druhé kultovní restaurace – do slavné Floridity. Hemingway tam byl také, stále dění pozoruje od  svého oblíbeného místa u baru:

 

 

 

Na území starého havanského města stojí hotel Ambos Mundos, kde se ve 30. letech minulého století často Hemingway zdržoval a kde začal pracovat na románu Komu zvoní hrana.

 

 

 

Kapitol je mohutná budova, postavená podle vzoru amerického Kapitolu, ale uvnitř s bohatší výzdobou. Kdysi sídlo obou komor parlamentu.

 

 

 

 

Pohled ze schodů Kapitolu:

 

 

 

Dalším krásným náměstím na území starého města je Parque Central, největší náměstí Habana Vieja (Starého města). Kolem dokola náměstí stojí majestátní budovy ve stylu baroka a novoklasicistmu – divadlo, proslulý hotel Inglaterra, a další. Uprostřed náměstí je stromy porostlý park, v jehož středu se nachází první socha José Martího, která byla na Kubě postavena.

Na náměstí také stojí luxusní hotel Parque Central, ve kterém jsme bydleli, a z jehož střechy s bazénem byl nádherný výhled, včetně na blízký Kapitol.

 

 

 

 

 

V jedné ulici u náměstí vystavoval v budově galerie nějaký umělec a dvě jeho díla byla tak veliká, že byla vystavena před budovou. Na Kubě lze občas narazit na vzorně udržované staré americké vozy, pýchu jejich majitelů.

 

 

 

Od našeho hotelu Parque Central jde z náměstí směrem k moři slavná třída Paseo de Martí, které se však běžně říká Prado. Uprostřed širokého honosného bulváru z přelomu 18. a 19. století byla vybudována stromy stíněná promenáda s lavičkami, která dnes slouží také jako galerie pod širým nebem. Současně s vystavenými obrazy lze při procházce pozorovat okolní domy a život v nich. Koloniální architektura je půvabná i v té současné dosud převažující omšelosti.

 

 

 

 

 

 

Při procházce Pradem jsem také zachytila něco, co ve výčtu havanských zajímavostí nesmí chybět: autobus zvaný velbloud. Mimo Havanu je to s veřejnou dopravou po krizi devadesátých let horší, dokonce funguje řízený autostop. Zejména na východě země pak jezdí místy náklaďákové autobusy, viz druhé foto:

 

 

 

Když jsem na Pradu obdivovala jednu parádní, svatebně vyzdobenou ameriku, mávala na mě z domu nějaká paní, ať se jdu dovnitř podívat. Palác, který kdysi nějakou dobu sloužil také jako kasíno, je nejkrásnější svatební síní Kuby. Zvenčí lehce omšelý, podobně jako většina okolních budov, ale uvnitř překrásný:

 

 

 

 

Ve Východní Havaně, na druhém břehu havanské zátoky, stojí dvě veliké pevnosti: El Morro s majákem a La Cabaňa.

Pevnost El Morro byla postavena na přelomu 16. a 17. století. Sama je pohledná a ještě je z ní nádherný pohled na Havanu na druhé straně zátoky. Na území pevnosti stojí vedle majáku malý domeček, ve kterém se nachází Centrum námořního provozu. Nakonec jsme vylezli na maják, ze kterého bylo možné nejen obdivovat havanské panorama na jedné straně, ale také pohlédnout až skoro na konec 9 km dlouhé havanské zátoky, a pevnost La Cabaňa na levé straně.

 

 

 

 

 

Pevnost La Cabaňa stojí nedaleko pevnosti El Morro (na níž je odtud mimochodem moc pěkný pohled). Poblíž vchodu do pevnosti La Cabaňa se nachází výborný obchod Triáda. To zní sice poněkud jako název čínské mafie, ale ve skutečnosti se jedná o renomovaný obchod se třemi proslulými kubánskými artikly: doutníky, rumem a kávou.

Do pevnosti La Cabaňa jsme pak vypravili ještě večer, protože tu denně probíhá starobylý obřad večerní kanonády, která kdysi ohlašovala brzké uzavření městských bran a havanské zátoky. Do ní se po výstřelu z děla shromažďovaly lodě, aby tu byly chráněné před piráty. Náhoda nám přála, protože současně s působivou každodenní ceremonií, končící výstřelem z děla, začal právě na druhém břehu ohňostrojem havanský karneval.

 

 

 

 

V havanské čtvrti Vedado se nachází také řada významných míst. Na Náměstí revoluce je portrét Che Guevary na stěně ministerstva vnitra a na protější straně obrovského náměstí stojí 142 m vysoký Memorial José Martího, před kterým promlouvává Fidel Castro k více než milionovému davu při významných příležitostech. 

 

 

 

Necrópolis Cristóbal Colón, město ze žuly a mramoru se sítí číslovaných pravoúhlých ulic, je nejvýznamnější kubánský hřbitov, na kterém je pohřbeno více než milion lidí, včetně mnoha známých jmen. Např. generál Máximo Gómez, vrchní velitel války za nezávislost (černý pomník bez jména, protože každý Kubánec ví, kdo tu leží). Záplavou květin je neustále pokrytá hrobka Amelie Goyri, která zemřela při porodu.  Dítě jí položili do hrobu k nohám. Když byla po letech z nějakého důvodu provedena exhumace, našli dítě v matčině náručí. Seňora Amelie se tak stala postavou zázračného kultu a lidé k ní chodí prosit za splnění svých přání a vyřešení problémů.

 

 

 

 

Malecón je proslulá 8 km dlouhá pobřežní promenáda z roku 1901, na které nelze přehlédnout pomník obětem z lodi Maine, která byla v roce 1898 v havanském přístavu vyhozena do povětří, což se stalo záminkou pro zahájení španělsko-americké války a současně zvratem ve třicet let probíhajícím boji Kubánců za nezávislost. Poblíž pomníku se nachází hotel Nacional se dvěma věžemi z roku 1930, také se zajímavou a vrstevnatou historií.

 

 

 

Při návštěvě Havany by v programu nemělo chybět představení legendárního kabaretu Tropicana: tanec, folklor, nádherné kostýmy, afrokubánské rytmy.

 

 

 

 

Nedaleko Havany leží GUANABACOA, malá obec, která bývala původně indiánskou vesnicí a která během koloniálního období proslula jako centrum obchodu s otroky. Zdejší Městské historické muzeum uchovává etnologickou expozici bohů – reprezentantů různých afrokubánských náboženství, především kultu Santería, Palo Monte a Tajné společnosti Abakuá.

Jedná se o obdobu náboženského synkretismu (= za španělské éry byli africkým bohům zvaným oríšá přiřazeni křesťanští světci), podobně jako je kult vúdú na Haiti nebo kult candomblé v brazilském státě Bahía.

Afrokubánská náboženství jsou dodnes živá a s bíle oděnými vyznavači nejrozšířenější Santérie se lze běžně potkat.

 

 

 

 

 

 

SOROA, PINAR DEL RÍO, VIŇALES.

Opustili jsme Havanu a jeli západním směrem, podél zalesněného horského masivu Cordillera de Guaniguanico, který se skládá ze západní části Sierra de los Órganos a východní části Sierra del Rosario, ve kterém byla v roce 1984 založena první biosférická rezervace UNESCO na Kubě.

Ve svahu pohoří Sierra del Rosario se nachází botanická zahrada Soroa s celkem 25.000 rostlinami a orchidáriem (700 druhů orchidejí, z toho 250 endemických).

 

 

 

 

 

Nedaleký, poněkud zvláštní vodopád El Salto de Soroa jsme si všichni prohlédli, a Honza se v něm také vykoupal (jako konečně vždy při každé možné příležitosti).

 

 

 

Provincie Pinar del Río, která dostala kdysi své jméno podle množství borovicových lesů, je proslulá nejlepším a nejdražším kubánským tabákem „Vuelta Abajo“.

Ve městě PINAR DEL RÍO jsme navštívili tabákovou továrnu, ale zřejmě zde považují místní tradiční výrobu za natolik strategickou záležitost, že nám nedovolili filmovat a fotografovat, a to ani za obvyklý poplatek.  A tak pár záběrů z poklidného města, včetně nakouknutí do lékárny, obchodu, oknem do něčího pokoje či do pekárny dortů.

 

 

 

 

 

VALLE DE VIŇALES neboli Národní park Viňales, položka na seznamu UNESCO, představuje jednu z nejkrásnějších oblastí celé Kuby. Komplex Viňales se skládá z několika dlouhých údolí se strmými vápencovými kužely zvanými mogoty, které jsou až přes 300 metrů vysoké a které jsou porostlé stromy, křovinami, agáve a cykasy. Údolí a mogoty jsou vzájemně propojené říčkami a nachází se v nich četné jeskyně. Pýchou Viňales jsou  také nejrozsáhlejší borovicové háje na Kubě, ve kterých žijí desítky druhů ptáků.

V nádherné krajině Viňales jsme se nejprve zastavili na vyhlídce a pak se ubytovali v jednom ze dvou zdejších proslulých hotelů: hotelu La Ermita nad vesničkou Viňales.

 

 

 

 

Indiánská jeskyně je největší jeskynní komplex na Kubě. Prohlédli jsme si jej pěšky a na loďkách.

 

 

 

 

Poblíž této jeskyně leží ještě jedna – Jeskyně Cimarronů (uprchlých otroků).

 

 

 

Dále jsme jeli stále přívětivou a krásnou krajinou:

 

 

 

 

Až jsme přijeli k něčemu dost hroznému: Mural de la Prehistoria. V roce 1961 tu na vysoké stěně mogotu jménem „Dvě sestry“ namaloval malíř Leovilgildo Gonzáles Morillo, stoupenec mexického muralisty Diego Rivery, na zakázku samotného Fidela Castra obrovskou historii evoluce (na ploše 180 x 120 metrů). Nikdo netuší, co vedlo velkého vůdce k zakázce výtvoru takového psychedelického úletu.

S výhledem na nesmyslně poničenou část krásné přírody jsme tu za hudebního doprovodu poobědvali a největší obdiv sklidil macatý cvičený býk zebu.

 

 

 

 

Volné odpoledne využila převážná většina z nás k výletu na koních za bližším poznáním života lidí v této stále tradičně žijící a poklidné provincii, která se převážně věnuje pěstování tabáku. Bylo to nádherné odpoledne. Kubánští koně jsou malí a hodní a tak jsme se všichni zase v pořádku vrátili.

 

 

 

 

 

 

CIENFUEGOS.

Z Viňales jsme přejeli na východ, do středu ostrova. Centrální Kuba se skládá z pěti provincií, kterými jsme postupně projeli. Prvá byla provincie Cienfuegos se svými plantážemi cukrové třtiny a pastvinami s pasoucím se dobytkem.

 

Město Cienfuegos leží na konci obrovského přírodního přístavu, zátoky Bahia de Cienfuegos, jejíž bezpečí střežila pevnost Castillo de Jagua – která chránila vjezd do přístavu před piráty.

Cienfuegos je pěkné vzdušné město s výstavným hlavním náměstím (José Martího), na kterém leží nejvýznačnější objekty města, postavené v bohaté době cukrového boomu: divadlo, akademie, radnice (jako Kapitol), katedrála (uvnitř nechyběla - jako téměř vždy - Panna Maria z Mědi, patronka Kuby, a Pražské Jezulátko), kulturní centrum s vyhlídkovou věžičkou, jediný vítězný oblouk na Kubě. Uprostřed náměstí stojí socha José Martího.

Naši pozornost upoutala také pětice tváří, které jsme předtím i potom ještě mnohokrát viděli (př.v bufetu na letišti v Santiagu): po kubánsku se to formuluje nějak jinak, ale jsou to kubánští špioni v miamském vězení na Floridě.

 

 

 

 

 

 

 Město na jihu vybíhá do poloostrova Punta Gorda, jehož největší ozdobou je působivá palácová vila Palacio de Valle ve stylu směsi gotiky a empiru a s maurskými stavebními prvky, ve které je dnes restaurace. Také jsme tam poobědvali a šarmantní kreolská paní nám k tomu hrála na klavír a zpívala.

 

 

 

 

V bezprostřední blízkosti této pozoruhodné krásné stavby nechal jeden z bratrů tehdejšího diktátora Batisty v roce 1950 postavit sice komfortní a pohodlný, ovšem v daném kontextu architektonicky odpudivý hotel  Jagua (také jsme v něm bydleli). Je to škoda, protože další okolní stavby na poloostrově byly velmi pěkné a stylově homogenní.

 

 

 

 

Lodí jsme dojeli ke vjezdu do cienfuegské zátoky, k pevnosti Castillo de Jagua z konce 18. století, která měla velký přírodní přístav chránit před piráty. Naproti pevnosti byl pěkný kostelíček.

 

 

 

 

 

 

Cestou ze Cienfuegos do Trinidadu jsme navštívili půvabnou Botanickou zahradu SOLEDAD, založenou roku 1901. Nachází se v ní 2000 různých druhů rostlin a stromů pocházejících z celého světa, a mezi nimi 23 druhů bambusu, 280 druhů palem a 200 druhů kaktusů.

 

 

 

 

TRINIDAD z roku 1514 je překrásné město a klenot koloniální architektury, které bylo spolu s „Údolím cukrovarů“ v roce 1988 zařazeno do seznamu UNESCO.

 

Městské muzeum sídlí v bývalém sídle cukrobarona Cantera, ve vile Casa Cantero. Objekt sám je pěkný, ale nejlepší na něm je báječný výhled z jeho věže.

 

 

 

 

Trinidad má proslulé nádherné hlavní náměstí, na kterém stojí mj. katedrála sv.Trojice, podle které se město jmenuje (sv.Trojice = Trinity). V ulici u náměstí je nepřehlédnutelný kostel sv.Františka. A jednotlivě je ještě třeba upozornit na místo, kde bylo město založeno – měl prý přitom sloužit mši slavný Bartolomeo de las Casas, přítel indiánů.

 

 

 

 

Ovšem jinak můžete bloumat ulicemi Trinidadu jen tak nazdařbůh a stále bude na co koukat.

 

 

 

 

 

 

Specialitou jedné trinidadské hospůdky je nápoj zvaný Kančančára, jehož ingrediencemi jsou – kromě rumu, pochopitelně – med, citron, voda a led. Právě čas na trochu odpočinku ve stínu. Výborně k tomu bubnoval jeden pán, zato náš jinak pohledný průvodce Abel se do objektivu pitvořil.

 

 

 

 

K Trinidadu patří neodmyslitelně nádherné ÚDOLÍ CUKROVARů, ve kterém se až do doby válek za nezávislost (1868-98) pěstovala asi třetina kubánské cukrové třtiny a kde se nacházelo asi 50 cukrovarů. Právě bohatství získané z cukru  umožnilo vybudovat kouzelný Trinidad, a naopak úpadek zdejšího pěstování cukru v důsledku válek pak umožnil město stavebně neporušené uchovat do dnešní doby.

Dnes je Údolí cukrovarů především proslulou turistickou položkou. Při jejím obdivování bychom, myslím, si měli připomenout také velikou hanbu v lidské historii – 300 let trvající otrokářství, během kterého byly z Afriky do zemí (kolonií) amerického kontinentu násilně přemístěny miliony lidí a miliony dalších při tom zahynuly. Byli to však právě tito Afričané, kteří se nejvíce zasloužili o bohatství amerických kolonií, pozdějších amerických států - na severu i na jihu kontinentu. Současně však tehdy zanikly značně vyspělé, především západoafrické civilizace a celá poraněná Afrika se pak stala snadnou kořistí Evropanů. Populaci Kuby tvoří potomci tehdejších otroků ve větší míře, než tomu je (s výjimkou Brazílie) ve většině amerických zemí. Čím více se blížíme k východu ostrova, tím více tmavých lidí potkáváme.

Údolí cukrovarů s horským pásmem v pozadí jsme nejprve obdivovali z vyhlídky a pak jsme si zajeli ke zřejmě jedinému zachovalému cukrovému komplexu: panský dům vyhlídková věž na sledování otroků, zbytky obydlí otroků. V bývalém panském domě měli na stěnách pěkné obrazy.

 

 

 

 

 

 

V Trinidadu jsme bydleli mimo město, v hotelu u Karibského moře na poloostrově Ancón. Bylo tu krásně.

 

 

 

Výlet do pohoří ESCAMBRAY. Příroda Sierra del Escambray (nejvyšší vrchol něco přes 1000 m) patří mezi nejpůvodnější oblasti na Kubě. Pohoří porostlé zeleným deštným pralesem je domovem velkého počtu ušlechtilých dřevin. V horských údolích se od poloviny 18. století pěstuje nejlepší kubánská káva.

Nejprve jsme zastavili na vyhlídce, odkud byl pohled na jednu stranu dolů na Trinidad, na druhou stranu dále na vlastní pohoří.

Topes de Colantes je název zdejších klimatických lázní a základny pro výlety

do přírodního parku a k vodopádům na řekách, které jím protékají. Zde jsme přesedli z busu do starého ruského terénního náklaďáku, který byl schopen zdolat další náročný terén. Na pořízení záběrů cestou nádherným terénem nebylo ani pomyšlení. Drželi jsme se sedaček jako klíště.

Dojeli jsme do části pohoří zvané Parque Guanayara, kde jsme nejprve v nádherné přírodě poobědvali.

Pak jsme se vydali na pochod podél Melodické řeky – po jedné straně říčky s mnoha vodopádky, tůňkami a peřejemi tam, po druhé zpět. Cestou jsme nakoukli ke dvěma rodinám, které zde uprostřed přírody žijí, a vykoupali se v jezírku pod vodopádem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naše cesta Kubou vedla dalšími provinciemi Centrální Kuby. Město SANCTÍ SPIRITUS je hlavním městem stejnojmenné provincie. Patří mezi 7 prvních kubánských osad, založených na začátku 16. století Evropany.

Je to také velice pohledné město a jeho cihlový most přes řeku Yayabo je národní historickou památkou. V kostele zaujme oltář se sedícím Kristem.

 

 

 

 

 

 

CIEGO DE ÁVILA je také název města i celé provincie. Město ničím zvlášť nezaujme, ale je to typické kubánské maloměsto s náměstím jako centrem místního života.

 

 

 

Městečko MORÓN má ve znaku kohouta podle jakési pověsti, jakou si sem, do nové vlasti přivezli kdysi osadníci z rodné Andalusie. Z věže vedle sochy kohouta se dvakrát denně ozývá kokrhání.

Městečko Morón a jeho okolí má však za sebou také bohatou historii z doby válek za nezávislost (1868-98). Strategii těchto bojů si pak o šedesát let později zopakovali Che Guevara a Camile Cienfuegos při tažení na Santa Claru. Při něm byl smrtelně zraněn také jeden bojovník, o kterém Che Guevara prohlásil, že právě mu zemřelo 10 statečných vojáků. V Morónu mu byl postaven pomník.

 

 

 

Během válek za nezávislost byla z Morónu na severu do Júcaru na jihu ostrova Španěly vybudována obranná linie s mnoha pevnostmi, 67 km dlouhá, která měla zabránit rozšíření bojů z odbojného východu ostrova na západ. Jednotlivé pevnosti byly od sebe vzdáleny vždy 3-4 km, ale na kterých místech ležely i jen 1 kilometr od sebe. Mezi nimi byly ještě vybudovány kryté zákopy se střílnami. Přesto se rebelským jednotkám pod vedením generálů Antonia Macea a Máxima Gómeze podařilo v roce 1896 na dvou místech prorazit. Jedno takové místo s památníkem a dvěma pevnostmi jsme si prohlédli.

 

 

 

Na obědě jsme byli u Morónu v Rancho Palma,  jakémsi skanzenu doby rozmachu pěstování cukrové třtiny a důležitosti, jakou pro něj mělo vybudování železnice od plantáží k přístavům.  Vše je jako kdysi,I třtina se tu sklízí tradičním způsobem mačetami.

 

 

 

 

 

V bezprostřední blízkosti města Morón leží dvě sladkovodní jezeraLaguna de Redonda, jezero ve tvaru pravidelného kruhu, s mnoha mangrovy okolo jezera i v řece, která do něj ústí.

 

 

 

 

Druhým je největší kubánské jezero Laguna de la Leche, také sladkovodní, ale do kterého navíc protéká třemi kanály mořská voda a způsobuje, že světlý jíl ze dna dodává jezeru někdy mléčný nádech.

 

 

 

Podél severního pobřeží Kuby se táhnou dvě souostroví – Sabana a Camaguey, společně zvané Cayería del Norte či také Královy zahrady (Jardines el Rey), které jsou  součástí jednoho z největších korálových útesů na světě. Tyrkysově modré moře je zde plné korálových ostrovů a ostrůvků zvaných cayos.

Ve zdejší chráněné přírodní a ptačí rezervaci žije asi 200 druhů ptáků (plameňáci, pelikáni, volavky, tažní ptáci, několik druhů datlů, včetně datla tocoroco – kubánského národního ptáka).

Ještě před dvaceti lety byly tyto ostrůvky neobydleny a kdysi je navštěvovali jen piráti. Tento nedotčený ráj byl jako turistický cíl objeven teprve nedávno, ale rychle se rozvinul v rozlehlou rekreační oblast.

Jedním z největších ostrovů je CAYO COCO, který byl v roce 1988 spojen s pobřežní pevninou asi 27 km dlouhou hrázovou silnicí Pedraplén, a nedávno byly dostavěny podobné komunikace vedoucí z Cayo Coco na další ostrovy. Dopad těchto zásahů na životní prostředí je ovšem velmi bolestivý. Mořská voda při silnici nemůže cirkulovat a podmořský svět je ochuzován o přísun živin.

 

 

 

 

Úžasným zážitkem bylo, když se v dálce z jednoho ostrůvku zvedlo ohromné hejno růžových plameňáků a přelétlo nad námi.

 

 

 

Na Cayo Coco jsme v hotelovém rezortu Tryp Cayo Coco strávili nicneděláním jeden den.

 

 

 

 

Cesta na východ – do „Oriente“. Východ Kuby zvaný „Oriente“ se od západu ostrova s hlavním městem Havanou značně liší – podnebí je zde teplejší a lidé jsou temperamentnější. Vždy to byla odbojnější část Kuby.

V předkolumbovské době se zde rozkládaly velké samostatné indiánské říše civilizace Taíno. Příchod Kolumba a jeho následovníků byl této civilizaci osudný.

Proti nadvládě se v Oriente postupně bouřili indiáni, otroci a kreolové. A také od roku 1956 tu Fidel Castro pracoval se svými druhy na svržení Batistovy diktatury.

Východ země se liší i kulturně a ve způsobu života, barvě pleti, v hudbě či náboženství: na tom všem se projevuje zvýšená přítomnost původních obyvatel černé Afriky.

 

CAMAGUEY je další nádherné koloniální město, které jsme měli možnost si prohlédnout, a další ze sedmi původních osad ze začátku 16. století.. Na jeho prohlídku jsme jeli v cyklistických taxících, jako stvořených na provoz v klikatých, úzkých a všelijak křivolakých ulicích a uličkách. Město má několik malebných náměstí a je rodištěm několika významných osob kubánské historie a kultury.

 

 

 

 

Na Plaza del Carmen (s jediným kostelem se dvěma věžemi ve městě) zaujmou, kromě půvabných domů kolem dokola, také žánrové bronzové sochy, které měly zaznamenat běžné situace z denního života. Socha muže s vozíkem s nádobami na vodu ukazuje navíc to, čím je Camaguey proslulé: právě těmito nádobami zvanými tinajones.

 

 

 

 

Prohlédli jsme si tržiště.

 

 

 

 

A nevynechali jsme samozřejmě také hlavní náměstí Plaza San Juan de Dios s kostelem a jediným známých zobrazení svaté trojice jako trojice osob.

 

 

 

 

Na náměstí zvaném Parque Agramonte stojí socha národního hrdiny Ignacia Agramonteho, velmi statečného bojovníka a místního vůdce z dob válek za nezávislost. V každém ze čtyř rohů náměstí rostou čtyři palmy královské (= kubánský národní strom) na památku význačných místních bojovníků a mučedníků. Stojí tam také jeden z mnoha dalších camagueyských kostelů.

 

 

 

Na Kubě jsou celkem 3 pohoří – dvě už jsme měli možnost do této chvíle poznat, třetí na nás teprve čekalo: Sierra Maestra. Zato v částí Centrální Kuby a začátku Východu byla nekonečná placka – pastviny, pastviny, pastviny. Osvěžením v krajině byl pomník jednomu z místních vůdců válek za nezávislost Vicenta Garcíii.  Projíždějící kamion s výborným silným kubánským pivem Bucanero by ale přitáhl naši pozornost kdekoli, nejen zde.

 

 

 

LAS TUNAS je také jméno města i celé provincie. Název získalo podle kaktusu, který tu hojně roste. Město proslavil básník Fajardo, přezdívaný El Cucalambé, na jehož počest se dodnes ve městě každoročně pořádá festival. Ve městě je několik pomníků, na které si Kubánci potrpí. Mezi nimi opět generál Vicente García a pak ještě jeden, moc zajímavý pomník: veliké pero, součást slunečních hodin, bylo zde vztyčeno v roce 1961 na počest odstranění negramotnosti v celé zemi.

 

 

 

 

Jedním z historicky nejvýznamnějších kubánských měst je BAYAMO, ležící na úpatí nejvyššího pohoří Kuby Sierra Maestra a založené na začátku 16. století jako teprve druhá evropská osada na ostrově.

Město bylo „kolébkou kubánského národního hnutí“. Narodil se tu slavný bojovník za svobodu Manuel de Céspedes, pozdější první prezident, který v Bayamu vydal první prohlášení o nezávislosti Kuby. Zde byla poprvé zpívána kubánská hymna – jejímž autorem byl další místní rodák – Perucho Figueredo.

Srdcem Bayama je náměstí  Parque Céspedes, které lemuje řada historicky významných budov a na kterém stojí sochy obou slavných rodáků.

Casa de la Trova je název hudebních center, která lze nalézt v každém větším kubánském městě. Zde jsme Trovu navštívili a zahráli nám tady – mj. obě „Bayamesy“ (jednu milostnou, ze druhé se stala hymna),  a nezapomněli ani na „Guantanameru“ – světoznámou kubánskou píseň o dívce z Guantánama.

 

 

 

 

 

SANTIAGO DE CUBA.

Santiago je jakýmsi druhým hlavním městem Kuby. Bylo založeno jako sedmá osada a po deset let sloužilo jako hlavní město Kuby, než guvernér přemístil své sídlo do Havany.

Santiago bylo prvé město, do kterého se od roku 1531 začali dovážet otroci z Afriky a uprchlíci ze sousedního Haiti, díky nimž nastal na Kubě rozkvět pěstování kávy a cukrovarnictví. Santiago leží v nádherné přírodní kulise moře, hor, písečných zátok a palem.  Santiago je odedávna velkým rivalem Havany, zejména na poli literatury, hudby a politiky, a je považováno za kolébku téměř všech kubánských hudebních stylů.

Zdejší náměstí Parque Céspedes zažilo všechny významné dějinné události Kuby – zde Španělé popravili vůdce Indiánského povstání náčelníka Hatueya. Nachází se tu Casa de Velásquez – dům prvého kubánského guvernéra a zakladatele města, dnes nejstarší dům na Kubě. Zde uzrály plány dvou revolucí, a zde, z balkonu santiagské radnice vyhlásil 1. ledna 1959 Fidel Castro vítězství.

 

 

 

 

Na náměstí stojí hotel Casa Granda, z jehož terasy na střeše je nádherný výhled.

 

 

 

 

Pěšky jsme prošli značnou část města. Velásquezův balkon se jmenuje vyhlídka na přístav na místě bývalého opevnění, proslulé ulicové schodiště na jeden z nejstrmějších santiagských kopců se jmenuje Padre Pico Escalinata. A nepojmenované pro nás zůstaly další, neméně zajímavé ulice, uličky a domy, okolo kterých jsme šli.

 

 

 

 

Navštívili jsme Muzeum karnevalu.

 

 

 

 

Kasárna Moncada byla v době diktátora Batisty druhým nejdůležitějším opěrným bodem jeho vojsk. Proto si je rebelové vedení Fidelem Castrem vybrali v roce 1953 za cíl útoku, který měl zahájit revoluci. Útok sám byl sice kvůli špatné koordinaci velkým debaklem, ale ve svém důsledku uvedl do pohybu události, které změnily kubánskou historii. Dnes je v objektu muzeum, které se zabývá významnými revolučními pasážemi kubánských dějin. (Na snímku také model jachty Granma).

 

 

 

 

Každé větší město Kuby má své Náměsti revoluce s velkým prostorem pro velká shromáždění lidí. V Santiagu na tomto náměstí lidé hledí při projevech na rozměrný pomník santiagského slavného rodáka – generála z válek za nezávislost Antonia Macea : muž na vzpínajícím se koni a před ním mnoho mačet.

 

 

 

Santiago je nejen kolébkou mnoha hudebních stylů, ale také kubánského rumu. Rodina Bacardí tu začala vyrábět proslulý rum a založila tradici kubánského rumu, dnes na Kubě vyráběného pod řadou značek (hlavně Havana Club). Rum Bacardi se od šedesátých let vyrábí v Portoriku, kam si Bacardíové svoji recepturu a práva odnesli.

Emílio Bacardí, výrobce rumu a starosta města. založil v Santiagu v roce 1899 nejstarší kubánské muzeum – Museum Bacardí.

 

 

 

Cementerio Santa Ifigenia je hřbitov, místo posledního odpočinku mnoho slavných osob – najdeme tu např. hroby mnoha příslušníků rozvětvené rodiny Bacardí, hřbitovní stavbu na počest padlých a popravených po útoku na kasárna Moncada, hrob prvního kubánského prezidenta po získání nezávislosti Tomase Estrada Palmy, hrob tu má manželka a matka generála Macea (ten tu má za nimi symbolické mauzoleum, protože je pohřben v Havaně, kde padl). Monumentální je mauzoleum José Martího, u kterého probíhá každou půlhodinu slavnostní střídání stráží.

 

 

 

 

 

Castillo El Morro – jedna z nejmohutnějších pevností v Novém světě byla zařazena v roce 1997 na seznam UNESCO. Nejnedobytnější pevnost Karibiku se tyčí na vysokém útesu nad vjezdem do santiagského zálivu. Byla postavena na obranu před piráty a stavěl ji stejný italský architekt jako stejnojmennou pevnost v Havaně. V pevnosti je muzeum španělsko-americké války.

Poblíž pevnost stojí maják.

 

 

 

 

 

V Santiagu jsme bydleli v hypermoderním hotelu Mélia Santiago, ze které byl výhled na město a na okolní hory. V jedné hale hotelu měli vystavené opět velmi osobité obrazy současných umělců.

 

 

 

 

Věřícím afrokubánských náboženství patří v jedné pěkné části Santiaga několik vedle sebe stojících vil v zahradách. V jedné je cosi mezi svatyní a muzeem. Domluvili jsme si tu, že nám druhý den předvedou rituální tance. Jenže v den domluvy byl MDŽ, který Kubánci slaví zřejmě velmi rádi, dlouho a důkladně. Na smluvený čas následujícího dne se aktéři nedostavili, prý tu už byli, ale nevěděli přesnou hodinu.

Alespoň jsme si mohli prolézt a prohlédnout celou vilu. Na zahradě jsme si pak s místními věřícími dali nejlevnější pivo za celý náš pobyt (byla to cena pro Kubánce) a poseděli v zahradě pomalované náboženskými symboly za zvuku hudby od zahradního baru. Asi to celé mělo pro komunitu větší význam, než by se na první pohled zdálo, protože příchozí mladík po cestě k baru nejprve políbil cosi na záhonku u jednoho stromu v zahradě. Takové tajemno nás potěšilo.

 

 

 

 

 

Nejvýznamnějším kubánským kostelem je asi 20 km od Santiaga vzdálená BAZILIKA EL COBRE, od začátku 17. století poutní místo zasvěcené patronce Kuby  „Panně Marii Milosrdné z Mědi“ (která je současně také bohyní Ochún v kultu Santería).

V bazilice schraňují tisíce obětin, které lidé své patronce přinesli, když ji prosili o pomoc nebo děkovali za pomoc. Je tam sbírka darů vystavená a další v depozitáři, včetně předmětů od účastníků bojů koncem 50. let či dnešních špičkových kubánských sportovců. 

Nedaleko baziliky se rozkládá důl na měď, která se v něm těžila od roku 1530 až do roku 2000. Na baziliku i na důl zatopený mědí zbarvenou vodou je krásný výhled od Pomníku Cimarronů (uprchlých otroků), na který je nutné se vydrápat do vysokého strmého kopce.

Před odjezdem z těchto pěkných míst jsme se bratřili s místními moc milými dětmi.

 

 

 

 

 

GUANTÁNAMO.

Jméno města a celé provincie je všeobecně známé ze dvou důvodů: Jednak kvůli americké vojenské námořní základně, kterou zde v roce 1903 zřídili Američané a kterou drží dodnes. A pak kvůli písni Guantanamera, jejíž text složil José Martí. („Guantanamera“ = dívka z Guantánama).

Jedna kubánská cestovní kancelář si ve střeženém kubánském vojenském prostoru zřídila na vysokém kopci s vyhlídkou na americkou základnu restauraci Mirador de Malones, kde jsme se během oběda kochali vyhlídkou na krásné pobřeží se základnou, kterou si lze prohlížet také podrobněji dalekohledem.

 

 

 

Celý obrovský prostor, na který jsme viděli (americký i kubánský) je porostlý pouze křovinami – vysoké stromy by zřejmě bránily v kontrole prostoru . Panoramatický pohled zleva doprava na 5 snímcích:

 

 

 

 

Detailní snímky po přiblížení, zleva doprava. Na prvém snímku je vpravo nahoře  vidět při moři cosi bílého – to je proslulé vězení, zmiňované často v médiích. Na druhých dvou snímcích je americká vojenská námořní základna:

 

 

 

Národní park BACONAO je biosférická rezervace UNESCO na jih od Santiaga. Jeho největší atrakcí je Valle Prehistorico – Prehistorický park: krajinou se prohání asi 230 věrně zpodobených dinosaurů, tygrů šavlozubých, mamutů a dalších zvířecích modelů v životní velikosti, ke kterým během vývoje přibyli lidé – zde zobrazeni v několika vývojových etapách. Není bez zajímavosti, že se jedná o produkt dílen v nedaleké věznici, samozřejmě podle návrhu výtvarníka.

 

 

 

 

 

 

 

Národní muzeum historických aut. Asi nebude největší ani nejbohatší, ale Kuba si jej považuje. Kromě starých aut jsou zde vystaveny i vozy, které patřily slavným kubánským osobnostem či třeba vůz, který účinkoval při přepadu kasáren Moncada.

 

 

 

 

Cestou zpět do Santiaga jsme se stavili pod kopcem San Juan, na kterém probíhala poslední bitva španělsko-americké války. Aktivními účastníky bojů byla také kubánská strana - pochopitelně, vždyť už třicet let probíhaly války za kubánskou nezávislost na Španělsku. Spolu s Američany proti stejnému nepříteli bojovali také Kubánci – zde pod vedením generála Calixta Garcíi (viz pomník). Na americké oslavy vítězství však ani generál, ani jeho černí vojáci pozváni nebyli. Opakuji doporučení: seznamte se s kubánskou historií, je zajímavější, než si myslíte. A lecos pomůže lépe pochopit.

 

 

 

 Poslední večer v Santiagu, které je místem zrodu základního afrokubánského hudebního stylu „son“, na který všechny další styly a rytmy navazují,  jsme navštívili dynamické představení SON v SANTIAGU.

 

 

 

 

LET SANTIAGO-HAVANA.

Během letu jsme z výšky viděli pár zajímavých a rozeznatelných míst: Trinidad s úzkým poloostrovem Ancón, na kterém jsme bydleli (podobný snímek jako dříve z pohoří Escambray). Cienfuegos s jeho velikou zátokou a Zátoku sviní, kterou jsme sice nenavštívili, ale která je z historie (1961) velmi dobře známá.

 

 

 

 

COJÍMAR, oběd v restauraci La Terraza.

Cojímar je malé městečko nedaleko Havany, jehož slávu rovněž založil Ernest Hemingway. Odtud vyjížděl po dlouhá léta se svou jachtou Pilar na lov marlinů, zde se zrodil příběh o starci bojujícího s velkou rybou, za který Hemingway obdržel Pulitzerovu cenu a Nobelovu cenu za literaturu. Do kdysi rustikální rybářské hospůdky La Terraza chodíval posedět s rybáři.

 

 

 

 

 

VARADERO. Asi 2 hodiny jízdy od Havany se na výběžku Hicacos nachází nejznámější kubánské středisko rekreace: 20 kilometrů dlouhý poloostrov s písečnými plážemi, po jehož celé délce se táhne hotelový pás.

Cestou jsme zastavili ještě u 110 m vysokého mostu, který se klene přes údolí, která vypadá jak krajina z pravěku.

 

 

 

Jeden a půl dne jsme strávili v hotelu Sol Palmeras, který poskytoval vše, o čem sní rekreanti: několik restaurací, několik barů (jíst a pít lze cokoli a v libovolném množství, vše je all inclusive), několik bazénů, pláž u nádherného moře.

 

 

 

Do nákupního střediska Varadera lze dojet vláčkem okolo jediného golfového hřiště na Kubě (postavil si jej kdysi chemický magnát Dupot). Zaujala mě tam pěkná manekýna ve výkladní skříni a za povšimnutí stojí foto plakátu se všemi kubánskými symboly pohromadě. Tričko s Che Guevarou je suvenýr, který nechybí v žádném obchodě. Pokud vím, nekoupil si jej nikdo z nás, zato pár z nás neodolalo čepičce „Čegevarce“.

 

 

 

 

Před odjezdem na letiště a odletem domů jsme před hotelem vyfotografovali našeho průvodce Abela a Abel pak vyfotografoval nás.

 

 

 

Byl to milý zájezd s velmi příjemnou společností. Díky.