Exkluzivní poznávací zájezdy

nakladatelství cesto-faktopisné literatury

dany@danytravel.cz 602-339-882

Cestování Facebookový profil

Osobní profil

Tisk,TV,rozhlas internet

Kde knihy koupit

CESTOPISY
"DANY GEOGRAPHIC"

"Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být nikdy vyhnáni." Jean Paul

JAPONSKO – JARNÍ VÝLET ZA KVETOUCÍ SAKUROU

(zájezd se konal v první polovině dubna 1999)

 

 

Japonsko neboli NIPPON je malá ostrovní země na Dálném Východě. Nippon v překladu znamená vycházející slunce.  Japonsko je ostrovní stát, jehož ostrovy tvoří oblouk dlouhý asi 2500 km. Celkem je Japonsko tvořeno asi 4000 ostrovy, ale rozlohou jsou významné pouze čtyři: Honšú, Hokkaidó, Kjúšú a Šikoku.

Téměř všechny japonské ostrovy jsou sopečného původu a jsou velmi hornaté. Největším a nejlidnatějším ostrovem je HONŠÚ, který má ze všech ostrovů nejbohatší historii. A Honšú byl také cílem našeho zájezdu.

Relativní geografická a v určitých obdobích dějin i kulturní izolovanost Japonska přispěla k rozvoji pozoruhodně jednotné společnosti. V celé své historii považovali Japonci sami sebe za izolovaný a ojedinělý národ.

Původními obyvateli Japonska byli Ainuové, kteří se od Japonců velice liší a podobají se sibiřským kmenům. Jejich zbytky žijí pouze na Hokkaidu. Japonci vznikli smíšením – nepravděpodobněji mongolských, malajských a polynéských etnik.

Od svého počátku se japonská civilizace střetávala s destruktivními silami přírodních živlů: zemětřesení, sopky, ničivé vlny tsunami a tajfuny. Osídlení se vzhledem k nepřístupnosti hor a kvůli hustým lesům soustřeďovala do oblastí pobřežních nížin.

Kořeny japonské civilizace sahají do starověku a její psané dějiny až ke zprávám čínských historiků z 1. století našeho letopočtu. Japonsko bylo během celé své historie nezávislé na cizích zemích, ale obráceně se Japonci o okolní svět vždy zajímali a po dva tisíce let přejímali myšlenky a znalosti z Číny a Koreje, později Evropy a Spojených států. Vždy je ale přizpůsobovali svému vkusu.

Lidé v Japonsku mají hluboký smysl pro pořádek, lásku k přírodě, kráse a dokonalosti, a to vše se projevuje v jejich životě a práci.

Unikátní skutečností je to, že od počátku existence japonského císařství, a dodnes, je v čele Japonska císař, pocházející ze stále stejné prvé císařské dynastie (rodiny).

Pokud chcete Japonsku aspoň trochu porozumět, je naprosto nutné se seznámit s jeho historií. To v silách web-cestopisu není, ale i tak snad podá představu o dané zemi.

 

TOKIO

je hlavním městem Japonska. Samo sice má „jen“ 12 milionu obyvatel, ale spolu s městy, se kterými je srostlé – s Jokohamou a Kawasaki – tvoří jednu z největších aglomerací na světě.

Hlavním městem se stalo až v 17. století, kdy se sem přestěhoval císařský dvůr. V roce 1923 bylo téměř smazáno z povrchu země silným zemětřesením a podruhé opět bombardováním na konci 2. světové války. Mnoho historických památek se proto v Tokiu nedochovalo.

 

Císařský palác je sídlem císařské rodiny a je pro veřejnost uzavřen. Objekty paláce jsou nové, protože palác byl za války rozbombardován. Všechny japonské hrady a zámky jsou obehnány příkopy, většinou vodními. Most Nidžúbaši přes vodní příkop je jednou z mála původních částí tokijského císařského paláce.

 

Svatyně Meidži je zasvěcena císaři tohoto jména. Ke chrámům a svatyním patří v Japonsku neoddělitelně brány zvané torii.

Brána ke svatyní Medži je největší japonskou dřevěnou branou torii. Další brána torii stojí u vchodu do chrámového prostoru. Rituální očista. Zakoupená přání všeho možného druhu na dřevěných tabulkách se zavěšují na připravená místa.

 

 

Snímek hlavní budovy svatyně současně ukazuje jedno japonské fenomenum: Japonci považují za nejdůležitější se všude vyfotografovat. Pokud možno kolektivně.

 

Tokijská vyhlídková věž je jedním ze symbolů Tokia. Pochopitelně výhled z ní v našem programu nechyběl.

 

Buddhistický chrám Zódzódži je proslulý kamennými soškami bůžků Džizó, patronů nenarozených či zemřelých dětí. Každý bůžek má na hlavě červenou pletenou čepičku. Buddhistické chrámy mají vždy zvon, většinou v samostatné zvonici. Zvon má jiný tvar než naše zvony, nemá srdce a bije se na něj zvenčí.

 

Večer jsme se vypravili na slavnou Ginzu, nejelegantnější a nejznámější tokijskou ulici. Patří k tradici, že na představení divadla Kabuki si dámy obléknou tradiční kimono.

 

 

NÁRODNÍ PARK NIKKÓ

leží asi 100 kilometrů severně od Tokia a je proslulý nádhernými horskými scenériemi s vodopády, sopkami, jezery, svatyněmi a chrámy.

 

Šógúnové rodu Tokugawa si toto nádherné místo vybrali za své pohřebiště. Nejznámější z celého komplexu je svatyně Tóšógu. Předtím, než jsme k ní došli, jsme byli svědky barvitého historického průvodu, který směřoval do jakéhosi jiného chrámu, který jsme cestou míjeli.

 

Na začátku areálu svatyně Tóšógu stojí velká kamenná brána torii. Další záběry z nádherného chrámu.

 

 

V Národním parku Nikkó stojí za vidění také jeho příroda, např. jezero Cúzendži nebo vodopád Kegon.

 

 

KAMAKURA

byla na vrcholu slávy ve 12. století, kdy se stala sídlem prvého šóguna. Dodnes si zachovala historickou atmosféru a mnoho památek.

 

Chrámový komplex Enkakudži patří buddhistické zenové sektě rinzai a nachází se v něm proto také zenová zahrada. Zvon z roku 1301 je národní památkou. Chrám byl založen ve 13. století na počest vojáků padlých při obraně Japonska před Kublajchánem.

 

 

Největší atrakcí Kamakury je veliká socha Buddhy Daibucu.

 

NÁRODNÍ PARK HAKONE

na poloostrově Izu je plný hor, vodopádů a lázní. Z několika míst v parku by měla – podle počasí – být vidět  také nejvyšší hora Japonska, osamocená sopka Fudži (3776 m).  

Je to aktivní sopka a naposledy soptila na začátku 18. století.

 

Lodí jsme jeli po jezeru Aši. Cestou byla vidět červená brána torii svatyně Hakone, která leží na břehu jezera a vede k ní proslulá stará alej japonských cedrů, starých skoro 400 let. Lanovkou jsme vyjeli na horu Komagatake, odkud měla být Fudži dobře vidět. Nebyla. (Viděli jsme ji později cestou, ale po částech, jak po ní přecházel oblak. Na vyfotografování to nebylo).

 

Sopečné Japonsko je obdařeno hojnými termálními prameny, které jsou využívány ve stovkách lázeňských a rekreačních střediscích. Japonská lázeň je nedílnou součástí japonského životního stylu, a zařízení s přírodními prameny jsou Japonci hojně navštěvovaná. Cizí návštěvníci Japonska do nich zatím často nezavítají, ale je to škoda, protože v nich mohou nahlédnout do japonské tradice více než kdekoliv jinde.

 

V japonských termálních lázních se bydlí v tradičních rjókanech, tj. japonských hotelích. Spí se v nich v tradičním stylu na zemi, na rohožích tatami s futonem (obojí je přes den ve skříních s posuvnými dveřmi).  Po příjezdu do hotelu dostanou všichni návštěvníci tradiční lázeňský oděv zvaný jukata (kimono s vestou) a své šaty si obléknou zase až před odjezdem. Stoluje se v sedě u malých lakových stolků a každé jídlo sestává z řady chodů tradiční japonské kuchyně.

Na vše, co jsme v tomto japonském hotelu v lázních Atami zažili, velice rádi vzpomínáme. Na fotografiích z pochopitelných důvodů chybí jen vlastní koupací obřad.  

 

 

MACUMOTO

Z Atami jsme projeli ostrovem Honšú z jihu na sever přes několik lesnatých pohoří, okolo jezer a přejeli jsme mnoho řek a říček. Macumoto je město ležící uprostřed japonských Alp.

Největším lákadlem města je krásný hrad Macumoto, obklopený vodním příkopem a udržovanou zahradou. Je to bíločerný stupňovitý hrad ze 16. století, z jehož nejvyššího patra je působivý výhled na panorama okolních hor.

 

 

NAGANO

je správním střediskem stejnojmenné horské prefektury ležící v atraktivním prostředí Japonských Alp. Vzhledem k tomu, že jsme Japonsko navštívili rok po  naganském triumfu českého hokeje, byla pro řadu účastníků zájezdu návštěva Nagana zvlášť významná.

 

Ovšem Nagano samo o sobě je velice půvabné město obklopené horami, a zdejší  chrám Zenkódži je nádherný. Záběry z jeho večerní i ranní prohlídky. Do chrámu je impozantní přístup přes několik bran. Obrácená svastika je japonský znak pro chrám.

 

 

 

 

KANAZAWA

je jedním z klíčových kulturních center Japonska. Vzkvétala od 16. století a dodneška je střediskem řemesel. Do feudální minulosti města patří také četné samurajské rezidence.

 

Kanazawská zahrada Kenrokuen patří ke třem nejkrásnějším zahradám v zemi

(v programu našeho zájezdu jsme měli dvě z nich).

Japonské zahrady jsou japonským prvořadým fenoménem. Jsou ztvárněním tradičního japonského světového názoru, podle kterého je člověk nenadřazenou součástí přírody, a smyslem jeho bytí je směřovat k tomu, aby s ní byl v neustálém souladu.

Principem japonských zahrad je přiblížit třeba i jen na malém prostoru samu podstatu přírodní scenérie. Japonské zahrady ovšem nejsou jen pouhým napodobením přírody, ale jejím živým obrazem a mají všechny znaky uměleckého díla.

Krásu zahrady Kenrokuen vytvářejí četné chodníčky, mostíky, malé vodopády, kamenné lampy, 5000 stromů a 3500 keřů.

Součástí zahrady je vila Sensoikaku, která je ukázkou elegantní samurajské architektury.

 

 

Muzeum pozlacování. Předvedli nám technologii pozlacování a dostali jsme čaj, ve kterém byly zlatinky.

 

Procházka uličkami staré Kanazawy.

 

 

 

Podle očekávání byla senzační návštěva chrámu Mjórjúdži, který je známý spíš pod jménem Nindžadera, neboli chrám tajného agenta. Chrám představuje složitý komplex schodišť, chodeb, tajných pokojů, skrytých tunelů a tajných dveří. Jako vždy, když je něco zvlášť pěkné či pozoruhodné, tak i zde se uvnitř nesmělo fotografovat, a zakoupené pohledy mi nepřipadá vhodné vystavovat. Takže jen snímky zvenčí.

 

KJÓTO

Návštěva Kjóta byla jedním z vrcholů japonského zájezdu. Kjóto je symbolem japonské historie, protože bylo hlavním městem Japonska po tisíc let. Dodnes je prostoupené kouzlem staré japonské tradice. Jsou zde překrásné buddhistické i šintoistické chrámy a svatyně, vznosný palác šóguna a dokonalé zahrady. Kjóto je prostě turistická perla.

 

Kinkakudži neboli Zlatý pavilon je jednou z nejdůležitějších pamětihodností města. Byl postaven jako součást sídla šóguna ve 14. století. Úmyslně založený požár stavbu v roce 1950 zničil, ale již o pět let nato byla postavena jeho dokonalá replika. Zahrada zahrnuje prvky zenové zahradní architektury a pavilon tak budí dojem jako by plul na vodě.

 

Chrám Rjóandži z poloviny 15. století je proslulý slavnou kamennou zenovou zahradou ve stylu suché krajiny. Kromě ní má chrám také půvabnou zelenou zahradu s jezerem. Chrám patří zenové sektě rinzai.

 

 

Část Kjóta zvaná Arašijama  mostem Tagecu patřila již koncem prvého tisíciletí k oblastem, kde si šlechta stavěla letní sídla. Dnes častý cíl vycházek.

 

 

Kjótská vyhlídková věž.

 

Chrám Niši Hongandži buddhistické sekty džódó šinšú ze 16. století. Uvnitř chrámu jsme byly svědky něčeho, co by se jinde – třeba u nás - nejspíš stát nemohlo. Po církevní přednášce vytáhli její účastníci bílé utěrky a pečlivě vysmýčili rýžovou podlahu. Prý je to v Japonsku běžné a také děti od těch nejmenších si ve škole samy uklízejí.

 

 

Večer jsme si vyrazili do jednoho ze dvou tradičních míst kjótského nočního života – do ulice Pontočó. Je to úzká ulička, jejíž jedna strana vede podél řeky. K řece jsou orientovány četné verandy. Těšili jsme se, jak potkáme gejši, ale viděli jsme jen jednu, a to ještě zezadu.

 

Zámek Nidžó

byl postaven na začátku 17. století jako oficiální rezidence šóguna. Měl představovat symbol moci, bohatství a prestiže. Nepostrádal ani bezpečnostní opatření jako např. tajné komory pro stráže.

Zámek se skládá z několika budov propojených nádvořími a zahradami.  Uvnitř to bylo moc krásné, ale opět se nesmělo fotografovat, a ještě ke všemu ani neprodávali příslušné pohlednice, jako obvykle.

 

 

Chrám Nanzendži

z poloviny 13. století byl původně postaven jako rezidence jednoho excísaře a chrámem se stal po jeho smrti. Také tento chrám patří zenové sektě rinzai. Malby na stropech a stěnách chrámu ve stylu školy kanó byly prohlášeny za národní památku. Rovněž tento chrám obklopuje překrásná zahrada.

 

 

Kdybyste měli pocit, že jsme byli v Kjótu „přechrámováni“, moc byste se mýlili. Staletími promyšlená a úzkostlivě udržovaná japonská architektura budov a zahrad přináší nejen Japoncům, ale také návštěvníkům z jiných zemí těžko popsatelné pocity štěstí, klidu a uspokojení. Na každou další návštěvu jsme se těšili a nemohli se vynadívat.

Navíc jsme v Kjótu bydleli ve výborném hotelu v centru města, které jsme každý večer prolézali a moc si při tom užili. A ještě předtím, než jsme se do večerního města vydali, jsme denně v našem hotelu navštívíli onu báječnou japonskou lázeň. Její obřad už jsme dobře znali.

 

Chrám Kijomizu pochází z 8. století a patří buddhistické sektě hossó. Tento chrám je dnes symbolem Kjóta. Chrám se skládá, jako většina japonských chrámů, z celého komplexu budov. Stojí na kopci, odkud je krásný výhled na Kjóto. Pod verandou chrámu se nalézá pramen, který mu dal jméno (kijomizu = čistá voda). K chrámu se stoupá uličkou lemovanou krámky.

 

 

 

Japonci si nechávají kaligraficky potvrdit návštěvu chrámu do deníku, který si pro tyto účely vedou.

 

Součástí chrámu Kijomizu je také na malém pahorku se nalézající komplex malých objektů svatyně Jišu, zasvěcené bohu lásky a štěstí. U „kamene lásky“ tam dost zvláštně poskakovalo mnoho mladých lidí, ale protože návod k použití kamene byl jen v japonštině, nepochopili jsme o co přesně jde, natož abychom se přidali. (Štěstí a lásku si přece přeje každý, ale známý výrok říká, že: „štěstí a láska je to jediné, co můžeme dávat, aniž bychom to sami měli“).

Zato jsme tu potkali gejši. Byly to milé dívky, které ochotně pózovaly s japonskou zdvořilostí.

 

Mezi další fantastické chrámy patří chrám Sandžúsangendo, který je zasvěcený bohyni milosrdenství, tzv. tisíciruké Kannon. Podél budovy chrámu ze 12. století se táhne dřevěná veranda, která sloužila soutěžím v lukostřelbě. Uvnitř budovy je umístěna velká socha bohyně Kannon a po každé její straně 500 bohyní Kannon, seřazených do několika řad. A každá z bohyní je tisíciruká Kannon. Má sice jen 40 rukou, ale každá ruka zachraňuje 25 světů. Součástí chrámu je ještě galerie soch dalších bohů japonského Pantheonu.

 

Další večer jsme se zase vydali do jiné zajímavé části Kjóta, do čtvrtě Gión,  nejznámější zábavní čtvrtě se spoustou tradičních restaurací, některých už ze 17. století. Příručky říkají, že i zde lze potkat gejši a učednice na gejšu, tzv. maikó. Tentokrát se skutečnost s příručkami shodovala. (Pozor ale: gejša je vzdělaná společnice, a i když je placená, nemá s prostitucí nic společného !).

 

 

NARA

je historické město, které bylo v 8. století prvním hlavním japonským městem. Staré dřevěné svatyně a chrámy leží uprostřed borovicových hájů a všude okolo pobíhají malí jelínci sika. Nara měla pro japonskou historiii a kulturu nesmírný význam, a má jej konečně dodnes. Do Nary jsme si z Kjóta udělali celodenní výlet.

 

Chrám Horjúdži ze 7. století je nejstarším existujícím klášterním komplexem v Japonsku a prvořadou japonskou památkou. Patří mezi nejstarší dřevěné stavby světa. Horjúdži se později stal střediskem jogínských praktik a centrem buddhistické sekty hossó, která učí, že existence je pouze projevem lidského vědomí.

 

 

Narském parku jsme se nejprve bratřili s jelínky sika, a pak navštívili další významné objekty, které se uvnitř parku nacházejí.

 

Chrám Tódaidži  je narskou hlavní atrakcí. Představuje největší dřevěnou stavbu na světě. Byl postaven v 8. století jako schránka pro sochu Buddhy Daibucu, vysokou 16 m. Velký Buddha měl chránit před epidemiemi a politickými sváry. Socha je původní a patří mezi největší odlitky Buddhy na světě. Hlavní budova chrámu se jmenuje daibucuden. Chrám spravuje buddhistická sekta Kegon.

 

Zahrada Isuien je menší, ale krásná zahrada (jak v Japonsku jinak !) z 19. století.

 

Šintóistická svatyně Kasuga Taiša na chrámové hoře byla rovněž založena v 8. století a zasvěcena bohyni Amaterasu, japonskou mytologií považovanou za pramáti japonských císařů. Svatyně měla za cíl chránit nově založené město Nara.

Je pozoruhodná zvláštní architekturou – stovkami luceren, rozvěšených na svatyni i podél velmi dlouhé cesty, po které se ke svatyni přichází. Také zde bylo mnoho jelínků, kteří jsou považováni za symbolické posly bohů, a mají na cestě ke svatyni i svůj pomník.

 

 

 

 

Výlet do Nary nás zmohl, a tak jsme se tento večer z hotelu odsunuli pouze do blízké, dříve vyhlédnuté restaurace, velikostí tak akorát pro naši partu. Byla to restaurace typu tepanyaki, které jsme pro stručnost říkali „plotna“. Strávili jsme tu báječný večer a je třeba poznamenat, že na fotografiích vypadáme výrazně decentněji, než tomu bylo ve skutečnosti. Také na tento večer, kdy se, myslím, dobře bavil i personál, si rádi dodnes vzpomeneme.

 

 

Ráno nám přineslo nový zážitek, který jsme si pak ještě dvakrát zopakovali – z Kjóta do Okajamy jsme jeli šinkansenem. Japonské nádražní haly jsou srovnatelné s moderními letišti. Vlaková souprava zastaví vždy naprosto přesně tak, že dveře vagonů se dostanou na  vyznačené očíslované místo. Vstup do vagonu je přímo, bez jakéhokoli schodu. Sedí se po směru jízdy, jako v letadle – jen s tím rozdílem, že výrazně pohodlněji - je tu podstatně více místa.

 

Z Okajamy jsme nejprve odjeli do města KURAŠIKY, které po několik století, a až do 19. století sloužilo jako obchodní centrum a říční přístav. „Kura“ znamená „skladiště“. Ta se rozkládala podél říčky, přes kterou se klenou četné můstky a podél které stojí vrbová alej. Ze skladišť jsou dnes obchody s výrobky tradičních řemesel, restaurace a četná, některá velice slavná a hodnotná muzea (evropského, řeckého, římského umění,…).

 

 

My jsme navštívili muzeum tradičních řemesel.

 

OKAJAMA

je město, kam se jezdí za druhou ze tří oficiálně nejkrásnějších japonských zahrad:

Zahradou Kórakuen. Je to reprezentativní zahrada tzv. krajinářské školy. Na 13 hektarech jsou miniaturní rybníčky, vodopády, čajová plantáž, rýžové políčko, čajový pavilon a scéna pro divadlo nó. Zahrada byla založena v 17. století jako součást okajamského hradu a od 19. století je otevřena pro veřejnost. Bylo tu krásně, i když počasí momentálně za nic nestálo a dokonce chvílemi pršelo.

 

 

 

Okajamský hrad Udžó ze 16. století byl základem města a protože má převážně černou barvu, dostal přezdívku „Havraní hrad“. Jako většina japonských hradů je obehnán vodním příkopem.

 

 HIROŠIMA

Šinkansenem jsme přejeli z Okajamy do Hirošimy, města ve stejnojmenné prefektuře. Prefektura Hirošima leží na západě ostrova Honšú a patří k ní i mnoho ostrovů Vnitřního moře a Hirošimského zálivu.

Město Hirošima vzniklo v 16. století, a 6. srpna 1945 bylo z 90% zničeno výbuchem prvé atomové bomby. Ihned zahynulo 71 tisíc lidí a dalších 200 tisíc zemřelo na následky ozáření do 5 let.

Dnes má Hirošima asi 1 milion obyvatel, je 7. největším japonským městem a významnou námořní vojenskou základnou. Dnešní Hirošima je velice krásné a výstavné město, protože je to také město naprosto nové. Jen ten důvod je moc smutný.

 

Městem protéká řeka Óta-gawa, u které také bylo epicentrum výbuchu. Přímo v epicentru jaderného výbuchu zůstaly stát ruiny Hirošimského dómu – průmyslového paláce, který projektoval český architekt Jan Letzl. Tato památka je (a také mnoho dalších japonských objektů) na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

  Na druhé straně řeky se nachází Mírový park. Památník má podobu oblouku, pod kterým hoří věčný plamen. V pozadí je muzeum. V parku je mnoho pomníků, ke kterým se váží dojemné osudy, a také velký Mírový zvon.

 

 

 

Prohlídka muzea byla silným zážitkem. I když jsme o tom všem vlastně dost věděli, plný dosah jsme si uvědomili až zde. To, co jsme tu viděli, bylo to hroznější, než se dá vůbec představit.

Záběry makety města před a po výbuchu, a fotografie města po výbuchu.

 

MIJADŽIMA

je ostrov v Hirošimském zálivu, asi 20 kilometrů od Hirošimy. Je to neskutečně krásné místo, dalo by se říct že právě tak na vyrovnání dojmů z předchozího také silného, ale silně smutného zážitku z Hirošimy.

Na ostrově pokrytém lesy se nachází několik chrámů a v přírodě se procházejí jelínci sika a opice.

 

Nejslavnějším objektem ostrova je šintoistická svatyně Ucukušima ze 6. století, která byla vystavěna ve tvaru mola, vybíhajícího do moře. A to směrem k veliké dřevěné, červeně malované bráně torii, která za přílivu stojí v moři a vypadá, jakoby plula po vodě. Obrázek této svatyně s bránou torii patří mezi nejslavnější japonské scenérie a nikdy v žádné publikaci o Japonsku nechybí.

Bránou torii se kdysi vstupovalo na posvátný ostrov, jehož svatyně byla zasvěcena ochraně námořníků a rybářů. Brána torii je krásná za odlivu i za přílivu – a během našeho pobytu na tomto čarovném ostrově jsme stihli obojí.

Na Mijadžimě je několik dalších zajímavých chrámů a také pitoreskní pagoda Takotó.

 

 

Ostrov Mijadžima jsme si důkladně prošli a také jsme vyjeli lanovkou na vrchol ostrova, na horu Misen (530 m). Tam se před námi otevřel nádherný výhled na ostrovy a ostrůvky Vnitřního moře, které se nachází mezi ostrovem Honšú a ostrovem Šikoku. Bylo vidět i velký ostrov Šikoku.

 

Z hory Misen jsme šli dolů lesem a pak zase mezi kvetoucími sakurami, kterých bylo Japonsko v době našeho pobytu plné, a které jsou vidět také na většině předchozích snímků. A dole jsme zase koukali na tu krásu, kterou jsme viděli předtím, ale nyní za razantního přílivu. Voda viditelně stoupala každou vlnou.

 

 

ÓSAKA

je třetí největší japonské město. Leží na pobřeží Ósackého zálivu a z dalších stran je obklopena horami.  Má za sebou bohatou a pestrou historii.

Do Ósaky jsme již naprosto suverénně cestovali šinkansenem.

 

Ósacký hrad byl založen v 16. století a v té době byl považován za nedobytnou pevnost.

 

Historická čtvrť Minami-ku má stále dost tradiční podobu, ale jinak Ósaka je naprosto moderní město. Minami-ku je milá a malebná, a je v ní plno barů, pivnic, diskoklubů a nočních podniků. Restaurace a obchody v této čtvrti jsou pověstné svými výraznými vývěsními štíty.

 

Chrám Šitennódži byl podle pověsti založen již v 6. století slavným princem Šótoku na oslavu jeho vítězství nad nepřáteli buddhismu.

Chrám, strážci chrámu, socha prince Šótoku, milí mniši.

 

 

SAKAI

je město nedaleko Ósaky, ve kterém se nachází proslulá ohromná hrobka císaře Nintoku z 5. století . Hrobka má dokonalý tvar klíčové dírky – ale to je vidět pouze z letadla. Hrobka je 486 m dlouhá, je obklopena třemi vodními příkopy a rozkládá se na ploše 32 hektarů.  Podobných hrobek je v Japonsku více, ale tato je největší a nejznámější. Se všemi se zachází naprosto pietně, a ani tato hrobka nebyla nikdy archeologicky prozkoumána (na rozdíl třeba od podobných čínských památek).

Návštěvníci mohou hrobku za 3 km pouze obejít a jen na jednom místě se dostat k vnitřnímu příkopu. Ale i tak jsme byli rádi, že jsme něco tak tajuplného mohli na závěr našeho japonského pobytu navštívit.

Naposledy jsme se tu prošli pod kvetoucími sakurami a druhý den z Ósaky odletěli zpět do Evropy.