Příroda a lidé UGANDY

Tento zájezd se konal v únoru 2008

Cesta do Ugandy se nám moc povedla. Sama Uganda vysoce překročila všechny naše představy a navíc jsme měli príma partu, ve které nám bylo dobře. Co si přát víc!

Pokud se někde dočtete, že východoafrická Uganda je jednou z nejkrásnějších afrických zemí, je to fakt, který hlasitě potvrzujeme. Je zaslíbenou zemí pro všechny, kterým Afrika učarovala a tím správným místem, kde si lze plně vychutnat pravou subsaharskou Afriku s africkou přírodou v celé její rozmanitosti.

Uganda, která patří mezi deset zemí světa ležících na rovníku, nabízí mimořádnou škálu přírodních scenérií - nachází se tu většina z Velkých afrických jezer, včetně největšího z nich – Viktoriina, které je skoro tak velké jako naše země. Z Viktoriina jezera vytéká pramen Nilu a během svého toku Ugandou prochází dalšími jezery a mohutní dalšími zdroji.

Uganda je zejména ve své jižní části neuvěřitelně až neafricky zelená a šťavnatá, a taková byla i v době ke konci období sucha, kdy jsme ji navštívili. V Ugandě se nachází mnoho přírodních krás a pozoruhodností – několik fantastických pohoří, kráterová jezera, vodopády, tropické deštné pralesy, a zasahuje sem Velká příkopová propadlina s rozsáhlými savanami.

Safari v Ugandě jsou lahůdková, protože koncentrace zvěře je tu obrovská a škála afrických zvířat, která lze v Ugandě potkat, je nesmírně široká. Navíc se tu vyskytují africká zvířata výjimečná – dokonce dva druhy lidoopů v jejich přirozeném prostředí : šimpanzi, a největší primáti na světě – horské gorily. Horské gorily žijí pouze ve dvou národních parcích – v NP Bwindi, který patří Ugandě, a v národním parku na hranicích Ugandy, Rwandy a Konga (který se v Ugandě jmenuje Mgahinga). V každém z nich žije něco přes 300 jedinců a dohromady je tak dnes na světě pouze 720 horských goril.

Dnešní Uganda vznikla spojením několika ve středověku zrozených domorodých království (která v rámci Ugandské republiky existuji dodnes !). V koloniální době byla britskou kolonií. Po získání nezávislosti byla další historie Ugandy pak místy značně dramatická a zejména diktátor Amin není díky Oskary ověnčenému filmu „Poslední skotský král“ asi neznámý pojem. To už je ale minulost a dnes návštěvníky Ugandy vítá stabilizovaná země s přátelskými lidmi.

VIKTORIINO JEZERO a jeho okolí

Ugandské mezinárodní letiště, kde jsme zahájili naší cestu Ugandou, se nachází v někdejším hlavním městě Ugandy Entebbe, ležícím na břehu Viktoriina jezera.

Jezero Victoria (neboli Ukerewe), o které se Uganda dělí s Keňou a Tanzanií, je největším jezerem v Africe a druhým největším sladkovodním jezerem na světě (po Hořejším jezeru v Severní Americe). Není divu, že vypadá jako moře.

Šimpanzí záchranná stanice (Ngamba Island Chimpanzee Sanctuary) na ostrově Ngamba na jezeru Victoria je od roku 1998 útulkem pro šimpanze vyrvané z jejich původního prostředí, týrané, kupované a prodávané, často určené na maso do kuchyně, ale zachráněné organizací Uganda Wildlife Authority (většinou vykoupené od překupníků zvířat). Jsou zde umístěni jedinci, kteří ztratili šanci na přežití v divočině. Na ostrově porostlém deštným lesem žijí zcela svobodně, a svobodně a rádi si přicházejí několikrát denně na pravidelné krmení ovocem a zeleninou k plotu, přes který jim ošetřovatelé potravu hází.

Menší část ostrova je určena pro personál, vědecké pracovníky a návštěvníky, a je oddělena od prostor pro šimpanze vysokým drátěným ohradníkem pod proudem. Šimpanzi na rozdíl od goril nejsou totiž žádní „dobráci“, vzhled klame. Ale takhle z dálky, jak jsme je mohli pozorovat, byli báječní, no uznejte !

Stanice africké zvěře a Botanická zahrada na břehu Viktoriina jezera byly našim dalším cílem po návratu z ostrova Ngamba do Entebbe. Kromě zvířat a ptáků máme na fotografiích zachycen i jev, který se u Viktoriina jezera opakuje každý rok – vždy po dobu asi 3-5 dní nastává rojení miliard mušek, které bohudíky obtěžují jen tím, že jsou. Na tmavých částech snímků jsou nepřehlédnutelné. Za upozornění stojí jeřáb královský, vzácný člunozubec, a jeden kočkodan, který se rozhodl, že bude chodit pouze po předních tlapkách:

Pro zajímavost - jeřáb královský je spolu s antilopou kob ugandským erbovním zvířetem – znak Ugandy:

Pramen Nilu a kaskády Bujagali. Poblíž města Jinja na severním okraji Viktoriina jezera vytéká řeka - pramen Nilu. Jedná se o hlavní zdrojnici Nilu – Bílý Nil, který se ovšem ještě dlouho takto nejmenuje a nazývá se tak až později. Cestou Ugandou mění postupně název z Viktoriina Nilu na Albertův Nil. (Druhá zdrojnice Nilu - Modrý Nil - pramení v Etiopii).

Stojí tu Pomník pramene Nilu a také pomník Mahátmy Gándhího, velkého přítele Afriky. V Ugandě dodnes žije dost Indů, potomků těch, kteří se podíleli na stavě proslulé železnice, která sem vede z Mombasy na východě Keni, a která je tak ugandským spojením s mořem.

K vlastnímu prameni, tedy místu, kde z jezera vytéká již od počátku mohutná řeka, jsme dojeli na loďce. Na obelisku je nilský kilometrovník s údajem „Nil - 0 km“.

Pramen Bílého Nilu byl kdysi velmi bouřlivý úsek řeky, ale zkrotila jej před lety postavená přehrada s hydroelektrárnou. A protože úroveň vody v jezeru trvale klesá a stávající elektrárna proto nepodává požadovaný výkon, má být postavena další přehrada - přehrada Bujagali – a tak i kaskády na snímcích budou časem jen vzpomínkou. Dnes na nich vodáci testují své schopnosti a někteří jedinci sjíždějí kaskády dokonce na kanystrech na vodu.

Cesta do pohoří Virunga a národního parku Bwindi – za horskými gorilami. Jeli jsme celý den až do úplného jihozápadního cípu země, do městečka Kisoro na úpatí nádherného vulkanického pohoří Virunga (UNESCO), jehož vrcholy dosahují přes 4000 m, o které se Uganda dělí s Rwandou a Kongem. Kisoro leží jen pár kilometrů od hranic s oběma zmíněnými státy. Cestou jsme přejeli rovník ze severní polokoule na jižní, minuli mnoho vesniček a pár jezer, a už se před námi rýsovaly sopky pohoří Virunga.

V Kisoru je (skoro) všechno zaměřené na gorily. Ta úhledně zaparkovaná jízdní kola – to jsou místní taxíky.

Za zmínku rozhodně stojí náš zdejší hotel Travellers Rest v koloniálním stylu uprostřed zahrady a tak trochu místní legenda, byť dnes moderně vybavená. Pyšní se tím, že slouží už půl století milovníkům přírody a horských goril zvlášť. V šedesátých letech tu často pobývala Dian Fosseyová (kdo by o ní neslyšel, když se jedná o horské gorily !) a o hotelu, s jehož majitelem byli dobří přátelé, říkala, že je jejím druhým domovem. Hotel byl vyzdoben moc pěknými maskami, a protože mám pro ně slabost – pár na ukázku. Jeden večer nám místní folklorní skupina předvedla neskutečně temperamentní představení a my nad jejich nezdolnou enegií jen žasli.

Horské gorily byly tím, co nás do těchto končin přivedlo. Vydali jsme se za nimi do jižní části Národního parku Bwindi (UNESCO), jedné z nejsouvislejších lesních oblastí východní Afriky. Horských goril tu bylo nedávno napočítáno 326 jedinců – tedy zhruba polovina světové populace tohoto vzácného lidoopa (druhá polovina žije v nedalekém výše zmíněném národním parku na pomezí Ugandy, Rwandy a Konga, který se v Ugandě nazývá Mgahinga Gorilla National Park).

Horské gorily tvoří uzavřené rodinné skupiny o 2-35 zvířatech, které vždy vede samec, označovaný podle barvy srsti na zádech „silverback“ („stříbrný hřbet“). Otcem většiny nebo všech mláďat bývá dominantní samec.

Gorila je největší a nejmohutnější druh primáta. Je to velmi jemné, inteligentní a společenské zvíře, které – není-li vyrušováno, vede klidný a mírumilovný život. Je býložravec. Gorily jsou dvou základních druhů: nížinná a horská. Horské jsou výrazně mohutnější než nížinné. S lidmi mají gorily podle moderních výkumů společných až 98,5% genetického materiálu. Prý se umí také smát. Jen mají jinou kulturu, chování a způsob života

Tlupy horských goril, které jsou zvyklé na pravidelné návštěvy lidí, dobře prospívají a obavy, že jsou snad rušeny, nejsou na místě. Gorilí turistika naopak velmi přispěla k ochraně tohoto kriticky ohroženého druhu. Vysoké poplatky za návštěvu horských goril jdou přímo organizaci Uganda Wildlife Autority na ochranu a výzkum goril. Dvacet procent vybrané částky dostávají místní komunity (to platí pro obyvatele všech národních parků po celé zemi), a jsou tak k ochraně goril motivovány. Pytláctví skoro vymizelo. Místní lidé si uvědomují, jaký mají ve své zemi poklad a jaké šance to pro ně znamená.

V NP Bwindi jsou účastníkům „gorilích safari“ k dispozici 4 gorilí rodiny – skupiny goril, které si na přítomnost návštěvníků zvykly. I tak ale pro návštěvu goril platí dlouhý seznam velmi přísných pravidel. Také počet návštěvníků, kteří mohou jednu gorilí rodinu v jeden den (max.na 1 hodinu) navštívit, je omezen - na 8. Pro návštěvu goril (tj.návštěvu konkrétní rodiny) je proto třeba si měsíce předem zakoupit povolenky k návštěvě (v současné době za 500 USD). A proto se naše 14-členná skupina rozdělila na návštěvu goril ve dvou dnech.

Měli jsme štěstí, že jsme po oba dny našli gorily už za 2 hodiny (někdy se k nim jde prý výrazně déle), protože cesta-necesta divokým porostem je k nim ve zdejších strmých horách pěkný záhul. Ale všechny útrapy byly rázem zapomenuty. „Naše rodina“ se jmenovala Nguringo a měla 18 členů se dvěma silverbacky. Nejmladšímu děťátku je 6 měsíců a je na snímku vidět jak se drží maminky.

Gorily si nás nijak zvlášť nevšímaly, nebo to aspoň dělaly. Občas ale bylo vidět, že se dívají, jestli se díváme. Mladší jedinci a samice lezli po stromech, jeden výrostek seděl na větvi a kinklal vesele nohama. Mohutný samec, který na strom nevyleze, něco zarputile dobýval z kmene stromu. Druhý samec ležel v křoví opodál, občas se na nás podíval a pak vstal, prošel jakoby úplně bez zájmu těsně okolo nás a zmizel v hustém porostu. Byly to senzační chvíle a všichni jsme se shodli na prvotním pocitu po příchodu ke gorilám, že jsme chtěli přistoupit, podat ruku první gorile a představit se.

Vydali jsme se na cestu zpět k základně rezervace a měli konečně kdy kouknout okolo sebe. Je na čase představit také náš doprovod ke gorilám. Na radu kamarádky Blanky, která Ugandu navštívila nějakou dobu před námi, jsme věděli, že je opravdu třeba si najmout každý svého nosiče. Jednak nám nesl batoh s obědem a litry vody, ale hlavně nám v těžkých chvílich pomáhal se vydrapat nahoru či nespadnout dolu. Aspoň ten „můj“, který se jmenoval Geofrey, byl velmi milý a vstřícný. Místní zdatní obyvatelé (nejen muži, občas je mezi nimi i žena) se ve funkci nosičů střídají a na každého z této party přijde řada jednou za týden. Zájem je velký. Také s námi šel samozřejmě průvodce ze správy parku a nezbytná ochranka. Na základně správy parku nám po návratu nakonec rozdali certifikáty, potvrzující naší návštěvu horských goril. Ještě ho mám schovaný.

Následující den pořídila druhá část naší výpravy zase jiné snímky, protože gorilám tento den pro změnu zachutnaly banánovníky.

Jezero Bunyoni. Plni báječných dojmů jsme pak odjeli k jednomu z nejhlubších afrických jezer, k vulkanickému jezeru Bunyoni v nádherné horské krajině a lodí se přeplavili na malý soukromý ostrov do lodge s názvem Bushara Island Camp. Tady v naprosto idylickém tichu (nepočítáme-li kouzelné ptačí švitoření) jsme si bezvadně odpočinuli a strávili předchozí dojmy. Bydleli jsme v chatkách nebo v pohodlných stanech, každý trochu vzdálen od ostatních a obklopen zelení, a mě se tu spalo a odpočívalo s výhledem na jezero úplně slastně, jakoby tu působilo nějaké fluidum.

Národní park Queen Elizabeth leží na úpatí majestátního nepřístupného mlžného pohoří „Měsíčních hor“ Ruwenzori a z druhé strany je ohraničený Edwardovým jezerem.

Ledovce z pohoří Ruwenzori zde kdysi vytvořily rozsáhlý mokřadní systém se dvěma jezery – Jiřího jezero a Edwardovo jezero - které jsou propojené přírodním kanálem Kazinga.

V obou jezerech, v kanálu, a na jejich březích žijí tisíce hrochů. Okolní savana, porostlá akáciemi a euforbiemi, je pak domovem velkého množství zvířat, včetně lvů, leopardů, antilop kob (symbolů Ugandy – viz na foto z profilu i z anfasu), slonů, buvolů, hyen, prasat bradavičnatých, velkých prasat pralesních, krokodýlů. Žije tu několik druhů opic, také šimpanzi, a hnízdí několik set druhů ptáků – nejvíc ze všech parků v Africe. Jsou zde také slaná a kráterová jezera. Bylo na co se těšit ! Cestou prvé safari.

Jednu noc jsme spali v NP Queen Elizabeth v Jacana Safari Logde, malé krásné lodži na okraji kráterového jezera Nyamusingiri v oblasti tropického deštného lesa Maramagambo. Dva hoši u pultu recepce jsou naši šoféři-průvodci – Frank a Michael - kteří se stali našimi dobrými kamarády a na které budeme moc rádi vzpomínat. Můj zdejší domeček se jmenoval Leopard a bylo tu taky senzačně.

Lodí po kanálu Kazinga. Tak se nazývá 32 km dlouhé přírodní spojení mezi Edwardovým jezerem a Jiřího jezerem. Plavba patřila k naprosto vrcholným zážitkům - tisíce hrochů, sloni, buvoli kaferští, krokodýli, a kolem dokola úžasné množství ptáků. Pluli jsme také okolo vesnice Kazinga, jejíž jméno několikrát proběhlo světovým tiskem – lidožravý lev tu kdysi zabil dva vesničany a krokodýli měli na svědomí vesničanů dokonce více. A proto pohled na ženy, které perou prádlo a muže, kteří si připravují sítě - uprostřed toho zvěřince okolo, včetně nedaleko od nich se courajícího hrocha, připadá jako neskutečný.

Z kanálu Kazinga a z Edwardova jezera byl výhled na druhou lodge, ve které jsme bydleli na území národního parku Queen Elizabeth - Mweya Safari Lodge, která také stojí za zmínku. Její poloha s výhledem do daleka na kdejakou vodu dole a hory Ruwenzori v dálce je naprosto špičková. Na trávnících v lodži se nerušeně pásla prasata bradavičnatá (pasou se v pokleku a když utíkají, zvednou ocásek jak anténu) a místní specialitou je zdejší, snad ochočený hroch, který si tu vykračuje taky jak se mu zlíbí. Blanka se o něm rovněž zmiňovala a tak je zřejmě místní stálicí. Večer nám zase hráli a tancovali, jen s tím rozdílem, že zde na natažených pásech tanečníci svým nezdolným projevem nevydupali trávu jako v Kisoru.

Pěší výlet roklí Kyambura. Během cesty roklí Kyambura s tropickým deštným lesem jsme měli podle plánu potkat mnoho druhů zvířat, včetně volně žijících šimpanzů. Šimpanzi nikde nebyli, opice poskakovaly vysoko ve větvích a nebyly moc vidět, ale procházka to i tak byla pěkná. Rokli rozděluje říčka, přes kterou tu a tam leží spadané stromy, aby se šimpanzi mohli dostat z jednoho břehu na druhý. V rokli jsme však obdivovali množství nejrůznějších stromů, včetně impozantních železných stromů, na kterých si šimpanzi vybubnovávají na dálku své vzkazy. Cestou zpět jsme míjeli rybářské vesnice – výroba soli a rybaření jsou jedinými způsoby obživy místních obyvatel. Po celé zemi je dost pěkných mešit, většinou postavených za peníze od Kaddáfího, který byl a je přítelem snad všech ugandských mocivládců posledních desítek let.

Kráterová jezera. Na části NP Queen Elizabeth leží na úpatí pohoří Ruwenzori kráterová vysočina s asi 30 vodou zaplněnými krátery. Působivý výhled na krátery porostlé trávou a na krátery zaplněné vodou různých barev, byl umocněn zasazením do celkově pohledné přírody, s africkou zvěří, kam se jen člověk podívá – jak ani v Ugandě jinak nejde. Hned při výjezdu z lodže jsme vylekali zmíněného místního hrošího miláčka a také počkali, než způsobně přejde přes cestu stádo slonů.

Těžba soli v solném jezeru v Katwe. V jiné části rezervace Kyambura, než byla „šimpanzí rokle“, leží slané jezero, z jehož obsahu se již od 16. století (podle některých pramenů od 14.století) těží sůl stále stejnou technologií.

Fort Portal je horské městečko na úpatí pohoří Ruwenzori a uprostřed čajových plantáží.

Cestou do Fort Portalu jsme opět přejeli rovník a vrátili se tak na severní polokouli. Na rovníku jsme potkali německého cyklistu, který projížděl Ugandou takto sám.

Ubytovaní jsme byli poblíž Fort Portalu v překrásně položené Ndali Lodge na horském svahu u kráteru Bunyaruguru, zatopeném vodou z jezera Nyinambuga. Kolem dokola byla úrodná krajina se zemědělskými farmami.

Před časem jsem byla poctěna tím, že jsem byla pozvána k panu Miroslavu Zikmundovi, guruovi českých cestovatelů, a tím, jak hodnotil moji práci a zaujetí pro cestování. Radost, jakou mi udělal, ani neumím vypovědět. Před odjezdem do Ugandy mi napsal, abychom ve Fort Portalu, kam jsme měli dorazit 14.února - v den jeho narozenin - vzpomněli na to, že tam budeme „60 let poté“, co tam byli s Jiřím Hanzelkou. Do Fort Portalu před šedesáti lety H+Z dorazili skoro přesně ve stejnou dobu jako my, jen o pár dnů později. Bylo tehdy 25.února 1948, aniž by byli tušili – jak píše pan Zikmund - že právě začíná 40-leté období zla. Psal také, abychom si na jeho narozeniny připili číší vína, což jsme samozřejmě rádi udělali.

Druhý den jsme se vydali na pěší výlet po okolních vesnicích. Průvodcem nám byl jeden pracovník lodže a jeho pět pejsků. Ve zdejším úrodném kraji toho roste hodně. Banány se v Ugandě pěstují několika druhů – a ten, který je na obrázku, je určen na výrobu oblíbeného piva. Dále tam pěstují, kromě jiného, také vanilku, kakao a kávu. Navštívili jsme farmu na zpracování vanilky a

podívali se, co v kotlích připravují dělníkům k obědu.

Cestou zpátky jsme šli zase přes nějaké vesnice a okolo polí, na kterých se pilně pracovalo. Potkali jsme školní třídu s paní učitelkou (a přispěli jsme na školní pomůcky, stejně jako v několika podobných případech – podmínky v ugandských školách nejsou dosud moc růžové a každá pomoc je vítaná a oceňovaná), a také paní s právě sklizenými buráky, které nese tak, jak je v Africe zvykem. Po obědě v romantickém prostředí lodže nad jezerem jsme vyrazili zase dál.

Když už jsem nakousla tématiku banánů, pak je nutné demonstrovat nejčastější pohled, který se všude naskýtá – obrovské trsy zelených banánů na vaření, které tvoří významnou složku ugandského jídelníčku (většinou banánová kaše, velmi dobré). Na náklaďáku se spolu s banány veze také největší ovoce na světě – jackfruit.

Národní park Kibale představuje krajinu s typickým horským lesem a tropickým listnatým lesem, občas přerušovanou bažinami a travnatými plochami. Nachází se zde největší koncentrace primátů na světě a největší atrakcí tohoto parku jsou šimpanzi. Pod dozorem strážců národního parku jsme se k nim drásali divokým porostem, i když s náročností terénu při putování za gorilami se to srovnávat nemohlo. Měli jsme štěstí a šimpanze ve volné přírodě jsme po čase opravdu potkali. Paradoxně nejlepší snímky se mi podařily ve chvíli, kdy jsme si řekli, že už toho máme dost a že se vrátíme – a přes lesní cestu blízko nás postupně přeběhlo několik členů šimpanzí tlupy. (A na té cestě také úporně před sebou valil kuličku hovnivál).

Několik dnů jsme se stále pohybovali v předhůří pohoří Ruwenzori (UNESCO) neboli „Měsíčních hor“(Mountanis of the Moon), které leží na hranicích Ugandy s Kongem. Toto monumentální pohoří je asi 120 km dlouhé a 50 km široké a několik jeho vrcholů je permanentně pokryto sněhem a ledem. Mount Margherita (5109 m) je třetí nejvyšší horou Afriky. Ruwenzori je jedním z největších zdrojů vody pro Nil, který pak umožňuje život v Súdánu a v Egyptě a typickým rysem Ruwenzori a jeho okolí je přítomnost velkého množství jezer, souvisejících s činností ledovců.

Další místo, kde jsme bydleli, se jmenovalo proto velmi stylově - Mountains of the Moon Hotel, ležící v klidném prostředí na úpatí mystického pohoří. Už na nějakých předchozích snímcích byl k vidění velký pták marabu, který má v přírodě stejné poslání jako sup – čistí ji od odpadků. Hejna přičinlivých marabuů žijí po celé zemi, včetně v bezprostřední blízkosti lidských obydlí, protože tam se jim dobře daří. Vyskytovali se hojně i v hlavním městě. Před zdejším hotelem se mi podařilo zachytit i jeden přistávací manévr.

Národní park Semliki je ohraničen Východoafrickým příkopem, pohořím Ruwenzori, nížinami Semliki a Albertovým jezerem. Představuje nejvýchodnější výběžek rozsáhlého nížinného tropického pralesního komplexu Ituri, který sem zasahuje z Konga a který je nesmírně bohatý na druhy fauny i flory. Parkem protékají mnohé řeky a potoky a nacházejí se tu rozmanitá krajinná prostředí – les, buš, louky, a také systém horkých pramenů.

Rozlehlá čajová pole cestou postupně vystřídala malá políčka, která až do neuvěřitelných výšek obhospodařují místní zemědělci. Nedaleko horkých pramenů se nás ujal průvodce ze zdejšího národního parku, který nám také vyprávěl lecos zajímavého o zdejší přírodě. Okolí pramenů bylo divoké a překrásné.

Návštěva u pygmejů. Pygmejové, původem lovci a sběrači, závislí svým způsobem života na existenci pralesa, jsou po více než století stále více ovlivňováni stykem s okolím a jejich životní styl se mění. Nelze zrovna říci, že je to pro ně přínosné. Přímo katastrofou pro ně byli zejména francouzští misionáři, kteří si v 70.letech 20.století dali za úkol „integrovat“ pygmeje do společnosti. Tato integrace se rovnala jejich vykořenění. Pygmejové by nikdy neumřeli hlady v pralese, ale ve „společnosti“ žít neuměli a moc neumí dodnes. Zvykli si na permanentní tok příspěvků církevních organizací.

Jedna skupina pygmejů se do zdejších končin dostala z Konga v roce 1993 za pomoci Adventistů (ADRA) se snahou o jejich integraci do místního kulturního a zemědělského života. Činnost církevních organizací je v případě pygmejů opravdu značně diskutabilní. Pro pygmeje je záchranou pouze záchrana jejich přirozeného prostředí, ale není jisté, zda už pro ně není pozdě.

Našli jsme úplně jiné lidi, než o jakých píší H+Z ve své knize Afrika snů a skutečností, i když už i tenkrát měli pygmejové značné kontakty s okolím. Přestože jsme to trochu čekali, návštěva nás nepotěšila. Je o nich už velmi dlouho známo, že od okolního obyvatelstva chytli velkou neřest – jsou náruživí kuřáci. Jenže dnes holdují ještě řadě dalších drog a je to na nich hodně znát. Protože bylo od začátku našeho příjezdu sem jasné, že se tu zdržíme podstatně kratší dobu (nechci probírat detaily), než bylo plánováno a sjednáno, pořídili jsme jen rychle pár snímků, než Frank vyřídí formality s jejich náčelníkem. Bylo nám z této návštěvy všelijak.

Národní park Murchison Falls je největším ugandským národním parkem s ohromnou koncentrací zvěře, překrásnou krajinou a velkolepými vodopády na Bílém Nilu.

Do tohoto národního parku jsme jeli v neděli a potkávali jsme tak cestou spoustu svátečně oblečených lidí, ženy často v tradičním oblečení – viz třetí snímek.

Jeli jsme sem po pěkné asfaltce i po cestách jiného druhu, a ve zdejším kraji viděli i původní typy stavení, jaké se v africky poměrně bohaté Ugandě už moc nevidí (lidi tu považují za pokrokovější stavět méně vzhledné hliněné nebo cihlové domky s plechovou střechou). Pořídila jsem cestou snímek pro Ugandu typického hovězího dobytka, tzv.ankolského skotu (podle názvu jednoho ugandského království), s mohutnými rohy. A z výšky se nám otevřel opět výhled na planinu Východoafrického riftu s Nilem v dálce.

Dojeli jsme ke vstupu do NP Murchisonovy vodopády a brzy nato k přívozu přes Nil. Stále ještě Viktoriin Nil. Na druhém břehu, v krásné poloze na vršku nad řekou, už byla vidět Paraa Safari Lodge – zvenku nenápadná, ovšem velmi komfortní lodge se slavnou minulostí, jak hotel, který si udržuje i v detailech pel minula, rád zdůrazňuje.

Před vchodem do hotelu stál salámový strom (opravdu se tak jmenuje, resp.anglicky „párkový strom“) s plody jak uheráky, a vítali nás paviáni.

Plavba po Viktoriině Nilu k Murchisonovu vodopádu byla opět velká lahůdka. Kolem dokola poletovala spousta barevných ptáků, hlavně ledňáčků. Břehule nadělaly do břehu řeky díry jak do ementálu, krokodýli se slastně vyvalovali (nespleťte si jednoho varana s krokodýlem), růžová hroší ouška zase koukala všude z vody, a jeden velký buvol se nás tak polekal, že před námi rychle vyběhl nahoru na břeh – a jeho souputník, ptáček, který mu čistí hřbet od parazitů, měl co dělat, aby se udržel.

Když jsme se blížili k vodopádu, byla nilská voda našlehaná vysokým bouřícím vodopádem do pěny, která mi připomínala ledovcovou tříšť na Aljašce.

Jedno půldne jsme si vyrazili na safari. A zase jsme si užívali, zvěř nám dělala radost !

Savana je v části tohoto národního parku pokryta zvláštním druhem palem, jejichž semena sem ze Súdánu před časem donesli ve svém trusu sloni. Zvířatům to tady moc slušelo. Antilop tu bylo několik druhů – a to malé stvoření není kolouch, ale antilopka oribí. Lvi byli tři – lev, lvice a výrostek. Občas jsme z dálky zahlédli vodní plochu, a není divu, protože byl vidět Albertův Nil, který vytéká z Albertova jezera brzy poté, co do něj vteče v široké deltě Viktoriin Nil. Nakonec jsme dojeli až k rozlehlé ploché deltě.

Nadešel čas k odjezdu a zase jsme jeli přívozem na druhý břeh. Při čekání na ferry jsme si udělali foto pěkného děťátka. A pak přes Nil v Ugandě naposled.

V NP Murchison Falls jsme se ještě ale chvíli zdrželi – jeli jsme se podívat na vodopád tentokrát zvrchu, opačným směrem než minule.

Kampala. Z programu v Ugandě nám zbývalo už jen její hlavní město, které je správně po africku směsicí tradičních i moderních budov.

Během prohlídky města jsme navštívili královský palác Bugandského království, nejvýznamnějšího ze všech pěti ugandských království, s královskými hrobkami Kasubi (UNESCO), připomínající obří chýši. Královské sídlo je prostorné a jednoduché. Oštěpy a bubny jsou symboly současného i předchozích králů.

Navštívili jsme muzeum, kde nám jeho zaměstnanci ukázkově zahráli na tradiční hudební nástroje.

Viděli jsme pár zdejších chrámů. Baháistický chrám patří k sedmi baháistickým chrámům světa (už dříve jsme viděli báhaistický chrám v Panamě a v indickém Dillí). Tento zdejší se jmenuje “Mother Temple of Africa“. Mají tady také velikou mešitu (financoval samozřejmě Kaddáfí), katolickou katedrálu, protestantskou katedrálu, anglikánskou katedrálu. Na snímcích je také Pomník nezávislosti, Národní divadlo, a moderní budovy radnice a parlamentu.

Krátce před naší cestou do Ugandy se v Kampale konalo zasedání Britského společenství (jehož je Uganda členem) a pro tuto prestižní záležitost bylo postaveno pár nových objektů. Mezi nimi i velice pěkný hotel Golf Course, kde jsme v Kambale bydleli, jehož zadní část je orientována na green se starými vysokými stromy. Vedle hotelu pak vyrostlo veliké nákupní s zábavní středisko, kde jsme byli v indické restauraci na střešní terase na večeři. Byla to nejen večeře na rozloučenou, ale také oslava narozenin doyena naší party Jardy.

Nakonec bych ráda uvedla, že s přípravou a realizací cesty nám byla nápomocná naše partnerská ugandské cestovní kancelář LET´S GO SAFARI – UNIGLOBE, jejíž služby všem zájemcům o cestování do Ugandy mohu jen vřele doporučit. Konkrétně bych ráda jmenovala šéfku Joan, se kterou jsem se seznámila o rok dříve na veletrhu cestovního ruchu v Berlíně; prímovou a vtipnou Marinku, kterou maďarské události roku 1956 zahnaly do různých koutů světa, až nakonec do Ugandy; a referentku Lydii, která nás jednou v hotelu navštívila i se svou dcerou.

A úplně na závěr bych hlavně chtěla účastníkům zájezdu poděkovat za výbornou společnost, a Jardovi a Petrovi za několik zapůjčených fotografií. Howgh, domluvila jsem.