Bali je pravděpodobně nejznámější indonéský ostrov a přestože může nabídnout více, je pro většinu lidí především synonymem rekreace v plážových rezortech. Ostrov nabízí k prozkoumání také pěknou přírodu s mnoha sopkami a jezery, s terasovými rýžovými políčky, či městečka s uměleckými dílnami. Nabízí tradici hudby, tance, malování, sochařství, architektury, rituálů.

Říká se o něm, že je ostrovem bohů, duchů a démonů. Tradiční balijská specifická hinduistická víra (v jinak převážně islámské Indonésii), charakterizovaná začleněním animistických prvků z původního náboženství, ovlivňuje život na ostrově na každém kroku. A tak není divu, že na poměrně malém Bali se nachází asi sto tisíc chrámů. Navíc i sama balijská lidská obydlí působí jako malé chrámy.

Po dlouhém letu nás v hotelové hale na jihu Bali, na poloostrově Bukit, uvítala balijská hudba. My jsme ale mysleli jen na sprchu a postel. Do Indonésie je to pěkně daleko !

Druhý den jsme už ale byli zase svěží a těšili se výlety po ostrově. Nejprve jsme navštívili představení tance Barong. Proslulých balijských tanců je více než 200. Barong je tanec o souboji dobra a zla. Dobří a zlí svádějí při tanci boj, v němž mocný ctnostný Barong, podobný lvu, zápasí se zlou čarodějnicí Rangdou.

Městečko UBUD, ležící uprostřed půvabné krajiny s terasovými rýžovými poli, je se svými muzei, řemeslnými dílnami a uměleckými galeriemi kulturním centrem ostrova.

Oblast BEDUGUL s jezerem Bratan je zase oblastí impozantních hor, které bývají často zahaleny do mlhy. Bylo tomu tak i v době naší návštěvy a celá krajina působila velmi tajuplně. Na břehu jezera Bratan stojí jeden z nejváženějších balijských chrámů – Pura Ulun Danu Bratan, zasvěcený bohyni Dévi Danu, bohyni vodních zdrojů. Rozsáhlý komplex chrámových staveb leží na pevnině, ale hlavními skvosty chrámu jsou malé ostrovní svatyně, které vypadají, jakoby se vznášely na vodě jezera.

Když jsme projížděli ostrovem, podivovali jsme se, kde tedy lidé žijí, když všude to vypadá jako sled malých chrámů. Je to tak, typický balijský dům jako chrám opravdu působí. Měli jsme možnost si jeden takový „dům“ prohlédnout. Tvoří jej seskupení jednoúčelových staveb. Samozřejmě, že jeho součástí je kuchyň a několik ložnic, a také další objekty pro starší i mladší členy rodiny, ale významnou část domu zaujímá malý rodinný chrám. Vše je sladěno do harmonického celku.

Náboženské symboly najdete také u vchodů do domů – ať už se jedná o domy obytné či různé obchody či provozovny, např.:

Na jihozápadě ostrova se u nepřehlédnutelné pobřežní skály tyčí komplex významného mořského chrámu Pura Tana Lot.

Balijčané chovají ve velké úctě posvátnou sopku Agung, nejvyšší horu ostrova. Tato sopka je se svými 3142 metry nejvyšším bodem ostrova. Naposledy vybuchla po dlouhé odmlce v roce 1963. Zahynulo tehdy 2000 lidí.

V době naší návštěvy bylo sice i tento den mlžno, ale na Agung byl nádherný pohled, který jsme mohli obdivovat během oběda z terasové restaurace na protilehlém kopci. Na snímku je v pozadí vidět největší balijské jezero Batur a částečně i stejnojmenná sopka, která se nad ním tyčí. Také Batur je velmi aktivní vulkán s několika krátery.

Na úbočí sopky Agung stojí nejvýznamnější chrám ostrova Besakih, chrámový komplex asi 200 chrámů a svatyní, z nichž nejdůležitější je skupina 23 chrámů uprostřed.

JÁVA

Jáva je nejlidnatějším ostrovem nejen v Indonésii, ale na světě vůbec. Měří 132 tisíc km2 a žije na něm více než 120 milionů lidí. Nalézá se na něm nepřeberné množství památek a dalších zajímavostí. Až na výjimky jsme se pohybovali ve střední části ostrova, zvané Centrální Jáva.

Během letu z Bali do Yogyakarty v centrální Jávě, jsme zahlédli kouřící proslulou sopku Bromo, ležící ve východní části ostrova.

YOGYAKARTA je nejvýznamnějším centrem kultury a vzdělanosti Jávy, a vlastně celé Indonésie. Sídlí tu nejprestižnější indonéská univerzita a řada dalších vysokých škol. Město je centrem javánského umění – tance, divadla wayang, výroby batiky, hudby a poezie.

Sultánův palác (Kraton) leží uvnitř hradeb. „Kraton“ neoznačuje jen palác sultána, ale je současně také politickou a kulturní institucí, která dodnes významně ovlivňuje chod věcí v Indonéské republice. Přestože indonéští feudálové pozbyli po vytvoření republiky světské moci, neztratily kratony autoritu duchovní a kulturní. Sultáni zůstávají nadále centrem uchovávání tradic javánské kultury. Současný yogyakartský sultán je i politik – je zdejším guvernérem.

Tento sultán má 5 dcer a právě se chystá vystrojit svatbu další z nich. Snímek z jedné předchozí svatby ukazuje zajímavost – nevěstu přináší otec společně se ženichem.

Vodní palác – byl postaven jako místo odpočinku yogyakartského sultána a jeho manželek. Dnes již jen historická stavba.

Sultán měl z obranných důvodů k dispozici také celý systém podzemních chodeb, které kromě jiného spojovaly navzájem jednotlivé sultánské objekty. Součástí byla i podzemní mešita.

Do prohlídky Yogjakarty patří také návštěva Ptačího trhu (smutné místo, to bych si byla radši odpustila), a výroba proslulé javánské batiky, stříbrných ozdob a wayangových loutek.

Velmi nás zato potěšilo představení klasického, původního wayangu, kterým je stínové divadlo wayang purwa. Domovem wayangu je Jáva. Wayangové loutky jsou ploché, vyřezané z buvolí kůže, která byla vyčiněna na způsob pergamenu, jsou jemně perforované a kolorované. Do pohybu jsou uváděny pomocí tří vodících hůlek. Loutkami pohybuje jediný animátor – dalang, který zastává prakticky všechny funkce, které jsou s divadlem spojeny, včetně toho, že je i dirigentem doprovázejícího orchestru – gamelanu.

Nedaleko od Yogjakarty leží světově proslulý chrám BOROBUDUR (UNESCO) z 9.století, největší buddhistická svatyně na světě. Tato stavba je v buddhistické architektuře naprosto unikátní – má tvar pětiposchoďové pyramidy s galeriovými ochozy a zároveň je to mandala (= diagram, v němž jsou jednotlivá božstva rozmístěna podle kosmických indikátorů v koncentrických kruzích a nejvyšším bohem uprostřed). Celá stavba je završena ústřední velkou stúpou a je kolem dokola vyzdobena půvabnými reliéfy. Buddha je na sochách v každém podlaží zobrazen v jiné pozici. Také chrliče stojí za pozornost.

Borobudur býval kdysi součástí řetězce 4 chrámů, které spojovala posvátná stezka. Ze tří zbývajících svatyň byly dvě restaurovány – Pawon a Mendut.

Dominantou majestátního hinduistického komplexu PRAMBANAN (UNESCO), stojícího rovněž nedaleko od Yogyakarty, jsou tři velké chrámy – Šivův, Višnův a Brahmův. Proti každému z nich stojí menší stavba pro jízdní zvířata příslušných božstev. Kromě toho areál hlavních chrámů obklopují menší svatyně, stejné konstrukce a velikosti, avšak s různými detaily. Celkově se jedná o komplex 244 chrámů, který se začal stavět v polovině 9.století. V 16.století byl chrám těžce postižen dvěma zemětřeseními. Pak na skoro dvě století upadl v zapomnění a ujala se ho tropická příroda.

K jeho systematickému archeologickému průzkumu a k jeho rekonstrukci došlo až během 20.století. Když byl téměř dokončen, přišlo před pár lety další zemětřesení, jehož následky se opravují dodnes.

Během cesty na sever Střední Jávy do velkého přístavního města Semarang, odkud se létá na Kalimantan, se nám naskytl výhled na kouřící sopku Merapi, ležící severně od Yogyakarty. Výhled trochu zamlžený, jak to tu bylo časté. Merapi (2911 metrů) je nejmocnější indonéský vulkán a šestý nejaktivnější na světě.

KALIMANTAN

Kalimantan se nazývají indonéské jižní dvě třetiny ostrova Borneo, třetího největšího ostrova na světě. Severní část ostrova je rozdělena mezi sultanát Brunej a malajské státy Sabah a Sarawak.

Ostrov Borneo je geologicky velmi staré území. Sopky tu vyhasly už před tisíci lety. Místní pralesy jsou jedny z posledních velkých deštných pralesů na celé zeměkouli. Ostrovní džunglí tečou mohutné řeky a tyčí se horské štíty. Na celém ostrově se nachází nesmírně široká škála rostlin a živočichů, z nichž mnohé jsou endemické.

Ze Semarangu na Jávě jsme se letecky přemístili do města Pankalan Bun na jihu Kalimantanu. Většina dopravy na Kalimantanu se odehrává na řekách. Po jedné z mála silnic jsme dojeli do říčního přístavu městečka Kumai. Ještě než jsme se nalodili, museli jsme s díky odmítnout od místních přívětivých lidí pozvání na svatbu, a také jsme poprvé, ale zdaleka nikoli naposled, zaznamenali prodej benzínu po lahvích.

Nalodili jsme se na pomalu jedoucí loď zvanou klotok a vydali se na cestu do nádherného kraje nedotčené divočiny, do národního parku Tanjung Puting. Na klotoku nám dobře vařili a také jsme na něm první noc přespali.

Měli jsme štěstí – ještě než se setmělo jsme mohli pozorovat kouzelné opice jménem kahau nosatý, bornejský endemit. V době dospívání začne samcům růst mohutný převislý nos do takové délky, že si ho někdy musí při jídle přidržovat nahoru. Slouží jako rezonátor hlasu. Samičky mají nosy malé a špičaté. Velké nosy samců mají pro samičky sexuální přitažlivost – vybírají si je podle nosu. Na dvou snímcích jsou samičky, na dalších dvou samec.

Další den nás čekal bod programu, na který jsme se moc těšili - návštěva dvou středisek, která se věnují rehabilitaci orangutanů - v Camp Leakey a v Pondok Tangui. Zde připravují orangutany na návrat do pralesa po prodělaném traumatu.

Pro mne to bylo zvlášť očekávané setkání, protože jsme se nedávno vrátili z Ugandy, kde jsme potkali další dva druhy lidoopů – šimpanze a gorily horské.

Orangutani jsou jediní zástupci lidoopů, kteří žijí mimo Afriku. V současné době žijí již jen na Borneu a Sumatře. Jejich životním prostorem jsou pralesy a jejich masovým kácením o něj přicházejí. Na počátku 19.století se orangutani stali terčem masových odstřelů, koncem 20. století nastal zase hromadný odchyt živých orangutanů – stalo se módou je mít jako domácí mazlíčky. Protože dospělé zvíře bylo těžké zajmout, lidé zabíjeli matky, jichž se mládě pevně drží a pak mládě chytili. V zajetí se orangutani dožívali nízkého věku a tak bylo třeba jejich počty neustále doplňovat. Tento způsob odchytu se nelegálně praktikuje dodnes – žádaní jsou v asijských zemích a také v USA.

Řadu dříve domácích zvířat, která jsou v dospělosti těžko ovladatelná, se podaří zachránit a vrátit do přírody. K tomu je třeba několik let orangutany převychovávat a často i léčit v záchytných a rehabilitačních střediscích. Také turistika svou trochou přispívá orangutanům přežít.

Rehabilitační středisko PONDOK TANGUI. Orangutani žijí volně, ale jsou pravidelně přikrmováni, a proto se na místa přikrmování ochotně dostavují. Pro potěchu svou - i přihlížejících návštěvníků. Nejprve se vždy nakrmí zdejší dominantní samec, pak teprve to dovolí ostatním. Krmení právě začalo a na scéně je samec.

Pak přišel mladší jedinec. Po chvíli zdvořilého okounění se taky pouští do jídla.

Jedna samička naopak zamířila do našeho středu a dala najevo, že by si dala kokosové mléko. Pro jistotu s ním okamžitě vyšplhala nahoru.

Dominantní samec se mezitím po jídle protahuje a možná se nudí.

Přišla samička s mládětem, které chvilku skotačilo po stromech a pak se matce uvelebilo na zádech. Samička s mládětem se zdvořile přiblížila k potravě a k samci, který však na rozdíl od ní je už najeden a má zcela jiné touhy. Sápe se po samičce, dítě – netuše o co jde – ji brání a my strachy trneme, aby se mu nic nestalo. Samec mu totiž občas nějakou ubalí, ale hlavně jde nesmlouvavě za svým. Nakonec samici, které se dítě stále drží, za nohu odvlekl do křoví. Jsme svědky evidentního znásilnění. Samec se pak za praskotu větví odebral jinam a samička s mládětem se konečně šla najíst.

Rehabilitační středisko Camp Leakey, další úžasné zážitky s orangutany. Nejprve jsme chvíli čekali u nějaké chalupy, vedle které bylo pár hrobů orangutanů, ale ve společnosti jedné orangutanky jsme se vůbec nenudili. Vylezla na střechu, kde se předváděla a koukala se zda se koukáme. Dolů slezla poté, co tam uviděla trs banánů. A předváděla se dál. Jí to dělalo radost a nám taky.

Poté, co pro nás přišel místní průvodce, jsme se přesunuli o kousek dál, kde nás nejprve jedna pyšná matka přesvědčovala o tom, že její dítě je to nejkrásnější a nejchytřejší na světě. Dítě stačilo být neustále v pohybu a ještě k tomu občas usrknout tu zleva, tu zprava. Vedle na větvi se houpal nějaký mladší jedinec.

Blížila se doba pravidelného přikrmování a společnost orangutanů narůstala. Monumentálně vstoupil na scénu orangutan, právem zvaný „Král“. Nejprve se pozdravil se svou družkou, která už seděla u stěny jakéhosi dřevěného domku, a pak se usadil opodál. Během čekání na jídlo se oba okázale nudili.

Opatrně se blížil mladší jedinec. Konečně toužebně očekávaný signál k jídlu.

Další noc jsme přespali v půvabné lodži Rimba, postavené na kůlech, a celou noc se nám zdálo o orangutanech. Návrat do městečka Kumai.

V přístavu jsme přesedli z pomalého klotoku na dvě rychlé lodě a vydali se po řece Arut a pak řece Lamandau na několikahodinovou plavbu za Dajaky do vesnice Bakonsu. Čekaly nás další úžasné zážitky – protančili jsme rituálními tanci noc s bývalými lovci lebek v Dlouhém domě náčelníka vesnice, kde jsme pak také přespali..

Na Kalimantanu žije necelých 10 milionů lidí. Původními obyvateli ostrova jsou Dajakové, jejichž předkové sem přišli před 2500 lety z jihovýchodní Asie a kteří byli později příchozími Malajci postupně zatlačeni na jih do džungle. Kdysi prosluli svou tradicí lovců lebek. Dajakové jsou proslulí také svými tzv.dlouhými domy, stavěnými na vysokých pilotech. Dodnes si Dajakové udržují část svých tradic, vyznávají animistickou víru a uctívají duchy předků, i když současně jsou většinou také křesťany. Svým zesnulým prokazují úctu velkolepými pohřebními obřady.

Záběry z cesty lodí – meandry velké řeky si kapitáni zkracovali romantickými úzkými kanály, těžba dřeva na mnoha místech, zastávka v městečku Kotawaringin pro získání povolení k návštěvě Dajaků. V Kotawaringinu jsme si pak na zpáteční cestě prohlédli palác zdejšího sultána a naproti němu stojící dřevěnou mešitu.

Dojeli jsme do Bakonsu, jdeme do Dlouhého domu náčelníka vesnice a ukládáme si na konec hlavní místnosti své věci (tam nám také později nanosili matrace a napnuli moskytiéry na přespání). Pak se sem začali trousit pozvaní sousedé a hudba (to jsou ty jakoby hrnce) začala ladit.Dva starší jednotlivci na snímcích jsou rodiče náčelníka.

Dajakové jsou velmi příjemní a milí lidé. Jsou to pilní zemědělci, kteří se ale rádi čas od času povyrazí. Návštěva je k tomu vítaná příležitost. Z návštěvní knihy jsme zjistili, že sem zavítá 4-5 návštěvníků zhruba jednou za měsíc.

Večírek má přesný řád a je plný rituálů. Nejprve udělali jakýsi oltářík, na který jsme si vždy po dvojicích sedli a prošli obřadem, během kterého nám na ruku přivázali amulet a pak jsme se museli napít araku z buvolího rohu. Obřadu byla přítomná černá slepice, která strašně řvala. Bála jsem se, že bude obětována, ale díkybohu jen přihlížela. Muži si na tento obřad i pak na následný tanec oblékají sarong a slavnostně si ováží hlavu, ženy mají zelený šál přes rameno.

Tanec vypadá také jinak, než byste si asi představovali, a není to žádné temperamentní bujaré veselí. Spíš připomíná pomalé ptačí pohyby. K tanci jsme byli vyzváni postupně jeden za druhým. Nejprve jsme si vždy sedli na zem, někdo z místních naproti nám a pozdravili jsme se – sepnuli ruce, uklonili se přitom a pak dali ruce jakoby na uši. Pozdrav končil důkladným přípitkem. Během večera pak arak koloval sálem v neuvěřitelném množství. (Muslimové s obracením Dajaků na svou víru právě kvůli araku neuspěli).

Dopoledne jsme za doprovodu náčelníka prošli vesnicí – už jako staří známí.

Náčelník nám také ukázal, jak má pohřbené prarodiče a jaké ozdoby se při pohřbech používají.

Po návratu do Dlouhého domu došlo na vážné vypravování o dajackém způsobu života, tradicích i současnosti, při kterém mrazilo.Náčelník nám předvedl tradiční zbraně – dlouhý nůž a foukačku, která je současně i oštěpem. A také nám vylíčil, co se stalo před pár lety v roce 2001 (o čemž jsme již jisté informace měli): Indonéské ostrovy jsou osídleny velmi nerovnoměrně – zatím co na Bali, Jávě a na Maduře je osídlení velice husté, na jiných ostrovech je tomu naopak. Navíc etnika žijí na jednotlivých ostrovech na velmi odlišných civilizačních stupních. Indonéská vláda v nedávné době přesídlovala obyvatelstvo z hustě osídlených na málo osídlené ostrovy. V mnoha případech to mělo tragické následky. To byl případ i 30.000 Maduřanů, které vláda přemístila na Kalimantan a dala jim půdu, do té doby patřící Dajakům. Civilizačně vyspělejší Maduřané se tam rychle zabydleli a postupně si přisvojili také vedoucí funkce ve státní správě. Dajakům však došla trpělivost, shodili šaty, uvázali si jakési kalhotky z kůry a stejnou látkou z kůry si zavázali hlavu, a posilněni silným arakem (který je tradiční součástí všech jejich rituálů) vytáhli na Maduřany. Na svou tradici lovců lebek nezapomněli – uřezaných hlav bylo hodně přes tisíc.

Když nám to náčelník (který se akce osobně zúčastnil) dovyprávěl, sundal kůrovou látku z hlavy, kterou si tam během vyprávění uvázal, a věnoval mi ji. Náš průvodce Ahmed říkal, že nám náčelník možná ukáže i jejich skrýš lebek, ale na to již nedošlo. Možná proto, že nás byla většina žen.

Vrátili jsme se do přístavu Kumai a přejeli autem zpět do Pankalan Bun – záběry z města: sultánův palác, sekce hrobů sultánovy rodiny na místním hřbitově a mešita se stožárovým minaretem.

Další den jsme se letecky vrátili do Semarangu a přejeli do města Surabaya na Východní Jávě. Ze Surabaye se zase létá na ostrov Sulawesi. Surabaya je druhým největším městem Indonésie. Je to velké přístavní a obchodní město, které svou neobyčejnou statečností vešlo ve světovou známost bitvou na konci 2.světové války. Tato bitva byla rozhodující pro konečné získání nezávislosti pro celou zemi. Památník poblíž letiště:

SULAWESI

Ostrov Sulawesi, kdysi známý jako Celebes, má díky svým čtyřem protáhlým poloostrovům podivuhodný tvar, který připomíná orchidej. Nejproslulejším regionem ostrova je a také cílem naší cesty na tento ostrov byla provincie Jižní Sulawesi, konkrétně její střední hornatá část – Tana Toraja (čti toradža) neboli „Země horalů“.

Po příletu do hlavního města ostrova Makasar (donedávna Ujung Pandang) jsme se vydali na cestu na sever. Ihned jsme byli uchváceni neobyčejnou krásou a přívětivostí ostrova. Nejprve jsme jeli nížinnou oblastí etnika Bugisů, proslulou pěstováním vynikající rýže. Později začala silnice stoupat do hor.

Dojeli jsme do kraje Tana Toraja, kde žijí horalé Torajové, jedna z nejzajímavějších kultur Indonésie. Navenek se hlásí ke křesťanství, ale nedílnou součástí jejich života je původní animistická víra Aluk Todolo, založená na uctívání duchů předků, která se projevuje v jedinečné architektuře a častých slavnostech.

Torajů je asi 400 tisíc. Živí se pěstováním rýže, zeleniny, kávy, kakaa a dalších plodin. Mnoho z nich dosud žije v tradičních domech, zvaných tongkonany , které jsou ozdobeny buvolími rohy z obětovaných zvířat, jako znaku bohatství. Torajové se dostali na Sulawesi někdy v době bronzové při velkém exodu obyvatel z Vietnamu. Podivuhodné domy se sedlovou střechou připomínají lodě, na kterých se sem kdysi předci dnešních obyvatel doplavili.

Tradiční náplň života Torajů dodnes spočívá v hromadění bohatství, jehož jediným cílem je ten nejlepší možný pohřeb. Vzhledem k nákladnosti pohřbu jsou zemřelí často uchováváni po celá léta v rakvi ve zvláštní části domu a členové rodiny jim přinášejí potravu a střeží je. Do doby, než jsou pohřbeni, jim Torajové říkají „nemocní“. Kdysi bývaly součástí pohřebního obřadu i lidské oběti, dnes za oběť padají buvoli.

Na závěr pohřebních obřadů je tělo za pomoci vysokého bambusového lešení vyzvednuto a uloženo na místo trvalého odpočinku v nice vykopané ve skále. Neskutečně a snově působí balkony jakoby přilepené na srázech pohřebních útesů s dřevěnými figurínami zvanými tau-tau , které jsou oblečené jako zemřelí a mají vyřezané obličeje do jejich podoby.

Pohřební obřady trvají až týden a je tak dost pravděpodobné, že návštěvníci kraje Tana Toraja na nějakou pohřební slavnost narazí. Po svolení se jí turisté mohou zúčastnit, ale musí – jako všichni - přinést dary. Měli jsme štěstí – náš milý průvodce Johan zjistil, že jeden pohřeb se koná nedaleko, a tak jsme tam hned následující den brzy ráno vyrazili.

Pohřeb má 3 fáze: během první přicházejí i často zdaleka pozvaní hosté, kteří přespávají v provizorních stavbách postavených pro potřeby pohřbu na pozemku rodiny. Pro stravování hostů je poraženo mnoho prasat a drůbeže, ale hosté zase přinášejí dary. Nejdůležitější je druhá část pohřbu – obětování buvolů. Právě této části jsme se zúčastnili. A třetí je – většinou již za účasti pouze rodiny a blízkých – odnesení rakve na místo jejího uložení.

Přijali jsme pozvání a usedli do jednoho z „pokojíčku“ provizorní stavby. Pohřeb měla matka majitele domu, která zemřela před 15 lety. Postupně byli přivádění buvoli. Dva dostali odklad – jeden byl věnován církvi a jeden obci. Pak bylo obětováno 5 býků – šlo o středně situovanou rodinu (může se jednat i desítky buvolů). Zdá se vám to kruté ? Jednak asi není vůbec dobré hodnotit způsoby lidí žijících jinak než my, obecně nemám ráda, když se projevy jedině naší civilizace prohlašují za ty nejsprávnější a hodné následování. A víte také vůbec, za jakých podmínek žijí a umírají zvířata, která konzumujeme ? Pokud ne a chcete to zjistit, připravte se v mnoha případech na velmi kruté zážitky.

Buvoli u Torajů žijí šťastně a jsou během života láskyplně opečováváni. Důvodem jejich obětování je tzv. očišťování duše zemřelé osoby, která bez toho nemůže na onen svět. Buvoli jsou zabiti rychle a jejich maso je rozděleno mezi celou vesnici.

Hroby ve skalách a tau-tau.

U výrobce tau-tau.

Dětský hrob Tarra. Děti, které zemřou předtím, než jim narostou zuby, mají duši čistou, která může jít na onen svět přímo. Tyto malé děti jsou pohřbívány do stromu jménem Tarra, který je uvnitř dutý. Pro každé dítě se vyseká otvor, kterým dítě spadne dolu, a pak se otvor zakryje. Po nějaké době otvor na stromě zaroste a je vidět po něm jen jizva.

V zemi Torajů se nachází asi 60 vesnic a to nejzajímavější leží v rozsahu zhruba 20 km. Podnikli jsme řadu velmi příjemných vycházek, protože kraj Tana Toraja leží v malebné vrchovině ve výšce asi 700 m, kolem dokola obklopen hřebeny hor. V době naší návštěvy – brzy po období dešťů – bylo vše jasně zelené a šťavnaté.

Procházeli jsme tímto nádherným krajem a obdivovali vesničky s tongkonany a zdobenými sýpkami, terasová rýžová pole, skalní hroby, bambusové lesy, a těšili se ze setkání s milými lidmi. Pro zajímavost – bílý šátek před domem znamená, že je tam někdo „nemocen“ a čeká na svůj pohřeb. A ještě něco: uprostřed rýžových polí často bývá malý rybníček s jednou zlatou rybkou. Proč ? Jen tak, pro radost.

Před příchodem muslimů na Sulawesi pohřbívali Torajové své zemřelé v jeskyních, ale příchozí muslimové začali hroby vykrádat. Do jedné takové staré pohřební jeskyně jsme nakoukli.

Po tři noci jsme bydleli v moc příjemném hotelu hotelu Toraja Heritage, který stojí za ukázku.

Předtím, než jsme se vydali na cestu zpět do Makasaru, odkud jsme v noci odlétli na Západní Papuu, navštívili jsme torajský výroční trh. Pokud bychom mohli Torajům něco opravdu vytknout, pak ne jejich zacházení s buvoly, ale s prasaty. Malá prasátka přinášejí na trh v pytlích, to by ještě šlo, ale velká jsou svázaná jak španělský ptáček a hodiny bez pití čekají na svůj prodej. Když je pak někdo koupí a na zádech odnáší, strašně řvou.

Buvolům je na trhu vyhrazen největší prostor a v jednom koutě jsou ty nejžádanější a nejdražší druhy. Jimi jsou především růžoví strakatí buvoli, jinak růžoví buvoli, a pak druhy s určitým typem rohů.

Dále na trhu bylo všechno možné (to podivné v pytlích se jmenuje hadí ovoce), včetně kohoutů na zápasy. Povšimněte si rýže mnoha barev.

ZÁPADNÍ PAPUA na ostrově NOVÁ GUINEA

Druhý největší ostrov na svět – Nová Guinea – je rozdělen uprostřed od severu k jihu na dvě části. Východ ostrova patří nezávislému státu Papua-Nová Guinea, západ ostrova tvoří největší a nejvzdálenější indonéská provincie Západní Papua (donedávna nazývaná Irian Jaya).

Oblast Nové Guineje je etnicky součástí Melanésie a její obyvatelstvo je od ostatních částí Indonésie zcela odlišné.

Západní Papua patří k posledním rozsáhlým územím s nedotčenou přírodou na světě. Oplývá nepřeberným bohatstvím forem života, fauna je australského typu.

I přes opakované pokusy západních průzkumníků dobýt Papuu se dokázal tento kolosální ostrov ubránit evropským dobyvatelům až do 2.poloviny 20.století. Mimořádná izolovanost a nehostinná krajina, a k tomu zprávy o krvelačných kanibalech, dokázaly odradit i ty nejodhodlanější dobrodruhy. Nakonec v roce 1714 formálně zabrala západní polovinu ostrova Nizozemská Východoindická společnost, ale dále se o Papuu nezajímala. Po osamostatnění Indonésie se zdálo, že Papua jako celek (tedy celý ostrov Nová Guinea) vyhlásí nezávislost, ale Indonésané nechtěli připustit, aby tak ohromné území Západní Papuy přenechali jakýmsi domorodcům. Zatímco bývalá koloniální velmoc Nizozemsko připravovalo sjednocení celého ostrova, Indonésané s tajnou podporou USA připravili plán, jak pod hlavičkou správy z pověření OSN získat nad Západní Papuou svou kontrolu. Západní Papua byla nakonec přičleněna k Indonéské republice a přejmenována na Irian Jaya = „Vítězný Irian“. (Východní část ostrova měla větší štěstí, protože Papua-Nová Guinea obdržela roku 1975 od britsko-australské správy nezávislost).

Když Papuánci projevili nelibost nad novotami, které sem indonéská vláda zaváděla, došlo dokonce na bombardování domorodých vesnic a vypalování napalmem. Náčelníci byli mučeni, popravováni nebo shazováni z vrtulníků.

Po této „pacifikací“ původních obyvatel Papuy, následovala v 80.letech 20.století největší transmigrace v dějinách lidstva – přesun lidí z přelidněné Jávy na Papuu. Obrovská, do té doby liduprázdná území Papuy, během deseti let zaplavily 4 miliony imigrantů. Javánci brali Papuáncům půdu a vyháněli je z jejich území, aby zde mohli těžit nerosty a dřevo. Indonésané začali těžit dřevo v ohromném rozsahu. Později přibyli také Indonésané i z Moluk, Sulawesi a Sumatry, a tak docházelo k dalšímu vykořenění původních obyvatel. Asi jedna šestina původní populace přišla za indonéské hrůzovlády o život.

Pád Suhartova režimu znamenal změnu politiky i vůči Západní Papui. V roce 2000 se nová vláda přiznala, že se Indonésie zde dopustila velkého bezpráví a prezident se omluvil za porušování lidských práv. Přesto ale odmítl snahy o vytvoření samostatného státu. Jedinou změnou byl návrat názvu provincie zpět na Papuu. Tento stav i přes několik výměn prezidentů stále trvá. Papua je okupována obdobně jako Tibet, a touha Papuánců po nezávislosti stále žije.

Ráno po příletu do Jayapury, hlavního města Západní Papuy, jsme hned návazně pokračovali v letu do do Wameny, ležící v nádherném Baliemském údolí ve středu ostrova. Z letadla bylo vidět jak krajina velmi brzy přešla do souvislého sledu pralesů, tu a tam protkaných mohutnými řekami.

Baliemské údolí je obývané lidmi tří hlavních kmenů: kmen Dani, Lani a Yali. Náš program se zaměřil na poznání způsobu života a kultury Daniů.

Danie určitě znáte z obrázků – muži chodí nazí, pouze s penisovým chráničem zvaným koteka z plodu lahvovníku, a s čelenkou na hlavě. Ženy nosí tradiční suknici. Daniové, kteří žili životem doby kamenné, byli objeveni okolním světem až polovině 20.století. Obývají doškové chatrče, pěstují sladké brambory a další plodiny.

Dokázali si uchovat svou původní krásnou a bohatou kulturu i navzdory všem snahám a tlakům misionářů a indonéské vlády. Mnoho danijských mužů chodí stále nahých. Ženy místo trávových suknic používají hodně sukně běžné. Neodmyslitelnou součástí života všech zdejších domorodců jsou malí vepříci, kteří jsou chováni jako členové rodiny. Prasátka spávají ve společném domě se svými majiteli – lidé nahoře, prasátka dole. Truchlící ženy si pokrývají tváře, případně i tělo, vrstvou žlutého jílu. Zato krutá tradice, kdy ženy blízké zemřelé osobě si od věku 12 let nechávají amputovat jeden článek prstu, snad dnes již nepokračuje. Starší ženy však mají zohyzděné ruce. Daniové věří, že odsekávání je nutné pro utišení duchů.

V okolí Wameny se nachází několik vesnic, ve kterých je možné se seznámit s danijským způsobem života a my jsme tuto možnost během pobytu v Balijemském údolí bohatě využili. Navíc také zdejší krajina je velice krásná. Prochodili jsme, co se dalo a navštívili pár vesnic. Zdejší milí lidé jsou vášniví kuřáci, a to ještě ve větší míře než ostatní Indonésané, a to už je co říct !

A tady musím vysvětlit, co se mi přihodilo: během nedávného období dešťů strhla voda celou stráň a most pod ní, a zavalila rozsáhlou oblast bahnem. Přešli jsme přes provizorní mostek a proti té záplavě se tak pěkně fotograficky rýsoval jeden nahatý pán. Chtěla jsem si ho trochu nadeběhnout, aby nebyl proti slunci a vychýlila jsem se o kousek z cestičky, po které všichni chodili. Do bahna jsem zapadla až do půl lýtek a byla jsem v něm uvězněná jak v cementu. Ten nahatý pán mě vyprostil a ještě mě umyl v řece. Tak, to je můj hodný zachránce a přiznávám, že ta krabička Marlborek je ode mne jako dík. (Nadále dostojím své pověsti „aktivního nekuřáka“, ale u Papuánců to dodržovat prostě nešlo):

V jedné vesnici opatrují 250 let starou mumii předka a slavnostně ji návštěvám ukazují:

Vyjeli jsme si na vyhlídku nad Wamenou a také tady hlídkovala indonéská armáda:

Trhy miluji vůbec a trh ve Wameně mě zvlášť potěšil:

V našem programu pochopitelně nechybělo předvedení válečných rituálů a tanců. V minulosti se Daniové v mírových dobách často bavili tréninkem boje, ale nebojovalo se za deště, protože by bojovníci nemohli dobře předvést své doplňky z kožešin a peří v plné parádě. Do válečné výzdoby patří ještě kančí kly do nosu a tělo si pomalovat válečnými vzory z hlinky a tuku. Své „bitky“ Daniové dodnes milují a s chutí si je užívají při ukázce občasným návštěvníkům. Také nám jednu takovou ukázku boje a válečného tance předvedli a potěšení bylo patrné na obou stranách.

Muži jsou hraví všude po světě, moc se neliší. Naši se třeba zase také zvláštně obléknou a jdou strkat klackem kulatou gumu po ledě – taky tomu říkají boj a taky tím dělají radost sobě i těm, co na to koukají.

Každá návštěva všude je nějak pohoštěna. Typickou stravou lidí v Baliemském údolí jsou především sladké brambory. Upéct prasátko jako při oslavách jsme si už předem nepřáli a pekly se tak jen brambory. V zemní peci, jako vždy.

S Baliemským údolím jsme se rozloučili a přelétli zpět do Jayapury. Hlavní město Západní Papuy je významný přístav. Za 2.světové války město obsadili Japonci a zřídili si zde základnu, ale brzy je odtud vytlačil australský generál Mac Artur.

Návštěva antropologického muzea. Řadu exponátů muzeu daroval na začátku 70.let 20.století John.D.Rockefeller, toho jména třetí, který brzy nato na Papui během svých výzkumů v divočině beze stopy zmizel.

Jezero Sentani s mnoha ostrůvky je romantickou sousedkou Jayapury. Na jednom z ostrůvků jsme si mohli prohlédnout a případně také koupit malby na kůře, které vypadaly stejně jako ty předtím v muzeu.

Přeletěli jsme na Bali a odtud pak do Maumere na ostrově Flores. Z letadla jsme viděli sopku Agung na Bali, a na Floresu taky nějakou z mnoha zdejších.

FLORES s výletem na ostrov RINČA

Nusa Tengara (neboli Malé Sundy) se jmenuje řetěz ostrovů od Bali po Timor – hlavními ostrovy jsou Lombok, Sumbawa, Sumba, Flores, Komodo a Timor. Ze souostroví Nusa Tengara jsme navštívili dva ostrovy: Flores a Rinča.

Flores nabízí jedny z nejkrásnějších přírodních scenérií z celé Indonésie. Je to ostrov většinou křesťanský, ale dodnes tu několik domorodých kmenů praktikuje animismus. Na Floresu se nachází velký počet aktivních vulkánů a v jeho okolí nádherné korálové zahrady.

Proslulá je vyhaslá sopka Kelimutu, v jejíchž třech kráterech se nacházejí různě barevná jezera, která postupně časem mění barvu. Kelimutu byla naším prvním cílem. Z Maumere jsme přejeli do vesnice Moni, východiska k sopce, ke které jsme vyrazili brzy ráno.

Krajina je na hornatém podlouhlém Floresu opravdu půvabná a i když jsme přesunováním se z jeho východu na západ strávili nějaký čas, nebylo to nepříjemné. Naopak, bylo to jak vyhlídková jízda, kdy bylo stále na co koukat a čemu se obdivovat.

Mezi pozoruhodnosti Floresu patří krásná pláž, na které (a nikde jinde) se nacházejí modré oblázky. Ty, které lidi vysbírají, moře ihned zase doplňuje.

Už se skoro stmívalo a měsíc nad jednou z mnoha zdejších sopek vycházel, když jsme dojeli do Bajawy a pak ještě kousek na večerní koupání v báječných horkých pramenech ve vesnici Soa.

Dál jsme jeli z východu na západ kouzelným Floresem a proplétali se mezi sopkami a jinými malebnými vršky.

Celou západní třetinu Floresu zabírá Manggarajská oblast. Tradice Manggarajů jsou dodnes velmi silné. Manggarajové hovoří svým jazykem a dodržují svou osobitou kulturu, a do značné míry i své původní animistické náboženství. Žijí ve svých pozoruhodných vesnicích s totemickými stavbami a megality – menhiry a dolmeny. Navštívili jsme vesnici Bena jako ukázku dodnes existujících asi 70 manggarajských vesnic.

Panáček na střeše označuje mužský dům, domeček pak ženský dům. Na prvním snímku je vidět na konci vesnice nahoře vyhlídka. Poslední tři snímky zase ukazují vesnici z obrácené strany, tedy z vyhlídky, a pohled z vyhlídky na opačnou stranu. Součástí vesnice jsou obytné domy, hroby, totemy a megality.

Výroben pálenky ze šťávy z jednoho druhu kokosové palmy bylo všude plno. Na snímku je plod palmy, který se dole seřízne a vytékající šťáva se zachytí do nádobky z bambusu. Destilační zařízení je tak prosté, že prostší být už ani nemůže.

Jednu chvíli jsme také projížděli krajem rýžových polí, která vypadala jak dílky koláče.

Město Labuanbajo se nachází na nejzápadnějším výběžku ostrova Flores a je známo především jako výchozí bod pro výlety za komodskými draky a podmořskými koráli. Bydleli jsme tady v moc příjemném hotýlku se senzační polohou a výhledem.

Také trh v Labuanbajo byl skvostný:

Prohlédli jsme si také jeskyni s fosíliemi poblíž města.

Ale je to marné - hlavním lákadlem Labuanbaja jsou výlety do Národního parku Komodo a na korálové zahrady.

Ostrovy Komodo a Rinča jsou domovem asi dvou set různých druhů živočichů, především však fantaskních Komodských draků, obrovských varanů. „Varan komodoensis“ je největší a nejnebezpečnější dravý ještěr, který na Zemi žije. Je pokrytý šupinami, jeho tělo je až 3 metry dlouhé a je zakončené dlouhým těžkým svalnatým ocasem, který používá jako mocnou zbraň. Na nohou má ostré pařáty a jeho hlava má podobu hadí. Je to dravý masožravec – živí se kozami, prasaty a buvoly. Vypadá neohrabaně, ale umí vyvinout velkou rychlost, zejména když se s pomocí ocasu vrhá do útoku. Za oběť mu padli i lidé.

Malý ostrov Rinča obývá zhruba stejné množství draků jako větší a od Floresu vzdálenější Komodo. Šance spatřit draky je proto na Rinče větší.

Výlet na ostrov Rinča za proslulými draky začal a končil dvouhodinovou plavbou malebnou mořskou scenérií s mnoha okolními ostrovy a ostrůvky.

Ostrov jsme si prohlédli pod bdělým dohledem rangera, který nám však předem pro jistotu ukázal místní vykrmené mazlíky u chaty správy parku – co kdybychom už nikoho pak třeba nepotkali (také se to stává).

Jenže jsme potkali ! A to dokonce draků několik. Kromě toho i na tomto ostrově byla moc krásná příroda.

Smutné bylo setkání s buvolem, kterého poranil ještěr a pak si ho hlídal. Večer přijdou na hostinu další kamarádi ještěři. Zato smutný byl kamarád buvol.

Cestou zpátky na Flores jsme si ještě báječně zašnorchlovali v nádherném korálovém moři a je škoda, že žádné snímky z toho nemáme, protože šlo o jednu z nejkouzelnějších korálových lokalit, jakou jsme dosud viděli.

BALI

Poslední den našeho indonéského pobytu jsme před západem slunce navštívili malý, leč významný chrám Uluwatu, stojící na vrcholku 70 metrů vysokého skalnatého útesu. Jako všichni ostatní jsme museli dávat pozor na zdejší makaky – drzé jak opice !

S výhledem na chrám při západu slunce jsme pak shlédli představení balijského tance kečak. Je to poměrně moderní tanec, který vychází ze staršího tranzového rituálního tance Sanghyang. Kečak předvádí několik desítek mužů za svitu olejových lamp, a příběh z Rámájany o únosu Síty a jejím zachránění opičími voji doprovází různými pokřiky, skřehotáním, popěvky a především rytmickým zvukem „čak-a-čak“, který dal tanci jméno. Představení ukončil ohňový tanec.