Za památkami staré Persie – do Íránu

přelom září a října 2007

Když jsme na dotazy – kam to bude tentokrát – odpovídali, že do Íránu, velmi často jsme se každý z nás setkal s obdobnou reakcí svého okolí a podobnými mylnými představami. Mezi hlavní patří především tři:

Dotaz, zda se nebojíme, byl většinou na prvním místě. O poměrech v této zemi panují u našich občanů asi všelijaké neurčité představy. A to v případě, že se v cíli naší cesty nemýlili.

S tím souvisela častá druhá mylná představa: Jeli jsme do Íránu (který byl až do 30.let 20.století známý jako Persie), a ne do Iráku. Do Iráku se již několik let (bohužel !) nepořádají žádné poznávací cesty, protože se tam od roku 2003 válčí.

V Íránu sice mají od roku 1979 režim teokratické totality - občas tuhý, občas lehce volnější - který jim opravdu závidět nelze, ale pokud návštěvníci této země dodržují pravidla (např.ženy šátek na hlavě, alkohol sebou nevozit, apod.), pak se s žádnými problémy ani ústrky nesetkají. Naopak, Írán je země bezpečná, lidé jsou tam přátelští a vlídní, a obecně jsou kulturně na výši, která není běžná.

A třetí častý omyl je, že jsme jeli do arabské země. NIKOLI. Íránci nejsou Arabové. Jsou to Indoevropané (jako my), mluví persky, a pyšní se 5 tisíc let starou historií a kulturou. Persie byla první historickou veleříší na světě - první světovou říši, která ovlivňovala (z pohledu naší civilizace) celý tehdy známý svět. Rozprostírala se od Indie až k Dunaji a byla po tisíciletí mostem mezi Východem a Západem.

Íránci jsou většinou muslimové, státním náboženstvím je však menšinový šíitský islám – zatím co arabské státy, kromě výjimek, vyznávají většinou sunnitský islám. Vzájemné vztahy Íránu a arabských zemí byly silně poznamenány irácko-íránskou válkou : Irák ihned po nástupu Saddáma Husajna k moci přepadl v roce 1980 Írán a válčilo se pak po 8 let, aniž by výsledek války situaci - oproti té před válkou – jakkoli zásadně změnil. Jen tak zbytečně padlo na půl milionu mladých mužů na každé straně a statisíce dalších jsou doživotně invalidy. Írán z toho má trauma dodnes a na památníky padlých lze narazit po celé zemi.

Írán je v poslední době častým mediálním tématem, ovšem není úplně jisté, zda se o něm vždy referuje korektně a nestranně. Sami jsme se mohli přesvědčit, že některé informace, které jsme měli, pravdivé nebyly – tak, jak moc pak můžeme věřit těm ostatním ? Také jsme přece byli dlouho ujišťováni, že válka v Iráku byla nutná, protože Saddám má zbraně hromadného ničení. Nebyly tam. Samotní lidé v Íránu nepůsobí dojmem, že by si zase rádi zaválčili, naopak. Říkali nám, že se nás bojí (tedy naší euroatlantické civilizace), my se zase – podle médií – bojíme jich. Média nám předkládají pouze jednostranný nepřátelský obraz dnešního Íránu, daný politickými okolnostmi. Když si pak po návratu z Íránu přečtu v novinách, že velmoci v této souvislosti opět manipulují s naší zemí „o nás bez nás“, je o čem přemýšlet.

Irák a Írán ovšem mají něco společného: jak Irák, tak Írán jsou obě země s obrovskými zásobami ropy a na území Íránu se nacházejí navíc druhé největší zásoby zemního plynu na světě.

O Íránu-Persii toho u nás obecně není příliš známo, a proto mi dovolte nejprve velmi stručný historický přehled:

Kolem roku 3000 př.n.l. vznikla říše Elam. Byly založeny Súsy, hlavní město elamské říše, později také město Čoghá Zanbíl (dnes na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO).

Achajmenovská říše (559-330 př.n.l.). Zakladatel dynastie Kýros Veliký založil první královskou achajmenovskou rezidenci Pasargády (UNESCO). Za Dáreia I.Velikého (nechal postavit Persepolis, UNESCO) dosáhla achajmenovská říše největšího rozmachu. Za Achajmenovců se konala známá série konfliktů, zvaná řecko-perské války (např.bitva u Thermopyl, bitva u Marathonu). Vládu této dynastie ukončil v roce 330 př.n.l. Alexandr Veliký.

Řecký generál Seleukos Nikátor, který v Íránu získal nástupnictví po Alexandrovi, založil dynastii Seleukovců (323 – 250 př.n.l.). Začala helenizace (pořečťování) Persie, a také naopak – perské umění ovlivňovalo řecké, které pak přeneslo prvky perské kultury do Evropy. A také mnoha vědních oborů.

Parthové (250 př.n.l. – 224) sami sebe pojímali jako nástupce Achajmenovců. Posledního parthského krále porazil vazalský král z rodu Sásánovců.

Sásánovci (224-642) se rovněž hlásili se ke staré perské tradici a za jejich vlády vzniká základ íránských národních dějin. Persie byla v sásánovské době opět světovou velmocí.

Rok 622 je rokem hidžry - prorok Muhammad došel z Mekky do Medíny. Začíná muslimský letopočet. Arabské výboje zasáhly i říši Sásánovců – perský král je poražen a Persie se stala součástí islámské říše, které vládli Umajjovci z Damašku a pak Abbásovci z Bagdádu.

Turecko-mongolská nadvláda nad Persií (1050-1500). První byli Seldžukové. (Dobytím Jeruzaléma dala seldžucká vojska rozhodující podnět k zahájení křižáckých výprav).

Pak se ve 13.století objevil kočovník Čingischán, který sjednotil mongolské kmeny. Na svém vítězném tažení si, kromě řady dalších zemí, podrobil celý Írán. Transkontinentální karavanní cesty přes Persii se opět stávají kulturním mostem mezi Orientem a Západem. Prochází tudy slavná Hedvábná stezka.

V roce 1381 se přes Írán převalila další mongolsko-turecká invaze vedená Timurem. Po Timurově smrti se jeho veliká říše rozpadla na místní dynastie a Persii pak trvalo 100 let, než se opět sjednotila.

Safíjovské království (1501-1722). K moci se poprvé v zemi dostali šíité. Šía se stála státním náboženstvím, které platí v Íránu dodnes. Safíjovský šáh Abbás I. si roku 1598 zvolil za hlavní město říše Isfahán (UNESCO), který se brzy stal symbolem pohádkového Orientu.

Roku 1722 vpadli do Íránu Afgánci, dobyli a poničili Isfahán a zavraždili posledního šáha z rodu Safijovců. Írán upadl do kmenových sporů.

Ve středním a jižním Íránu vládli ve svém hlavním městě Šírázu Zandovci.

Založena dynastie Kadžárů (1779-1924), jejímž hlavním městem se stal dosud bezvýznamný Teherán. Evropské koloniální mocnosti vstupují na scénu - hlavně Rusové a Britové.

Poslední dynastií perských šáhů byla Pahlavská dynastie (1924-1979).

Roku 1979 Islámská revoluce vládu pahlavské dynastie ukončila. Oficiální název dnešního státu je Íránská islámská republika. Jejím zakladatelem byl ajatolláh Chomejní. Na základě ústavy je země spravována prezidentem a parlamentem, ale nejvyšší autoritou v zemi náboženský vůdce, který disponuje rozsáhlými pravomocemi a určuje celkovou politiku státu (obdobně jako do roku 1989 u nás o všem podstatném rozhodoval ÚV KSČ). Druhou nejvyšší autoritou po vůdci je prezident, který je současně hlavou výkonné moci.

Více než polovinu rozlohy Íránu tvoří hory, které patří do několika pásem. Na severu je to pohoří Alborz, na západě až ke středu země několik pohoří, která se souhrnně nazývají Zágros

Centrální území Íránské vysočiny vyplňují pouště, z nichž největší jsou dvě: Kavír a Lút. Rozlehlé solné a písečné pouště byly po tisíciletí křižovatkami karavan, které převážely zboží mezi Východem a Západem. Na okrajích pouští vznikla pouštní centra starobylých civilizací jako jsou např.Hamedán, Isfahán, Persepolis, Jazd, Kermán, a další.

TEHERÁN

Teherán, hlavní město Íránu, leží na úpatí pohoří Alborz. I když sám o sobě Teherán není nijak zvlášť historicky a architektonicky pozoruhodný, nachází se v něm řada objektů, jejichž návštěva potěší. Jejich prohlídce jsme se věnovali dva dny – první den na začátku a poslední den na konci naší cesty Íránem.

Národní neboli archeologické muzeum podává přehled íránské historie a prehistorie – od 5.tisíciletí př.n.l. do 19.století. Jeho sbírky se nacházejí ve dvou sousedících budovách – v moderní budově jsou umístěny novější exponáty, v budově postavené v tradičním stylu s velkým vstupním ívánem, se nacházejí sbírky nejstarší. Tam jsme také zamířili.

Dávný král či jiný vysoký představitel (podle oděvu a perfektních bot) zemřel z jakéhosi temného důvodu v solném dole. Jeho solí vybělená mumie je také jedním z exponátů muzea. Obdivovali jsme tisícileté nádherné jemně šité boty, s jakými bychom dělali parádu i dnes.

Palác Golestán s půvabnou okolní zahradou býval sídlem safíjovských šáhů. Jeho nejcennější částí je překrásně zdobená veranda s mramorovým trůnem, která bývala audienčním sálem. Součástí komplexu je také Etnografické muzeum (kde se bohužel nesmělo fotografovat).

První a poslední snímek demonstrují, jak různě chodí ženy v Íránu oblečené. Zatím co na prvním snímku mají studentky džíny a ze šátku na hlavě jim koukají vlasy, jiné ženy se balí do černé látky, kterou si stále různě pracně přidržují. Mimochodem – přecházení ulic v Íránu je vždy odvážná a nebezpečná záležitost. Nikdo vám nedá přednost a nechápu, proč mají namalované zebry.

Muzeum skla a keramiky, do kterého byly soustředěny exponáty ze všech částí země a ze všech dějinných etap – počínaje 2.tisíciletím př.n.l.

Za hlavní nepřátele režimu po islámské revoluci byly označeny USA (= Velký satan), Izrael a arabské státy s proamerickou politikou: Saudská Arábie a Jordánsko. SSSR byl prezentován jako Malý satan. Během jedné protiamerické demonstrace v listopadu 1979 zajali fundamentalisté v budově velvyslanectví USA 65 amerických diplomatů a trvalo velmi dlouho, než se záležitost vyřešila. Budova bývalého amerického velvyslanectví.

Tradiční perský symbol . Památník Ázádí (postaven v roce 1971 u příležitosti oslav 2500. výročí založení Perské říše - foto plakátu, protože památník byl v době naší návštěvy pod lešením).

GANŽNÁME

Cestou do Hamedánu jsme se zastavili v Ganžnáme u jednoho z nápisů z doby vlády achajmenovských králů Dareia a jeho syna Xerxése. Nápis byl vytesán vysoko do skály na staré „Královské cestě“ do Babylonu a dával všem okolojdoucím ve třech jazycích na vědomí velikost boha Ahury Mazdy (nejvyššího zoroasteriánského boha), z jehož rozhodnutí byli uvedení králové vládci této země.

Íránci rádi navštěvují podobná místa a poprvé jsme tu viděli dva typické fenomény: lidé si podle potřeby postaví stan kdekoli, a podobných schránek na milodary je po zemi všude také plno.

HAMEDÁN

Pod dnešním Hamedánem jsou pohřbeny zbytky starověkého města Ekbatana, které bývalo úžasně bohatým centrem médské říše, a později také letním sídlem Achajmenovců. Právě od jejich časů (5.století př.n.l.) se ve městě vyskytuje druhá nejstarší židovská komunita (po Jeruzalému).

Mauzoleum Aviceny, proslulého perského filozofa a lékaře, „otce moderní medicíny“, největšího učence islámského světa.

Svatyně Ester a jejího strýce Mordechaje. Ester byla židovské královna ze Súsy, manželka achajmenovského krále Xerxése a Mordechaj byl předsedou jeho vlády.

Gonbad-é Alavian – Alaviánský dům. Mauzoleum dvou členů rodiny zdejšího guvernéra ze 12.století (původně postavené jako klášter pro derviše). Sice dnes poněkud zchátralá, ale přesto nejvýznamnější památka ze seldžuckého období.

Mauzoleum zdejšího význačného básníka Bábá Tahera (žil asi před 700 lety).

KANGAVÁR

V Kangaváru jsme navštívíli chrám bohyně Anáhity. Bohyně Anáhitá byla pro staré Peršany personifikací životní síly a plodnosti a ochránkyně vody, a byla jedním z hlavních před-islámských božstev. Uctívali ji už achajmenovští králové a nového rozmachu dosáhl její kult za Sasánovců (kteří byli původem jejími kněžími).

Ukázka krajiny z cesty západním Íránem. (Silnice jsou v zemi vesměs ve výborném stavu).

BISOTÚN

Bisotún (UNESCO) leží na starodávné obchodní cestě do Mezopotámie u malého jezera. Hlavní památkou je basreliéf a nápis klínovým písmem vysoko ve skále, který byl vytesán z rozkazu Dáreia I.Velikého v čase, kdy usedl na trůn Perské říše. Asi 1200 řádků popisuje Dáreiovy bitvy, opět ve 3 jazycích.

Dole na tzv.Parthském úbočí, další reliéfy, které nechali vytesat parthští králové. Poměrně nedávno byla při rozšiřování cesty objevena socha ležícího Herkula ze 2.století př.n.l.

TAKÉ BÚSTÁN

Jednou z nejznámějších památek západního Íránu jsou nádherné sasánovské reliéfy v umělých jeskyních u velké vodní nádrže v rozlehlé zahradě, ve které lze vidět ruiny dalších staveb. „Také Bustán“ znamená „Zahradní oblouk“, jak se říká vyhloubeným jeskyním s reliéfy.

Všechny reliéfy v obou obloucích, i pak ještě jeden o kousek dál na skalní stěně, zobrazují především sásánovské krále a boha Ahuru Mazdu.

Krajina cestou (na třetím snímku spořádaně pochodující ovce).

Ve městě CHORAMABÁD se nachází Falak-ol-Aflak, majestátní pevnostní hrad, největší hrad v Íránu. Býval ve 12.-16.století sídlem Atabegů, vládců zdejší provincie Lorestán.

Ve městě měli sochu Ferdousího, jednoho z nejslavnějších perských básníků. (Žil v 10.-11.století a po 30 let pracoval na Šáh-náme neboli Knize Králů. Tento perský národní epos shrnuje ve více než 50.000 dvojverších pověsti a historické události od prvního člověka až po arabské dobytí Persie. Kniha králů velmi přispěla k vytvoření íránského nádodního uvědomění).

Jeli jsme dále. Cestou jsme si prohlédli ruiny mostu ze sásánovské doby, který byl původně dlouhý 270 metrů. Viděli jsme cestou také hořící plameny jako svědky těžby ropy. Jeli jsme právě přes jednu z nejbohatších íránských ropných oblastí.

AHVÁZ

Ahváz je průmyslové město ležící na březích řeky Kárún, které bylo značně poškozeno iráckým bombardováním za irácko-íránské války. Ahváz cestovatelům slouží jako východisko k nedalekým významným historickým památkám.

ČOGHÁ ZANBÍL

Čoghá Zanbíl (UNESCO) - město, které vzniklo ve 13.století př.n.l. a na nějaký čas vystřídalo Súsy jako správní středisko země. Dochoval se zde pětistupňový zikkurat s pásem z cihel s klínovými nápisy kolem celé chrámové věže. Je to jediný dochovaný zikkurat v Íránu. Byl zasvěcený nejvyššímu bohu Inšušinakovi.

Čoghá Zanbíl byl postaven z pálených cihel, na kterých byla tyrkysová glazura (někde patrné zbytky) a na řadě z nich nápisy klínovým písmem. Do ještě měkkého cementu šlápl před více než 3 tisíci lety nějaký dělník bosou nohou.

HAFT TAPE

Haft Tape (= „sedm vršků“) je archeologické naleziště elamského města z roku 2400 př.n.l. Jeden ze zdejších zachovalých chrámů je považován za nejstarší elamský chrám v Íránu. Navíc tu lze vidět současně nejstarší pravý oblouk na světě. Chrám posloužil také jako pohřebiště. Našlo se tu 23 koster jednoho krále a příslušníků jeho rodiny, všechny s krásnými pohřebními maskami (viděli jsme je pak v muzeu v Súsách). Řada cihel je popsána klínovým písmem.

SÚSY

Královské elamské Súsy pocházejí z roku minimálně 2500 př.n.l. a patří k nejstarším městům na světě (na tomto místě ovšem stálo prehistorické osídlení minimálně od 4 tisíciletí př.n.l.). V době vlády Dareia I. se pak staly zimním hlavním městem achajmenovské říše.

Nejprve jsme se podívali do muzea, kde se uchovávají cenné exponáty z archeologického naleziště v Súsách i v Čoghá Zanbíl.

Na vršku nad muzeem se nachází rozlehlé archeologické naleziště, jehož hlavní částí je Dareiův palác. Nalézají se tu žalostné zbytky toho, co tu bylo ještě zhruba před 100 lety !

Možná jste si povšimli, že za budovou muzea se tyčí veliký středověký hrad. Koncem 19.století sem totiž přišla francouzská archeologická mise a barbarsky vyplenila zdejší naleziště. To, co tu zůstalo z Dareiova paláce a dalších, mnohem starších elamských staveb, rozebrala a materiál použila na stavbu pseudostředověkého monstra, ve kterém pak Francouzi shromažďovali vše cenné, co nalezli. Nakonec všechny ukradené exponáty odvezli do Louvru. Podívejte se na to, jaké cihly jsou vidět ve stěnách „zámku“ – jsou to elamské cihly s klínovým písmem ! A podívejte se na ukázku, jaké poklady zde otřískali ze stěn paláce a dnes se tím pyšní v Louvru. Fuj ! (Zde v súském muzeu jsou vystaveny pouze kopie):

Ve městě Súsy se nachází také hrobka židovského (i muslimského) proroka Daniela, který se sem dostal spolu s dalšími Židy poté, co je Kýros Veliký vysvobodil z babylonského zajetí a pozval, aby žili v jeho zemi, chtějí-li. Na nádvoří byly k vidění islámské mravoučné malůvky, a pozadí zmíněný francouzský hrad, který dnes tvoří dominantu slavného města.

BIŠÁPUR

Během přejezdu ze Západního do Středního Íránu, kde se nachází největší koncentrace historických a architektonických skvostů země z různých dějinných etap, jsme navštívili sásánovské památky v okolí Bišápuru.

Po smrti zakladatele sásánovské říše Ardašíra nastoupil na trůn Šápúr I. , kterému se podařil neuvěřitelný trimf – porazil římského císaře Valeriána, zajal ho a nechal odvést v řetězech. Pak si ho až do smrti ponechal jako svého otroka. Šápúrova říše se rozprostírala od hranic Anatolie až do Indie. Persie byla opět světovou velmocí.

Sarabé Bahram - skalní basreliéf ze sasánského období, schovaný za houštinami:

Ruiny města Šápuru s paláci a nejstarším zachovalým zoroasteriánským chrámem ohně v Íránu. Jeden z paláců patřil i zajatému Valeriánovi, který sice samému šáhovi sloužil jako otrok, ale jinak se k němu chovali s ohledem na jeho postavení:

Tandé Čogán s krásnými skalními basreliéfy, které oslavují slavné Šápurovo vítězství nad Římany.

V Íránu jsme byli v době, kdy se nomádi se svými stády přemísťovali na zimu přes Zágros ze severu na jih. Podobných nomádských obydlí jsme viděli cestou dost. Jak je vidět, moderní době se přizpůsobují i nomádi – ti majetnější převážejí svá stáda na náklaďácích.

PERSEPOLIS

Své ceremoniální středisko Persepolis (UNESCO) založil nejslavnější král dynastie Achajmenovců Dareios Veliký kolem roku 512 př.n.l. Město, které leželo uprostřed perské říše, která sahala od Etiopie až po Indii, se stalo symbolem jeho moci.

V bájném městě uprostřed pouště hromadili králové perské říše své nejvzácnější poklady, které sem každoročně přinášeli zástupci podrobených 32 národů. Svědectví o tom poskytují dochované reliéfy lidí nejrůznějších oděvů na schodišti k paláci Apadana. Při stavbě města nejprve vznikla obrovská terasa vysoká 18 m, která bránila na ní postavené objekty proti účinkům častých zemětřesení. Zničení Persepole Alexandrem Velikým zabránit ale nemohla.

U Persepole pořádal šáh Réza Pahlaví v roce 1971 megalomanskou hostinu pro hlavy mnoha států, na počest 2500.výročí založení perské říše. Utratil za ní obrovské peníze, což byl jeden z momentů, které mu zlomily vaz. Za plotem u vchodu do Persepole lze dodnes vidět kontrukce kdysi luxusních stanů pro pozvané VIP návštěvníky:

Vystoupali jsme na persepolskou terasu a zvěčnili se u Brány národů (zvané také Xerxésova brána, protože ji postavil král Xerxés, Dáreiův syn). Zvěčnili jsme se tu fotograficky – na rozdíl od dřívějších návštěvníků, kteří se nesmazatelně vyryli do kamene. Jména, která tam čteme, jsou pozoruhodná, např. slavný cestovatel Stanley.

Procházeli jsme dále kolem mnoha objektů, např. Síně sta sloupů, Pokladnice či kolem paláců jednotlivých králů. Ve skalách nad plošinou se nacházejí hrobky některých králů.

Dáreiův palác Apadana se slavným schodištěm a reliéfy není kvůli nevhodnému osvětlení fotograficky moc povedený:

Velice krásné a plné života jsou reliéfy na schodišti do Privátní audienční síně. Jsou na nich vysocí důstojníci, kteří se tu potkávají vždy jednou ročně a je vidět, že mají ze setkání radost. (V ruce nedrží zmrzlinu, ale lotosový květ). Po nich nesou služebníci do sálu občerstvení a mají přes ústa roušky:

V replice královnina paláce je umístěno malé muzeum:

NAKŠE ROSTAM

V Nakše Rostamu nechali Achajmenovci do skal vytesat hrobky achajmenovských králů Dareia I., Xerxese I., Ataxerxese I. a Dareia II., kteří tu byli pohřbeni. Nad vchody do hrobek jsou zobrazeni králové na trůně, který je nesen národy říše.

Ve spodní části hrobek a ještě pak dále ve skalách přibyly pozdějí sásánovské reliéfy.

V blízkosti královských hrobek stojí záhadná 12 m vysoká věž, o jejímž významu dodnes panují nejasnosti.

PASARGÁDY

Pasargády (UNESCO), založené Kýrem Velikým v 6.století př.n.l., byly prvním hlavním městem achajmenovské dynastie. Staly se také místem posledního odpočinku tohoto zakladatele perské říše, prvního achajmenovského panovníka.

Jeho hrobka je ve srovnání se skalními hroby v Nakše Rostamu překvapivě skromná a je na ní nápis: „Člověče, ať jsi odkudkoli a ať příjdeš odkudkoli – jsem Kýros, který vydobyl Peršanům vládu. Nezáviď mi ten kousek země, který pokrývá mé tělo“. V pozadí jsou vidět zříceniny audienčního a rezidenčního paláce.

ŠÍRÁZ

Šíráz je známý jako město květů, slavíků a básníků. Je intelektuálním centrem celé země s prestižní univerzitou, a je srdcem perské kultury. Za dynastie Zand se stalo na krátkou dobu v letech 1753-94 i hlavním městem Persie a tehdy bylo postaveno nebo zrekonstruováno mnoho z jeho nádherných staveb.

Mauzoleum Šáhčerágha s proslulou zrcadlovou výzdobou, která dělá dojem, že se nacházíte uprostřed diamantu.

Velmi elegantní Mešita Nasír-ol-Molk z kadžárského období.

Zahrada Eram neboli Rajská zahrada, která obklopuje půvabný palác z kadžárského období. Na vršku nad zahradou se rozkládá univerzitní areál.

Naradžestan neboli Oranžérie s elegantním pavilonem, který kdysi býval sídlem guvernéra v pozdní kadžárské době. Také zdejší otevřená vstupní hala je vyzdobená malými zrcadélky.

Svatyně a hrobka Alí ibn Hamzy, sedmého šíitského imáma, je nemuslimům nepřístupná.

V pozdním odpoledni, kdy už slunce bylo hodně nízko a stíny se dloužily, jsme navštívili hrobky dvou perských národních básníků - Háfíze a Sádího, kteří žili v Šírázu. Poezie obou básníků nebyla v Persii ničím novým. Jejich díla spíš představují vrcholné body vývoje, který začal už o 1500 let dříve. Význam, jaký mají básníci v Íránu, nemá asi nikde ve světě srovnání. V celé historii Persie patřilo básníkům význačné a výjimečné místo, a platí to dodnes. Proto považuji reportáž z Íránu dvou našich novinářů o tom, že současný režim nepřeje národním básníkům a že se děti ve škole o nich nic nedozvědí, za – řekněme - vlezle tendenční. Prý jim to pověděl nějaký člověk. Jak to, že si to neověřili ! Navíc jsem našla tuto informaci opsanou v dalších článcích.

Háfíz bylo básnické jméno poety, který se narodil v Šírázu roku 1320 a tento jeho pseudonym znamená „ten, kdo se naučil korán zpaměti“. To bylo ve středověké Persii známkou vzdělanosti. Háfíz nabídl lidem poezii, kterou si zamilovali a milují dodnes. Jeho dílo si získalo velkou oblibu v širokých lidových vrstvách už za jeho života a dodnes se všechny společenské vrstvy učí a recitují jeho verše. Ten starý pán u Háfízovy hrobky byl po 40 let správcem hrobky a dodnes sem aspoň na chvíli každý den chodí. Umí celé Háfízovo dílo nazpaměť a hned nám část zarecitoval.

Sádí byl mystický básník. Sádí, který se rovněž narodil v Šírázu, je považován za nejnárodnějšího perského básníka. Již za studií ho fascinovala filosofie perských dervišských mystiků. V oděvu žebráka procestoval dobrodružným způsobem celý islámský svět. Zážitky, které si z toho odnesl, tvoří ústřední složku jeho díla. Sádího hrobku lidé rádi navštěvují, čtou si tu z jeho veršů nebo jen tak v zahradě posedávají.

V Šírázu mají také citadelu a jednu pěknou bránu, v jejímž domečku na střeše byl dlouho uchováván vzácný exemplář koránu.

Ze středního Íránu jsme se vydali do východního Íránu. Poušť ovládá velkou část Persie. S tím se lidé, kteří tu chtěli žít, uměli vypořádat.Pro horké pouštní oblasti jsou charakteristické tzv.bádgíry, lapače větru. Jsou to vysoké věže z hliněných nebo pálených cihel, jejichž horní část je opatřena vodorovnými vzdušnými štěrbinami, které zachycují i nejmenší vánek. Vzduch se na své cestě do níže položených prostor ochlazuje a z nádrže s vodou pod šachtou navíc zvlhčuje. Je to tradiční a velmi účinná klimatizace, která tu zpříjemňuje život lidem po staletí dodnes.

S tím souvisí další fascinující pouštní technika, tzv.kanáty – vodní tunely, které z úpatí pohoří přivádějí vodu s využitím přirozeného spádu krajiny. První kanáty vznikly už kolem roku 1000 př.n.l. a dodnes se v Íránu používá asi 125.000 km kanátů.

Během cesty do Kermánu jsme jeli podél dvou velikých solných jezer – Bakhtegan a Maharlou. Uprostřed obou z nich přitom ležela půvabná zemědělská krajina se dvěma produkty – neprve to byla oblast pěstování fíků, které se nechají na stromech uschnout, a pak oblast pěstování mandloní.

RAJEN

V Kermánu jsme se ubytovali, ale prohlédli jsme si jej nakonec. Neprve jsme vyrazili na výlet do Rajenu a Mahánu, které leží směrem na východ, směrem, který vede do slavného pouštního Bámu, který byl v prosinci 2003 postižen silným zemětřesením a z 90% zničen.

Bám nebyl jedinou pouštní pevností na tradiční karavanní cestě, i když byl nejznámější a asi nejkrásnějí (položka na seznamu UNESCO). Také Rajen se svou mohutnou citadelou je velice působivý a fotogenický.

MAHÁN

Mahán je půvabné město s krásnými paláci a typickými perskými zahradami.

Mauzoleum šáha Nematoláha Vali, proslulého súfijského derviše. V malé komůrce dervišové po řadu dní v úplné samotě meditovali.

Šáhzádehova (neboli Princova) zahrada. Byli jsme už dost na východě Íránu a tak nebylo daleko do provincie Balúčistán na hranicích s Pákistánem a Afghánistánem. Z Balúčistánu si sem udělala výlet jedna milá rodina. Íránci si rádi na výletech posedí, buď na dece nebo na různých kanapátkách, které se tu – jak to má v Orientu být – vyskytují všude možně.

KERMÁN

Ve středu moderního města je „kulaťák“ se spoustou paprskovitých ulic na všechny strany. Obrázky obětí z irácko-íránské války mají většinou pod portrétem oběti namalovány červené tulipány. Takové prý vyrašily z jejich krve.

Staré město má své centrum na náměstí, kde v těsné blízkosti bazaru Vakil stojí Páteční (Džame) mešita. Dalším stranám náměstí pak dominují původní karavanseraj, bývalá mincovna a lázeňský komplex Ganž Ali Khan s krásnými freskami a názornými ukázkami, jak to v lázních chodilo.

Silnice z Kermánu do Jazdu, jako většina ostatních v zemi, kopíruje staré karavanní cesty. Dodnes podél cesty stojí několik karavanserájů, a jeden z nich jsme si prohlédli. Karavanseráje vždy měly prostory pro lidi a prostory pro zvířata (velbloudy). Uprostřed pouštní krajiny působí karavanseráj jako malý ráj. Působil tak na nás a což teprve jakou radost museli mít tehdejší účastníci karavan ! Tento karavaseráj byl před pár lety komfortně rekonstruován jako hotel a my jsme trochu litovali, že tu nepřespíme (jenže jsme netušili, že náš hotel „Karavaseráj“ v Jazdu bude ještě pěknější a neméně romantický).

Ještě před zastávkou v karavanseráji jsme měli možnost vidět, jak vlastně vypadají „živé“ pistácie. Právě probíhala jejich sklizeň. Po dřívější zastávce u fíků se zavazadla řady z nás plnila další dobrotou.

U našeho busíku s tak pěkným jménem jsme si u karavanseráje vyfografovali řidiče Alího a průvodce Pejžmána. Na oba budeme moc rádi vzpomínat. Pejžmán byl průvodce, jak má být ! Prý jsme dostali toho nejlepšího anglicky mluvícího. Věřím.

JAZD

Jazd (UNESCO) je velmi atraktivní pouštní město na rozhraní solné a písečné pouště, které také patří také mezi nejstarší dochovaná města světa. Typické jsou pro něj kupolové pouštní domy a klimatizační věže bádgíry. Naše cesta nemohla mít obrácený směr, protože dojmy se stále stupňovaly.

Jazd byl opravdu nádherný. Kouzelný byl už sám náš hotel Karavaseráj uprostřed starého města. (Včetně pohledů ze střechy).

Jazd je dodnes íránským (i světovým) centrem zoroastrismu. Podstatou jeho víry jsou čtyři posvátné symboly: oheň, země, voda a vzduch. Zvlášť významnou roli hraje oheň. Na jižním okraji Jazdu se nacházejí zdejší proslulé Věže ticha (Věže mlčení) neboli pohřební věže. Lidské tělo je podle zoroastrismu nečisté a nesmí pošpinit oheň nebo zemi. Proto věřící odnášejí své mrtvé na vrcholy věží, kde je roztrhají a na kost ohlodají dravci. Věže ticha se přestaly používat na začátku 20.století a dnes zoroastristé v Íránu pohřbívají své mrtvé, speciálně izolované od země, na hřbitovech.

Nejvýznamnějším íránským zoroasteriánským chrámem je zdejší Chrám ohně - Ataškade, kde kněží udržují přes 1500 let věčný oheň, se symbolem boha Ahury Mazdy na střeše chrámu.

Ve městě jsme si prohlédli mešitu Džame se dvěma ohromnými minarety, která sousedila s naším hotelem, zahradu Daulat Abád s rezidencí Karima Chána ze Zandovské dynastie a s 33m vysokým bádgírem, komplex Amír Čakhmáq, hrobku 12 imámů a tzv. Alexandrovo vězení. Neméně ale jsme se potěšili uličkami kouzelného města a pohledy na fotogenické bádgíry.

V Íránu jsme byli v době ramadánu. Přes den bylo nemožné během cestování někam zajít na oběd a tak jsme si při cestování na oběd připravovali balíčky. Jedině v případě, že jsme měli polední přestávku v hotelu, objednali jsme si něco na pokoj. Zato večer byl někdy problém najít volnou restauraci. V Jazdu si ale Pejžmán věděl rady a tak jsme bludištěm uliček a pasáží byli podvakrát v příjemném podniku. Měli dobré jídlo a útulné pohovky hned vedle stolů – jak se v Orientu sluší a patří !

Cestou z Jazdu do Isfahánu jsme párkrát zastavili a prohlédli si zajímavá místa a objekty:

MEJBÓD

Poušní město Mejbód a jeho zámek bývaly sídlem guvernéra. Zdejší rozlehlý karavanseráj, dnes honosící se jménem „Šáh Abbás“, byl rovněž krásně zrenovován.

Většina karavanserájů cestou ale vypadá různě tak, jak na nich zub času postupně pracuje, některé o trochu lépe, z jiných jsou už rozvaliny. Jeden neopravovaný 400 let starý exemplář na ukázku (opět se skládá ze 2 částí).

NAÍN

Naín je významný tranzitní bod v geografickém středu Íránu. Mají tu jednu z nejstarších mešit v Íránu z 10. století, která vznikla z původního zoroasteriánského chrámu. Minaret mešity býval ohňovou věží (jakýmsi majákem pro pocestné).

ISFAHÁN

Isfahán (UNESCO) byl nesporně vrcholem naší cesty po Íránu. Toto město, nazývané „půlka světa“, íránský klenot, bývalé hlavní město safíjovské říše, je jedním z nejkrásnějších měst celého islámského světa. Isfahán, který je součástí obrovského pásu oáz na východním úbočí pohoří Zágros, je kulturní pokladnicí Íránu, městem zahrad, mešit, paláců, madrás a karavanserajů. Ztělesňuje kulturní dějiny veleříše Persie jako žádné jiné místo v Íránu.

Bydleli jsme tu po 3 noci v hotelu, který s nádherou města plně souzní a který sám patří k pamětihodnostem města, v hotelu Abbásí, který byl přeměněn na luxusní a velmi romantický hotel z původního starobylého karavanseraje.

Proslulé náměstí Mejdáne imám je druhým největším náměstím na světě (po náměstí Nebeského klidu v Pekingu). Jeho stranám dominují významné stavby.

Šáhova (Imámova) mešita se dvěma skoro 50-timetrovými minarety.

Královská mešita (mešita šejcha Luftoláha).

Palác Alí Kapu, z jehož vysoké terasy přihlížel kdysi šáh Abbás I. vojenským přehlídkám a koňskému polu (které má svůj původ právě zde, ve staré Persii).

Při prohlídce náměstí jsme si také vyfotografovali plakáty, které tu byly připravené na odpolední manifestaci za práva palestinského lidu (něco nám to připomnělo).

Jinak je náměstí plné obchodů a uměleckých dílen, a jeho rozlehlé travnaté plochy jsou místem oblíbených pikniků. O cestu kočárem kolem náměstí bylo také zájemců dost.

Hašt Behešt neboli Palác osmi rájů ve Slavičím parku, ve kterém žili královští princové.

Palác Čehel Sotún neboli Palác čtyřiceti sloupů.

Slavné jsou také isfahánské mosty přes řeku Zájanderúd (Plodnou řeku) – především dva z nich: Khažú se 23 sloupy a dvěma úrovněmi teras a Si-o-Se se 33 oblouky.

V arménské čtvrti Nová Julfa žije 13 křesťanských obcí, z nichž každá má svůj svatostánek. Navštívili jsme Vankovu katedrálu, vystavěnou roku 1606 za vlády Abbáse I. (Abbás tehdy nechal násilím přemístit ze severozápadu dnešního Íránu, z míst nejisté hranice mezi panstvím Peršanů a Turků, do Isfahánu 30 tisíc Arménů, protože se obával, že pomáhají Turkům). Typickým znakem zdejších kostelů jsou samostatně stojící zvonice. Uvnitř katedrály jsou krásné fresky (které se bohužel fotit nesmí) a muzeum genocidy – v roce 1915 Turci vyhladili asi milión Arménů.

Manár Džombán – „třesoucí se minarety“ – je atrakce zajímavá (když se rozhýbá jeden minaret, začně se třást i druhý). Jenže bylo zavřeno, protože zaměstnanci museli jít na manifestaci na podporu palestinského lidu (opět nám to něco připomnělo). Minarety za zdí.

Ruiny zoroasteriánského Chrámu ohně z nepálených cihel ze sásánovské doby na kraji města.

Isfahán má samozřejmě také moderní část města, ale její budovy se – až na výjimky – ničím zajímavým nevyznačují. Ústřední městská knihovna.

Co by to bylo za návštěvu Persie, kdybychom vynechali perské koberce !

NATANZ

Ve městě Natanz se nachází velmi vzácná 1500 let stará mešita, která také vznikla z původního zoroasteriánského chrámu (a minaret býval ohňovou věží). Mešita má špičatou střechu ve tvaru dervišské čapky, protože tu býval také súfijský klášter.

Povšimněte si uvnitř tentokrát britského barbarství: kdybyste hledali ze stěn otřískané kachlíky a další výzdobu, naleznete je v londýnském Victoria and Albert muzeu. Už se mi všechna tahle „slavná“ muzea naprosto zhnusila.

ABYANE

Vyjeli jsme do hor, ve kterých v zimě leží plno sněhu a je chladno. Lidé si tu vymysleli zajímavé úkryty pro ovce – vykopali je do svahů.

Abyane je kouzelná vesnička (asi za půl roku bude na seznamu UNESCO), založená v safíjovské době. Do současné doby zůstala téměř nedotknutá ve své původní podobě. Je

poslední baštou Parthů, kde se dodnes mluví partsky – jazykem tajemného národa, který kdysi na několik století ovládl Persii. Většina zdejších obyvatel jsou bývalí zoroasteriáni, kteří konvertovali k islámu. Žijí tu převážně už jen staří lidé – mladí odešli do měst nebo do ciziny. Obyvatelé Abyane nejen osobitě mluví, ale také se osobitě oblékají.

Paní na oslu hbitě seskočila a otevřela svůj obchod, kde jsme si koupili úžasně dobré hrozny z její vinice. Pěstují tu hodně ovoce a suší jej na střechách domů na velkých ošatkách. Na nádvoří mešity měli svatyni obětem irácko-íránské války. V okolí se nachází několik hradů.

KÁŠÁN

Kášán je malé atraktivní oázové město růží a zahrad, s tradičními domy, mešitami, krytým bazarem, starými hradbami. Jako i ostatní města na cestě karavan bohatla z vybírání mýta a z obchodu. Navštívili jsme tu tři objekty:

Bývalý dům jednoho bohatého obchodníka, jakých tu je aspoň sto.

Mešita a dodnes fungující madrása (teologická škola) Aga Bozorg z kadžárského období.

Typickou perská zahrada Fin. (Perské zahrady jsou vždy obehnány zdí, jsou rozděleny na 4 části, mají ústřední stavbu a vodní systém).

Cestou do Teheránu jsme opět jeli okolo jednoho solného jezera.

TEHERÁN

Během posledního dne v hlavním městě jsme si prohlédli další zajímavé objekty.

Muzeum koberců určitě stojí za návštěvu. Předvádí cenné koberce a kelimy z různých částí země a z různých časových období. (Koberec je vázaný, kelim je tkaný).

Komplex Saad Abad Palace někdejších asi 10 paláců šáha a členů jeho rodiny se nachází na svazích pohoří Alborz v horních částech Teheránu, uprostřed zahrad. Posledním místem, kde šáh pobýval, je tzv.Bílý palác. I když za revoluce v roce 1979 byl poněkud vypleněn, podává dodnes představu o tom, jak to tu uvnitř vypadalo. Pro nás je zajímavé to, že lustry jsou, až na pár výjimek, české. Jenže nejzajímavější pro nás je jiný fakt: v této budově se konala pro naši poválečnou budoucnost zlomová Teheránská konference, na které si tu mocnosti mj. rozdělily své poválečné sféry zájmu.

Venku před palácem se tenkrát nechali představitelé těchto mocností vyfotografovat. Dnes nám tam ochotně zapózovali herci v dobových uniformách, protože se právě točil nějaký film z kadžárské doby. Venku stojí také kočár, který vezl posledního šáha a jeho manželku ke korunovaci, a venku stojí také torzo jeho sochy – po roce 1979 z ní zbyly jen nohy. Symboly vzestupu a pádu.

Národní klenotnice se nachází v trezoru národní banky a předvádí asi jen pětinu svého bohatství. Zbytek je v depozitáři trezoru. Nachází se tam neuvěřitelné a nevyčíslitelné bohatství, včetně korunovačních klenotů a slavných diamantů. Fotit se nesmí, tak je dva snímky ze zakoupeného alba:

Závěrečná večeře. Před odjezdem na letiště a odletem domů jsme povečeřeli v tradiční restauraci, kam se s námi přišli rozloučit i dva pracovníci z naší partnerské íránské cestovní kanceláře Orient Star. Referentka Sára, kterou jsem znala z mezinárodního veletrhu cestovního ruchu v Berlíně ITB, bude ještě krásnější než byla. Během cesty po Íránu jsme potkali mnoho lidí (většinu žen, ale i muže), kteří si nechali udělat plastiku nosu a chodili pak po pár dní se zalepeným nosem. Přišel i její šéf Assad Hassani. Chcete-li se někdy do Íránu podívat, mohu vám služby této íránské cestovní kanceláře doporučit. Použití služeb zdejší cestovní organizace má v íránských podmínkách řadu velmi praktických kladů a výhod. Individuální cestování tu má naopak dost překážek.

Náš velký dík za krásný zájezd patří našemu íránskému průvodci – vzdělanému, příjemnému a přátelskému Pejžmánovi. Ahoj, Pejžmáne !