MEXIKO - koloniální města, Kalifornský poloostrov a Měděný kaňon

Do těchto míst jsme na tři týdny zamířili v dubnu 2007

Mexiko má mnoho tváří a jedna je hezčí než druhá! O některých se běžně ví, o některých se ale běžně neví a to je moc škoda. Do Mexika jsme už před lety jednu cestu podnikli, a přestože jsme tehdy pilně cestovali po tři týdny a přestože jsme dlouhé přejezdy eliminovali několika leteckými přeskoky, poznali jsme i tak jen část této - bez přehánění - úžasné země. Jako každý, kdo jede do Mexika poprvé, také my jsme tenkrát před osmi lety putovali po lokalitách ležících směrem na jih a východ od hlavního města.

Tentokrát jsme se vypravili směrem na sever od hlavního města - na výlet po třech mexických oblastech, které nejsou objektem masového cestování. Ne ovšem proto, že by za poznání nestála, přímo naopak. O jejich výjimečnosti a významu nepochybně svědčí také skutečnost, že většina z nich byla zapsána na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO.

Náš letošní mexický výlet se skládal tří částí a poskytl nám v každé z nich různé, ale ve všech třech případech báječné dojmy z krás civilizačních i přírodních.

V první části jsme prozkoumali parádní koloniální skvosty mexické vysočiny spojené s historickou etapou, která dala vzniknout dnešní podobě a charakteru země.

Ve druhé a třetí části převažovala příroda, kterou dozdobily unikátní civilizační přínosy – ať už se jedná o skalní malby dávných obyvatel Kalifornského poloostrova či jízdu vlakem přes největší sestavu kaňonů na světě, ležící ve vysokohorském terénu Sierra Tarahumara, kde jsme se setkali se zde žijícími velmi osobitými indiány Rarámuri (často nazývanými Tarahumara).

A už předem prozradím jeden z našich vrcholných zážitků: k evidentní oboustranné spokojenosti jsme hladili velryby, které se na nás zvědavě přišly k loďce podívat.

V hlavním městě Mexiku jsme po příletu z Evropy jen přespali a předtím, než jsme letecky pokračovali do Zacatecasu, jsem se potěšila i tentokrát setkáním s kamarádkou Jitkou, která se svým partnerem – milým a sympatickým mexickým zahradníkem, specialistou na kaktusy - čekala brzy miminko.

PRVNÍ ČÁST: koloniální města centrální vysočiny.

Na sever od hlavního města Ciudad de México leží několik mexických států s městy, která vznikla v koloniální éře. Byla zbudována z bohatství pocházejícího z těžby stříbra a zlata, a je to na nich vidět. Tato města hrála významnou úlohu v dějinách země. V nich se v roce 1810 zrodilo hnutí za nezávislost a konalo se tu mnoho dalších zlomových dějinných událostí. Zdejší města jsou památek na tuto historickou etapu plná. Mexická kultura v každodenním životě lidí tu stále žije naplno – žije tu většina obyvatel země a nachází se tu skutečné srdce Mexika.

ZACATECAS (UNESCO), hlavní město stejnojmenného státu, je plné překrásných koloniálních budov podél úzkých a křivolakých ulic na úpatí kopce Cerro de la Bufa. Před příchodem Španělů obývali tuto oblast Zakatékové – jeden z čičimeckých kmenů. Už oni zde těžili stříbro.

Záběry ze Zacatecasu jsou méně hezké než byla skutečnost, jednak proto, že nám tady - na rozdíl od většiny všech dalších dnů cesty – nesvítilo slunce, a také proto, že starobylost uliček nedovolovala potřebný odstup od objektů. A tak třeba jedna z nejkrásnějších mexických katedrál se do záběrů dost špatně vtěsnávala:

Další záběry z prohlídky města:

V žádném ze zdejších měst nikdy nechybí umělecká díla s historickými tématy: hnutí za nezávislost, mexická revoluce, reforma, ústava.

Vyjeli jsme si na vršek nad městem, odkud byl pěkný pohled na město a na protějším kopci byl vidět vstup do jednoho ze stříbrných dolů

Jen tak si chodit po mexických ulicích a dívat se je vždycky potěšení:

LA QUEMADA. Asi 50 km od Zacatecasu se na kopci nad širokým údolím vypínají mohutné rozvaliny La Quemada, rozlehlé archeologické lokality z předaztécké éry, zřejmě toltécké. Bylo to významné město, které bylo součástí obchodní sítě s Teotihuacánem.

V majestátních rozvalinách se nachází typické prvky předkolumbovských sídel: pyramida,

rituální hřiště na míčovou hru, a zdejší lokalita je proslulá svou sloupovou síní.

GUADAJARA (UNESCO), hlavní město státu Jalisco, druhé největší město Mexika. Město i celý stát Jalisko je jakousi duší Mexika – je zde domov mnoha tradic a mexické kultury. V Jalisku se zrodila hudba „mariachi“ a Jalisko je domovem světově slavného nápoje tequila. Odtud pocházejí sombrera se širokým okrajem, mexické rodeo i mexický kloboukový tanec.

Náš zdejší hotel Mision byl přestavěn z původní misie:

Obrovskou katedrálu obklopují čtyři velká náměstí s řadou dalších význačných objektů.

Především je to Palác guvernéra s velkolepými nástěnnými malbami s revoluční tématikou od jednoho ze slavné trojice „muralistů“ – José Clemente Orozca. Nástěnné malby „murales“ jsou významným mexickým fenoménem. Velmi brzy jsme na nich bez problémů poznávali všechny hlavní hrdiny dějinných událostí – pátera Hidalga, jeho následovníka Morelose, Benita Juareze, Venustiana Carranzu, Pancho Villu, a dalších.

Kráva pod Orozkovým monumentem je tu jako pěst na oko, ale stojí za pohled, protože je pomalovaná typickými motivy moc zajímavého zdejšího indiánského etnika Huičolů. (o těch by se dalo lecos povídat, ale na to tu není prostor).

Další záběry z historického centra Guadalajary:

Na seznam UNESCO byl v Guadalajaře zapsán rozlehlý novoklasicistní objekt bývalého sirotčince Hospicio Cabaňas s proslulou Orozcovou freskou „Člověk v plamenech“ a řadou dalších nástěnných monumentálních maleb.

Dnes v tomto objektu sídlí škola múzických a výtvarných umění. Práce studentů na téma „židle“, vystavené na náměstí před hospicem, se nám moc líbily:

TEQUILA je město uprostřed plantáží s kaktusem agave tequilana (mezcal azul, modrá agáve), z níž se už od 17.století vyrábí tequila, nejslavnější mexický nápoj. Oblast modré agave s městem Tequila jsou zapsány na seznamu UNESCO. (Mescal a pulque se vyrábějí z jiných druhů agáve, a jinde v Mexiku).

Rádi jsme si prohlédli celý technologický proces v jedné výrobně a pěkný byl i pohled na modrající se kaktus široko daleko.

Městečko Tequila:

GUANAJUATO (UNESCO), hlavní město stejnojmenného státu, je určitě nejpůvabnějším „stříbrným“ městem Mexika. Poloha města v údolí dala vzniknout neobvyklému systému ulic s jedinečnou zvláštností: řeka, která protékala městem, byla odvodněna a přeměněna na ulici, tzv. subterráneu. Při jízdě městem se tak co chvíli střídá cesta po ulici s cestou tunely pod zemí.

Prohlídku města jsme zahájili ohromujícím pohledem na město z vršku, na kterém stojí velikánská socha El Pípila, hrdiny z bojů za nezávislost.

A pak už jsme nadšeně procházeli ulicemi a koukali. Divadlo, bazilika, další kostely, univerzita, květiny ve vyřazených důlních vozících, mnoho půvabných míst.

Nepřehlédnutelná je v Guanajuatu pevnost, která sehrála velkou roli v boji za nezávislost. Dnes se v ní nachází muzeum dějin a umění.

Jedna z nejbohatších stříbrných žil byla objevena v roce 1558 v dole La Valenciana a stříbro se tam těží dodnes. No, řekli byste to při pohledu na tak nenápadný vchod ? (Tento den byl svátek a nepracovalo se). Ze zdejšího kopce se nám tu otevřel další panoramatický pohled na město a také na nedaleký kostel sv.Kajetána, který byl postaven z peněz, vybraných mezi horníky.

Náš hotel v Guanajuatu se také jmenoval Mision. Don Quijote je v Mexiku postava velmi oblíbená a často výtvarně ztvárňovaná. V Guanajuatu má dokonce i muzeum.

SAN MIGUEL DE ALLENDE je rozkošné koloniální město nedaleko Querétara, s množstvím honosných paláců a kostelů, a na jaře kvetoucích jacarand. Představuje nejuznávanější umělecké centrum Mexika.

Ihned poté, co jsme se po příjezdu ubytovali, upalovali jsme rychle na místa, kde jsme viděli chystat začátek pašijového procesí, aby nám nic neuteklo. Před lety jsme v Mexiku zažili pověstné Dušičky a bylo moc krásné. Tentokrát jsme do Mexika přijeli před Velikonocemi. Zatímco u nás jsou svátkem vlastní Velikonoce, ve španělském prostředí je hlavním svátkem Velikonocím předcházející týden zvaný Svatý týden (Semana Santa). Co to je za slávu si můžete představit z následujících snímků. Svatým týdnem žije celá země.

V Institutu Allende jsme si mohli na ohromné fresce od zdejšího malíře opět zopakovat řadu kapitol mexické historie a kostelů tu bylo po mexicku také hodně – aspoň ty nejdůležitější:

Kouzelné záběry ze života musím redukovat, to bychom se jinak nikam nedostali. Tak z tohoto města aspoň:

QUERÉTARO, hlavní město stejnojmenného státu, je plné koloniálních skvostů, z nichž dokonce dva se nacházejí na seznamu UNESCO. Querétaro má za sebou velice bohatou historii.

Příjezd do Querétara si nespletete, protože tu stojí jeden z největších akvaduktů na světě, dlouhý 8 kilometrů:

Řada budov a památníků ve městě je spojena s výše uvedenými mexickými historickými událostmi. Mexičané jsou na svoji historii hrdí a svých hrdinů si považují. Kostely pochopitelně nechybí.

Socha Indiána připomíná zase předkolumbovské časy – žili tu Otomíové, které si podrobili Aztékové.

V roce 1867 byl před touto kaplí na malém „Vrchu zvonů“ spolu se svými dvěma generály popraven poražený císař Maxmilián, bratr „našeho“ císaře Františka Josefa. Za kaplí nádherně kvetly jaccarandy, kolem kterých jsme prošli k obrovské soše Benita Juáreze, vítěze. Velikost sochy zdůrazňuje ještě náš před ní stojící průvodce. Představte si, že náš průvodce pro okruh koloniálními městy se jmenoval Jesus a náš řidič Noe !

Ještě jedna významná skutečnost se v Querétaru stala: v roce 1929 tu byla založena politická strana PRI, která od té doby až do konce 20.století ovládala mexický politický život.

Hlavní politické strany Mexika jsou tři a všude v zemi narazíte na jejich zkratky. Jedna z nich je PRD a vždy to s námi trhlo, když jsme ji zahlédli. Ovšem jednou kvůli vypadlé cihle šlo o přímo údernou výzvu.

Do dalšího středomexického města Morelia jsme jeli romantickou jezerní krajinou státu Michoacán. Michoacán je nádherný stát, uprostřed se sopečným pohořím Cordillera Neovolcánica. Název „Michoacán“ je aztécký a znamená „místo pánů ryb“. Bývalo tu kdysi mnoho jezer, ale většina z nich posloužila v koloniálním období jako zdroj vody pro zemědělskou půdu.

MORELIA (UNESCO) je hlavním městem státu Michoacán. Střed koloniálního města se dochoval v neporušené podobě a navíc byl skvěle restaurován.

Mnohé hotely během naší cesty stylově s okolím ladily a umocňovaly tak naše dojmy. Bylo tomu tak i v Morelii, kde jsme bydleli v hotelu De La Soledad.

Z prohlídky města: ohromná katedrála, kostel jako kulturní středisko se sochami z železného odpadu na nádvoří (Don Quijote nechybí), další kostely, Palác guvernéra s monumentálními malbami, další palác a další monumentální malby jako namalovaná kronika.

PÁTZCUARO – město a jezero. Stát Michoacán se vyznačuje nejen nádhernou přírodou, ale také vysoce nadprůměrným podílem indiánského obyvatelstva - jak v hlavním městě státu Morelii, tak zejména na venkově.

V plné míře to platí pro velice půvabné a fotogenické jezero Pátzcuaro. Okolí jezera je centrem národa Purépeča. Jsou to přímí potomci etnika Tarasků, kteří v oblasti kolem jezera vytvořili nejrozvinutější západomexickou předkolumbovskou civilizaci. Taraskové, vyznavači ohně, sídlili v centrální planině dnešního státu Michoacán na nesmírně rozsáhlém území, podle všeho i větším, než měli Aztékové. Aztékům byli Taraskové trnem v oku, protože jim odolávali i v době, kdy aztécká říše polykala jeden mezoamerický stát za druhým. Taraskánského krále dokonce uznával aztécký císař za sobě rovného. Aztékům se nikdy nepodařilo si Tarasky podrobit.

Taraskové žili postupně v několika hlavních městech - prvním hlavním městem Tarasků bylo město Pátzcuaro a jejich posledním hlavním městem Tzintzuncán (prohlédli jsme si obě). Ostatní nebyla dosud blíže archeologicky probádána.

Pátzcuaro, město na břehu stejnojmenného jezera je klenotem španělské městské výstavby, ale současně má výrazně indiánský charakter. Je to město prostoupené obrovským kouzlem a báječnou atmosférou.

Nejprve pár snímků z půvabného hlavního náměstí a okolních ulic. Všechno stále velkonočně vyzdobeno. Na radnici nechybí „zvon svobody“. Mnoho bývalých paláců dnes plní funkci hotelů a restaurací.

Knihovna Gertrudis Bocanegra je umístěna v bývalém odsvěceném kostele. Zadní stěna kostela-knihovny je vyzdobená rozměrnou mozaikou, která zobrazuje dějiny státu Michoacán od předkolumbovských dob až po revoluci 1910.

V Pátzcuaru stojí samozřejmě také katedrála a další kostely. „Dům s 11 dvory“ se jmenuje budova bývalého dominikánského kláštera, dnes sloužící jako centrum tradičních řemesel, ale i jako pěkná ukázka tehdejšího stavebního stylu:

Na jednom menším náměstí byl trh:

Na jezero Pátzcuaro byl pěkný pohled. Výletní loďky směřovaly k ostrovu, na jehož vršku stojí obrovská socha národního hrdiny Morelose. My jsme tam nakoukli díky výkonnému zoomu. Zato jsme si řádně vychutnali atmosféru na břehu, kde bylo veselo a kde to naplno žilo. Slavný „tanec staříků“ pochází právě odtud.

Tzintzuntzán s dodnes zachovalými stavbami Tarasků z předkolumbovské doby leží také u jezera Pátzcuaro. Taraskové tu vybudovali obřadní středisko s pyramidovými chrámy. Zajímavé je, že spojování kamenných desek jejich staveb připomíná kamenné monumenty Inků v Peru. Taraskové skutečně měli kontakty s obyvateli dnešního Peru a Kolumbie, a osvojili si od nich také techniku práce se zlatem a mědí. Byli také jediným národem Mezoameriky, který používal měděné zbraně a peníze.

DRUHÁ ČÁST: Baja California neboli Kalifornský poloostrov neboli Dolní Kalifornie.(Běžně tady zvaná BAJA – čti „bacha“).

Kalifornský poloostrov je nejdelším poloostrovem na světě. Kalifornský záliv mezi poloostrovem a pevninou je pro výjimečnou krásu svého pobřeží a stovek okolních ostrovů také položkou na seznamu UNESCO.

Celým poostrovem prochází silnice Carretera Transpeninsular, která začíná na severu na hranici s USA v San Diego/Tijuana a končí na jižním konci poloostrova. Čím víc na jih, tím je krajina kouzelnější a méně dotčená civilizací. Pasáže fantastické Sonorské pouště, která sem zasahuje z pevniny, s miliony obrovských kaktusů se střídají s osamocenými zátokami a plážemi, a oázami s palmami a misiemi. Po okruhu mexickými městy osvěžující změna.

TIJUANA. Z Mexika City jsme se letecky přemístili do Tijuany. Nejsevernější část Baja California nese označení La Frontera. Tato oblast dnes přitahuje množství ilegálních narušitelů hranic, kteří se snaží dostat do USA a také čelí náporu drogové kriminality. Bezpečné město to určitě není a už jen na pohled je z té skrumáže podivných stavení poněkud ouzko. Ilegálnímu přechodu hranic má bránit stále se prodlužující plot mezi oběma státy a to taky není nejveselejší podívaná – čas od času navyšované číslo na plotě uvádí počet a jména lidí, jejichž život zde skončil.

ENSENADA v zálivu Všech svatých se stala naší první zastávkou na cestě Kalifornským poloostrovem shora dolů. Je to městečko s příjemnou pobřežní promenádou (malecónem), kde můžete nejprve nakrmit lachtany a vodní ptáky. A pak se můžete kulinářsky rozdovádět sami v některé z mnoha báječných stravoven poblíž tržnice. Do tržnice zajděte nejdřív, protože v ní se vám začnou sbíhat sliny už při pohledu na všechny úhledně naaranžované dary moře, ze kterých pak hned vedle připravují neskonalé mňamky.

La Bufadora je jednoduché, ale evidentně zdejšími lidmi oblíbené výletní středisko a atrakce: dírou ve skále vyšplouchne voda občas hodně vysoko. Tuto podívanou si místní zpestřují nejmilejším způsobem – pojídáním dobrot, kterých je u okolních stánků jako obvykle plno. Povšimněte si ale, co všechno si tu lze volně koupit !

Vinice Santo Tomas.

Jestli je někde naprostý kaktusářský ráj, pak je jím určitě Kalifornský poloostrov. Cestou do městečka CATAVIŇA dostáváme první lekce z kaktusářství od našeho druhého mexického průvodce/řidiče jménem Orloff.

Sama Cataviňa pak leží nejen uprostřed kaktusů všech možných tvarů a výšek, ale také v nádherné surrealistické krajině s žulovými balvany a další pouštní vegetací.

Ve skalách se nacházejí dávné jeskynní malby indiánů Cochimí.

Na 28. rovnoběžce je hranice mezi státy Baja California a Baja California Sur (severní a jižní stát Baja California).

Na předělu obou států se vstupuje na území nejrozsáhlejší souvislé chráněné oblasti v Latinské Americe - biosférické rezervace Vizcaíno, proslulé hlavně tím, že se tu každý rok od konce prosince do poloviny dubna shromažďují hejna velryb (plejtvákovec šedý) poté, co sem doplula po nejdelší známé migraci savců na světě z Aljašky (10-15.000 km). Tady ve zdejších teplých lagunách (UNESCO) rodí velryby svá mláďata a prožívají novou lásku, nastává nové páření. Navštívit je možné jednu ze tří hlavních „velrybích“ zátok.

Město GUERRERO NEGRO je proslavené nedalekou zátokou s okolními písečnými dunami, jedním z největších zařízení na odpařování soli z mořské vody na světě a ptačí rezervací. (Na velryby jsme se jeli podívat do jiné zátoky, kde to bylo pro pozorování velryb v době naší návštěvy nejvhodnější).

SAN IGNACIO. V roce 1728 zde jezuité založili misii, vysázeli háje datlových palem a citrusových stromů, a postavili tu moc pěkný kostel. Ve středu městečka mají romantické jezero a náš zdejší hotel se jmenoval, jako většina našich hotelů na Kalifornském poloostrově, La Pinta. Všechny La Pinta hotely jsou nové, ale postavené ve stylu misií.

Výlet do Sierra San Francisco. Pohoří Sierra San Francisco bylo rovněž díky svým 500 lokalitám dávných skalních maleb zahrnuto na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Mnoho z těchto míst leží nepříliš daleko od San Ignacia, včetně nejpřístupnější jeskyně Cueva del Ratón. Další dvě zdejší jeskyně jsou vzdálenější (vyžadují asi dvoudenní výlet), ale kopie jejich maleb jsme si pak prohlédli v muzeu v San Ignaciu.

Cestou snovou krajinou pouště Desierto Central nacházíme místy také petroglyfy:

Dojeli jsme do odlehlé vesnice San Francisco de la Sierra, kde jsme vyzvedli průvodce

k jeskyni Cueva del Ratón.Ve vesnici žijí potomci Basků a Romů, kteří přišli do Nového světa spolu s ostatními Španěly a byli zde vystaveni stejné diskriminaci jako v původní vlasti. A tak byli rádi, že se mohli usadit na tomto nehostinném místě, o které jinak nikdo velký zájem nejevil. Od té doby tu po staletí žijí stále a s ostatními lidmi se nemísí.

Skalní malby v jeskyni Cueva del Ratón. Zdejší skalnaté převisy ozdobili prehistoričtí malíři, předkové vyhynulého národa Cochimíů, realistickými postavami lidí, ovcí tlustonohých, pum, jelenů, ale také abstraktními vzory. Vše v barvě černé a červené.

Nakonec jsme si udělali báječný pochod horskou krajinou a snažili se aspoň trochu si odtud odnést na svých snímcích a tak se znovu později potěšit.

V muzeu v San Ignaciu jsme si prohlédli kopie maleb ze vzdálenějších jeskyní:

Lodní výlet po laguně San Ignacio a pozorování velryb. Cestou do asi hodinu vzdálené zátoky jsme jeli opět řádně zakaktusovaným krajem a zvláště někteří zdejší jedinci dosahovali ohromných rozměrů:

Po instruktáži, jak se chovat, jsme doufali, že aspoň něco uvidíme, protože se už blížil konec velrybí sezóny. Ale vše bylo, jak jsme doufali. Laguna San Ignacio je uváděná v průvodcích jako pravděpodobně nejlepší místo, kde se lze k obrovským přátelským velrybám přiblížit na dosah ruky. Velrybám to evidentně nejen nevadí, ale samy zvědavě připlouvají k loďkám, a nechávají se hladit. Vypadá to, že je jim to velice milé. Velryby samy (těla dospělých jsou porostlá čímsi světlým), či s už hodně povyrostlými mláďaty, rejdily okolo loděk, podplouvaly je, koukaly na nás a mazlily se s námi. Ten pocit souznění a vzájemná sympatie s obrovským vodním živočichem se těžko dá vylíčit. Bylo to báječné a nezapomenutelné.

Celou dobu s námi jel zarputilý ptáček, který ani na chvíli loďku neopustil, i když musel neustále ze všech sil chytat balanc, aby nespadl.

Cestou zpět jsme jeli trochu jinudy. Byly tam roztomilé kostelíčky. Když jsem si šla udělat snímek nazdobených hrobů zblízka, pozorovali ostatní z busíku, jak okolo mě prošel velký had. No, teoreticky taky vím, že se člověk v takovém prostředí má bedlivě koukat, kam šlape ! Od té doby jsme všude dupali jak zajíci.

Jednou z dominant na další cestě na jih byla sopka Las Tres Virgenes. Bylo mlžno a vrcholky sopky – „tři panny“ - se jen tak trochu rýsovaly v pozadí. Zato jsme si tu mohli – s mlžnou sopkou v pozadí - dobře pohlédnout supy, jak se suší na kaktusech.

Městečko SANTA ROSALÍA postavila francouzská společnost Compaňía del Boléo, která poblíž těžila měď. Kromě dřevěných koloniálních staveb také kostel Santa Bárbara z dovezených prefabrikovaných dílů, které navrhl Gustave Eiffel původně pro pařížskou světovou výstavu v roce 1889. Stravování v Mexiku je radost vždycky, ale oběd, který jsme si dali v Santa Rosalía, vypadal ještě o něco malebněji a vábněji !

Městečko MULEGÉ uprostřed palem, s kostelem a klášterem misie Santa Rosalía de Mulegé .

Zátoka Bahia Concepción je proslulá svými plážemi, jejichž půvab zvyšuje - mimo svátky - dokonalé soukromí. Poté, co jsme si to tu dostatečně užili, vypravili jsme se přes hory a kaktusové lesy do Loreta.

LORETO bývalo hlavním městem obou Kalifornií. Je to půvabné přístavní město s mnoha historickými budovami, misií s muzeem, atraktivním pobřežním malecónem a obklopené několika ostrovy.

Bydleli jsme tu u moře s výhledem na východ slunce.

LA PAZ je hlavním městem jižního státu (Baja California Sur) a blaženě poklidné místo s krásnými plážemi a malecónem podél celého několikakilometrového zálivu. Dojeli jsme sem přes další hory s dalšími kaktusy a nejprve se zastavili v centru poblíž jednoho konce zálivu, kde ze všech stran sálala nevídaná pohoda všech místních lidí:

A potom, co jsme se ubytovali v hotelu u maríny na opačném konci zálivu, vydali jsme se k moři na malekón (pobřežní promenádu), kde se život nezastavil ani po západu slunce.

Z La Pazu jsme přejeli ferry-boatem přes Kalifornský záliv do přístavu Topolobambo a po zemi dojeli přespat do města Los Mochis. Ale už velice brzy ráno jsme nasedli do slavného vlaku a zahájili třetí etapu našeho mexického putování.

TŘETÍ ČÁST: Měděný kaňon.

Mexický Barranca del Cobre (Měděný kaňon) není tak proslulý jako Velký kaňon v Coloradu, přestože 9 kaňonů z této soustavy celkem více než 20 kaňonů je o několik set metrů hlubších a celá soustava asi 4x rozlehlejší. Jednotlivé kaňony a rokle se tu potkávají a kříží v kouzelném prostředí borovicových lesů, vodopádů, podivných skalních útvarů a půvabných jezer. Soustava kaňonů se nazývá podle jednoho z nich.

Jen díky technice byl tento kraj rozeklaných hor a hlubokých propastí částečně zpřístupněn. Přes labyrint kaňonů projíždí slavný vlak CHEPE po železnici Chihuahua-al-Pacífico, po jedné z nejúchvatnějších železničních tratí na světě. Stavba jednokolejné dráhy od hladiny Tichého oceánu po 2500 metrů nad mořem trvala 100 let. Kromě výhledů na senzační kaňonové scenérie lze současně obdivovat železniční architektonický skvost s 86 tunely a 37 mosty.

Na okrajích kaňonů se nacházejí staré jezuitské misie. Řídce osídlený kraj je domovem indiánského kmene Tarahumarů. Tarahumarové si dodnes zachovávají si mnohé ze svých tradic a nepřehlédnutelné jsou jejich nápadné tradiční oděvy zářivých barev, zejména ženské. Sami si ovšem říkají Rarámuri (=běžci), a jsou opravdu jedinečnými běžci na dlouhé vzdálenosti (dlouhými je zde myšleno desítky kilometrů). Tarahumarským kouzelníkům je povoleno konzumovat halucinogenní kaktus peyotl, po kterém provádějí rituální tance k uzdravení nemocných.

Třetí část našeho letošního mexického cestování byla - bez přehánění - silným, nevšedním, strhujícím a nezapomenutelným zážitkem.

Vlakem Los Mochis - Bahuichivo.

Od zastávky Bahuichivo jsme přejeli do městečka Cerocahui, kde jsme se ubytovali v hotelu Mision, sousedícím s kostelem jezuitské misie.

Cerocahui je malebná vesnice, ležící v údolí s ovocnými sady, obklopenými borovicemi. Hotel Misión je nejstarší a nejznámější místní hotel, přebudovaný z původní haciendy. Městečko je malé a milé.

Výlet do Cerro Gallegos - s vyhlídkou na kaňon Urique. Kaňon Urique je se svou hloubkou 1900 m nejhlubší ze všech. Kromě výhledu na samotný kaňon stojí za pozornost několik druhů borovic, kterými je porostlý celý kraj. Na dně kaňonu leží městečko Urique, které bývalo centrem těžby stříbra. Pomníček mladému fandovi sportovního klubu, který se na silnici zabil. U pramene vody nechybí v Mexiku všudypřítomná Panna Maria Guadelupská.

Pokračování vlakem do Posada Barrancas. Na zastávkách nabízejí Rarámurky (Tarahumarky) své pěkné výrobky.

Hotel Posada Mirador leží přímo na hraně kaňonu a z terasy každého pokoje se otevírá strhující výhled. Ve vstupní hale nás uvítalo Pražské jezulátko.

Hlavně jsme ale vyrazili na pěší túru, abychom si vychutnali celou báječnou přírodu kolem dokola a pohledy na kaňony Měděný, Tararacua a Urique. V dálce jsme zahlédli také hotel Divisadero, který stojí u příští zastávky vlaku.

Indiáni Rarámuri (Tarahumara) bydlí v jednoduchých staveních a často také v jeskyních. Jejich ženy jsou vlídné, barevné, pracovité a pověstně stydlivé. Mohli jsme na nich oči nechat. Své pěkné rukodělné výrobky nabízely také před hotelem. Rarámurští muži už nijak nápadní dnes nejsou, ale museli vypadat senzačně, když ještě chodili oblékaní a nazdobení po svém – jak bohužel jsme mohli vidět už jen na obraze.

Pokračování vlakem. Na zastávce ve stanici Divisadero (vyhlídka od hotelu, který jsme viděli předtím na dálku) má vlak 20 min. pauzu na to, aby se cestující pokochali výhled do vlastního Měděného kaňonu. Ale my už jsme tuto krajinu znali z předchozího výšlapu, jen z trochu z jiného úhlu.

Jízdu jsme zase přerušili ve městečku Creel, obklopeném mnoha přírodními krásami - borovicovými lesy, skalními útvary, vodopády, prameny.

Ubytovali jsme se v milém hotýlku a z jakéhosi popudu mě v té příjemné atmosféře napadlo po vstupu do pokoje si udělat autoportrét, svou jedinou fotku z cesty.

Poklid lehce ospalého města byl doplněn politickou demonstrací, jakých jsme pár už předtím jinde také zahlédli. Hřbitov na konci města byl veselý, a to hřbitovy často v Mexiku bývají.

Okolo Creelu se dá podniknout pár moc pěkných výletů – buď pěšky, či popojet a zase pěšky.

Jednak se dá okolo roztodivných skalních útvarů dojít do vesničky San Ignacio a cestou vidět, jak se bydlí v jeskyni. V San Ignaciu je pěkný kostelíček a poblíž jezuitská škola pro indiánské děti.

U kousek dál pak příroda vymodelovala uměleckou galerii, nazývanou „Údolí žab“ a „Údolí hub“:

Jezero Arareko.

Okolo tarahumarských vesnic ke kaskádám Cusarare. Změna světového klimatu se tady zapřít nedá. Nejen, že kaskády nemají skoro žádnou vodu, ale hlavně ji nemají řeky a potoky, které ji poskytovaly lidem na jejich březích. Mostek už několik let vede jen přes vyschlé řečiště.

Městečko Cusarare. Místní kostelíček byl podivuhodný lecčíms a zvláštní byla i hra na píšťalu a hudba, kterou onen pán vyluzoval. Celé to bylo lehce tajuplné.

Poslední etapa vlakem do CHIHUAHUA.

Cílovou stanicí vlaku CHEPE je Chihuahua (čti: čiuaua), hlavní město největšího mexického státu, stejného jména.

Pokud vám název něco připomíná, je to tak - odtud opravdu pochází oblíbené psí plemeno čivava. Původní čivava je ostrý hlídací pejsek, i když ne tak prťavý, jako později vyšlechtěný druh, známý a oblíbený i u nás. Exemplář na snímku jsem potkala hned u prvního domu od hotelu a nebyl vůbec vlídný, jak se na snímku jeví, ale choval se tak, jak se čivava v Čihuahue má chovat.

Cestou od hotelu do centra výhled na město:

Středem města je náměstí s katedrálou a k náměstí přiléhající ulice s mnoha významnými výstavnými budovami.

O trochu více je třeba se projít, chceme-li vidět nádhernou secesní budovu Quinta Gameros, která dnes slouží jako galerie Univerzitního kulturního centra.

Chihuahua je město svázané s mnoha historickými hrdiny z doby národněosvobozeneckých bojů – jak bylo bezesporu patrné už z předchozích snímků.

Ve válce za nezávislost uprchl do Chuhuahuy povstalecký vůdce otec Miguel Hidalgo. Byl zde zrazen, Španěly uvězněn a zastřelen. Je tu zpodobněn sochařsky i malířsky mnohokrát.

Prezident Benito Juárez tu měl svůj hlavní stan v době, kdy byl donucen francouzskými vojsky císaře Maxmiliána prchnout na sever a v jeho domě je dnes Juárezovo muzeum.

Jedna z dalších připomínek mexických historických událostí, na jaké chodec městem často narazí:

Především je ale v Chihuahua hrdinou zdejší rodák - proslulý hrdina Mexické revoluce, lupič, zabiják a sukničkář Pancho Villa. Jeho život byl dramatický více, než bývá zvykem, a na delší povídání, i když nesmírně zajímavé, tu prostor není. Je však patrné, že tak, jak žil, tak také skončil (viz dále). Nejprve ale Villova kaple (jak tušíte – „Pančo“ byla přezdívka, i když Francisco Villa se původně také nejmenoval).

V bývalém domě Pancho Villy Quinta Luz se nachází Muzeum mexické revoluce. Jeho návštěva je pro návštěvníky zdejšího městě „povinná“.

Brzy po návratu z krásného mexického výletu mě navštívila přítelkyně Dely Serrano a zeptala se mě, zda jsem si povšimla Villova proslulého koně. Musel to být moc slavný kůň, protože se o něm skládaly i písně – a jednu z nich, o mnoha slokách, mi Dely dokonce zazpívala. Jako poděkování za písničku, a na závěr celého vyprávění o Mexiku, dva snímky pro Dely: