FRANCOUZSKÁ GUYANA + GUADELOUPE + DOMINIKA + MARTINIK

Zájezd do KARIBIKU se konal na přelomu dubna a května 2006

Když jsme během několika minulých let navštívili jiná karibská místa jako je Kuba, během zájezdu do Venezuely její karibský ostrov Margarita, či karibské pobřežní oblasti Mexika a zemí Střední Ameriky, bylo nám jasné, že do tohoto čarovného koutu světa se budeme určitě chtít znovu a znovu vracet. Vydali jsme se sem tedy opět a zcela jistě ne naposledy.

Pro tentokrát jsme zvolili dva ostrovy, jejichž jména nejsou neznámá – Guadeloupe a Martinik v Malých Antilách, a k tomu dvě místa, jejichž jména budila povětšinou rozpaky. Málokdo o nich věděl. Prvním byla Francouzská Guyana, další ze zámořských departementů Francie, a druhým ostrov Dominika. Takto přesně se jmenuje ostrov mezi Guadeloupem a Martinikem, který je dokonce samostatným státem. Pokud také patříte k těm, kteří ležérně zkracují název známější Dominikánské republiky ve Velkých Antilách na Dominiku, nedělejte to už, prokazujete tím svoje neznalosti. A to nikdo přece nechce !

FRANCOUZSKÁ GUYANA.

Od Mexika na jih až po Ohňovou zemi se rozkládá Latinská Amerika - území, kde se mluví španělsky nebo portugalsky. Výjimkou jsou tři malé enklávy na severním pobřeží Jižní Ameriky, kde politickou geografii sepsala britská, holandská a francouzská kolonizace. Společně se jim říká Guyany. Jsou to teritoria kulturně karibská a k majoritnímu španělsko-portugalskému zbytku Jižní Ameriky tvoří naprostý kontrast. Tato tři teritoria jsou: republika Guyana, republika Surinam a Francouzská Guyana, která je francouzským zámořským územím.

Z minulosti je Francouzská Guyana známá jako „slavná“ trestanecká kolonie, dnes ale především jako sídlo Guayanského vesmírného centra a startovacího místa pro rakety Ariane Evropské vesmírné agentury.

Po příletu do Cayenne, hlavního města Francouzské Guyany, jsme hned pokračovali v cestě do města Kourou, kde se nalézá Vesmírné centrum a odkud se jezdí na výlet na Ďábelské ostrovy.

Ubytovali jsme se tu v příjemném tichém hotelu na břehu jezera a s velkým bazénem, ve kterém jsme si ve volných chvílích príma zaplavali.

Kourou: návštěva Vesmírného centra. V roce 1964 vybrala francouzská vláda toto místo pro vesmírné účely z několika důvodů: leží blízko rovníku, těší se velkému průčelí oceánu daleko od cest tropických bouří, leží daleko od zón zemětřesení a má malou hustotu osídlení. Patří mezi tři hlavní startovací stanice tohoto druhu, spolu s mysem Canaveral v USA (který jsme si před lety také podobně prohlédli) a Bajkonurem (který si asi těžko někdy prohlédneme).

Záběry z prohlídky celého rozlehlého areálu busem a z prohlídky muzea. (Záběry jsou tmavé, protože nebylo nijak valně a chvílemi pršelo. Je to někdy totiž těžké vybrat termín kombinované cesty tak, aby všude byly v danou dobu klimatické ideální podmínky. Zatím co na pozdějších ostrovech jsme byli v době nejvýhodnější, ve Francouzské Guayaně právě končilo období dešťů. Pořád ale lepší než tady krásné počasí a na ostrovech pak hurikány. Karibské klima je totiž charakterizováno pouze dvěma ročními obdobími:  obdobím dešťů a sucha. Od prosince do května panuje „suchá sezóna“, od června do listopadu přicházejí prudké tropické přeháňky, které se od srpna občas mění v ničivé hurikány). Poslední snímek je bohužel jen foto plakátu, protože v době našeho pobytu žádná raketa nestartovala.

Prošli jsme si také samotné město Kourou: starší koloniální i novější domy pro pracovníky vesmírného centra, půvabné pobřeží s majákem, a totem jako vzpomínka na původní indiánské obyvatele.

Katamaránem na Ďábelské ostrovy. Asi 15 km od pevniny se nacházejí především z románu a filmu „Motýlek“ proslulé Ďábelské ostrovy, které se správně nazývají Ostrovy vykoupení či Ostrovy spásy (Iles du Salut). Na počátku kolonizace byly ostrovy pro kolonisty únikem od pevninské horečky a malárie, protože sem se komáři nedostali. Později se staly kolonií malomocných, a nakonec neblaze proslulou věznicí.

Zakotvili jsme u největšího z nich – Ile Royal, který býval administrativní centrálou trestanecké osady. Malinké rozkošné opičky byly na nás zvědavé, stejně jako my na ně.

Kousek od přístavu bydlíval v pěkné vile šéf trestanecké kolonie.

Nahoře na kopci, kde kdysi byla hlavní administrativní budova, se nám v kvetoucí zeleni předvedli další ze zvířecích obyvatel ostrova - papoušci ara, aguti a leguáni.

V malém kostele poblíž jsou na stěnách vyvedeny dost názorné a poučné obrazy, které tu namaloval jeden bývalý trestanec. Sám se tu zvěčnil jako Ježíšek.

Vesmírné středisko postavilo na Ile Royal infračervený teleskop, ale hlavní atrakcí jsou dosud charismatické ruiny, jako dále na snímcích: bývalá nemocnice vedle majáku, malý hřbitov, obydlí trestanců. Uprostřed dvora určeného k nástupům lze vidět na zemi 4 kameny – zde stávala gilotina. A trestalo se často.

Přejeli jsme pak na menší ostrov Ile St Joseph. Bylo by to pěkné místo, nebýt té minulosti.

Romanticky působí i hřbitov (vojáků a dozorců).

Bujná tropická příroda rychle prorůstá ruinami vezeňského areálu. To, co vypadá jako velký skleník, bývala veliká společná „ložnice“ vězňů, ale hlavně byl tento ostrov vyčleněn pro samotky.

Narazili jsme tu také na tábor francouzské cizinecké legie.

Nakonec jsme jeli okolo maličkého ostrůvku Ile du Diable (Ďábelský ostrov), který býval vězením politických vězňů (včetně Alfreda Dreyfuse, nejproslulejšího z nich), podle kterého se začalo všem ostrovům říkat Ďábelské. Ostrov byl téměř nepřístupný kvůli nebezpečným proudům a proto byl spojen s Ile Royal 225 metrů dlouhým zásobovacím lanem. Na druhém snímku je domek-samotka Alfonse Dreyfuse, jehož aféra pohnula francouzskými dějinami.

Výlet do Cacaa. Pro Francouzskou Guyanu je typické výrazné přistěhovalectví. V 70. letech sem imigroval také značný počet Hmongů z Laosu, kteří se usadili v hlavně ve městech Cacao a Javouhey.

Hmongové jsou velice zajímavé etnikum. Je to starobylá národnost austroasijského původu, která žije na území několika států v jihovýchodní Asii – v Číně, Vietnamu, Laosu, Thajsku a Kambodži. V publikacích je najdeme i pod jinými názvy – jako Miao, Meo, Meau. Pocházejí původně z oblasti Tibetu, odkud postupně migrovali k jihu. Do života Hmongů zasáhly velmi neblaze dějinné údálosti v Indočíně, po kterých nastal jejich masový exodus. Velké procento indočínských uprchlíků tvořili příslušníci římskokatolické populace, mezi které patřili i Hmongové

Hmongové z Laosu byli novým režimem zvlášť tvrdě pronásledováni, protože v době vietnamské války se tito zkušení horalé stali spojenci Američanů. (Zatímco Hmongové ve Vietnamu bojovali proti Američanům). Američané se ke svým spojencům z války nezachovali moc příkladně, lépe řečeno velmi nevděčně. Zapomněli na ně a jako uprchlíky je přijali až na základě několikáté konferenci OSN, mnoho let po tom, co laoští Hmongové beznadějně přežívali v thajském uprchlickém táboře. V USA se pak dostali do Minessoty, státu proslulého krutými zimami

 Hmongská diaspora je dnes rozptýlena do mnoha zemí po celém světě. Nemalý počet Hmongů se dostal díky OSN před několika desítkami let také do Francouzské Guyany.

Vzhledem k tomu, že bohatá hmongská kultura je proslulá (zejména nádherné ženské oděvy). rozhodli jsme se během volného nedělního dopoledne si k nim udělat výlet. Navíc, když všude byl na letácích propagován kvůli nedělnímu trhu v Cacau. (A ještě se tak pěkně to město jmenuje).

Jeli jsme tam nekonečnými bujnými pralesy, občas s odbočkou ke zlatému dolu.

Městečku v tropické zeleni vévodí kostelík:

Na tržišti, převážně zeleninovém a ovocném, byly sice Hmongky, ale všechny oblečené do triček, jako my všichni ostatní. Jen pár starších žen mělo na hlavě tradiční čepec, a na pultech byly tradiční hmongské výšivky.

O něco dál v městečku byl „kulturní dům“, který byl osvětovou záležitostí:

Etiopsko-jamajské rastafariánské náboženství má zastoupení v mnoha zemích Karibiku, a také své vyjádření umělecké:

Cayenne, hlavní město Francouzské Guayany je řazeno mezi nejpůvodnější koloniální města Jižní Ameriky. Jeho francouzská koloniální architektura nebyla v této chudé části Francie novou výstavbou nijak narušena a zvláště během nedělního odpoledne, kdy na ulici nebyla ani noha, jsme si jej mohli dobře prohlédnout. (Karibských nedělí jsme zažili během cesty víc, a všude to bylo stejné – dopoledne kostel, dobrý oběd, odpoledne někam zalézt).

Cayenne leží na západním konci malého, poněkud hornatého poloostrova. Centrem města je Place des Palmistes s obrovskými palmami a na západ od něj Place de Grenoble s veřejnými budovami, radnicí a prefekturou.

 Na kopci se nacházejí zbytky pevnosti Ceperou ze 17.století, odkud je pěkný výhled na město.

Ve městě je hezkých historických domečků dost, aspoň pár na ukázku:

Příliv a odliv je zde velice patrný:

Jediný hluk ospalé neděle se ozýval z obrovské stodoly při pobřeží, kde debužírovali a veselili se účastníci srazu Lions Clubu:

Také GUADELOUPE , stejně jako Francouzská Guyana a stejně také jako Martinik, je francouzským zámořským departmentem. Původní indiánští obyvatelé jej nazývali Karukera neboli „Ostrov krásné vody“. Dnešní jméno pochází od Kryštofa Kolumba, který v roce 1493 ostrovy pro Evropany objevil a pojmenoval podle kláštera Guadeloupe v Estramaduře, zasvěceného Kolumbově oblíbené patronce Santa Maria de Guadeloupe.

Při pohledu na mapu  připomíná Guadeloupe rozevřená motýlí křídla, protože se skládá ze dvou částí - ze západního hornatého ostrova Basse-Terre a východního nížinatého Grande-Terre, které od sebe odděluje průliv zvaný Slaná řeka a které spojuje most.

Hornatý Basse-Terre vrcholí spící sopkou Soufriere (1467 m), která je současně nejvyšším vrcholem Malých Antil. Na většině ostrova se rozkládá národní park - přírodní rezervace s nádhernými vodopády a s termálními prameny uprostřed tropického pralesa. Na severozápadním pobřeží ostrova se nacházejí jedny z nejkrásnějších pláží a na jihozápadním zase leží hlavní město Guadeloupu Basse-Terre s pevností Fort Delgrés.

Nížinatý Grand-Terre působí evropštěji. Najdeme tu plantáže cukrové třtiny, pastviny a mangovníkové sady, a na jeho jižním pobřeží - u nádherných pláží v okolí městeček St.Anne, St.Francois a Gosier - oblast  mezinárodních hotelů. Největším městem tohoto ostrova je Point-a-Pitre, u kterého bylo vybudováno mezinárodní guadeloupské letiště.

Na Guadeloupe jsme bydleli v hotelu Salako v Gosieru na ostrově Grand-Terre:

Jeden večer nám tu předvedli ukázky kreolské hudby a temperamentních tanců:

Jinak jsme se ale pilně věnovali poznávání krásného ostrova (Stejně jako všechny ostatní ostrovy Malých Antil je také Guadeloupe sopečného původu).

Jeden den jsme se vydali na prozkoumání severu ostrova Basse-Terre.  Cascade aux Écrevisses -Račí vodopád:

Lodí se skleněným dnem pak k Holubímu ostrovu s „Rezervací kapitána Jacquese Cousteau“. Slavný oceánograf  považoval okolí ostrůvku za jeden z nejkrásnějších korálových útesů na světě – a tak jsme si to prověřili při šnorchlovacím průzkumu:

V poledne jsme si odpočinuli na krásné pláži Grand Anse u Deshaies:

Botanická zahrada v Deshaies nás moc potěšila:

Následující den jsme se vydali na výlet zase jihem ostrova Basse-Terre: Po přejezdu mostu přes „Slanou řeku“ jsme zastavili u hinduistického chrámu v Changy, odkud jsme se vydali deštným pralesem na vycházku ke 110 vysokému 2.vodopádu z trojice Carbet Falls ve Guadeloupském národním parku.

Hlavním městem celého Guadeloupe je Basse-Terre:

Poblíž města leží pevnost Louis Degres, pojmenovaná podle národního hrdiny, jemuž patří onen působivý památník se sopkou v pozadí:

Vystoupali jsme vysoko do hor a navštívili La Bonifierie – „živou historii“ pěstování kávy a kakaa na ostrově:

„Alej Dumanoir“ - alej palem královských:

Pro pořádek je třeba dodat, že Guadeloupe tvoří celkem sedm ostrovů – kromě zmiňovaných větších dvojčat ještě pět menších ostrovů. Patří mezi ně i souostroví „Svatých ostrovů“ – LES SAINTES, kam jsme si na den vyjeli. Resp.na hlavní ostrov Terre-de-haut. Podobným katamaránem, jako je dále na obrázku.

Loď měla nejprve zastávku u nezvykle placatého ostrova Marie-Galante:

A dále už jsme na hlavním ostrově souostroví Les Saintes, který jsme objeli kolem dokola, s vyhlídkami na ostatní malebné ostrovy.

Divoká a nebezpečná pláž Grand Anse:

Hroby a cestičky na zdejším hřbitově byly obloženy nádhernými velikými ulitami:

Napoleonova pevnost na kopci s nádherným výhledem na všechny strany, kaktusovou zahradou a leguánem:

Uvnitř pevnosti jsou památky na karibskou dramatickou minulost:

Po osvěžení na pláži Pompiére v palmovém háji jsme prozkoumali přístavní městečko:

Mezi francouzskými ostrovy Guadeloupe a Martinik leží ostrov DOMINIKA (opakuj1-neplést si s Dominikánskou republikou ve Velkých Antilách !), nezávislý stát.

Dominika je ostrov, jehož nejtypičtějším rysem je jeho ryze přírodní charakter a největším lákadlem strhující přírodní krásy. Nejvyšší vrchol ostrova Morne Diablotin (1447 m) je vyhaslou sopkou, po které dodnes zůstaly na ostrově na památku četné termální prameny.

Na jednom místě ostrova žijí poslední Karibové, potomci divokých bojovníků, se kterými měli evropští dobyvatelé plné ruce práce. Pokusy ostrov kolonizovat narážely na jejich zuřivý odpor (podobně i na Martiniku) a dlouho to dokonce vypadalo, že ostrov zůstane patřit Karibům. Divoká a nepřístupná příroda byla na jejich straně. Komunita zbylých asi 3000 dominických Karibů je dnes jediným zástupcem předkolumbovských obyvatel karibských ostrovů poté, co je pro sebe objevili Evropané.

Trajektem jsme dorazili do hlavního města Dominiky Roseau. Celý stát (= ostrov) má asi 100 tisíc obyvatel, a to moc fajn sebevědomých lidí. Řekla bych, že ta samostatnost ostrova je na nich velmi znát. Tady byl ten správný Karibik ! S divokou přírodou a mnoha místy na ostrově, kam dosud lidská noha nevstoupila. Dominika není žádná tuctová rekreační selanka a naprosto nás nadchla.

Přistáli jsme u mezinárodního lodního terminálu (komorní jako vše tady). Když jsem později pořizovala tyto snímky, vyšel z přístavního domečku důstojník a káral mě, že to nemám dělat, protože to je strategický objekt.

Ubytovaní jsme byli v hotelu, který přestože měl všechny potřebné civilizační vymoženosti, velice ladil s místní přírodou. Hotel Anchorage (=“kotviště“) nedaleko Roseau v oblasti zvané Castle Comfort s bohatou podmořskou krajinou je také potápěčským centrem. Odsud se v aktuálních měsících jezdí také na pozorování velryb. Kostru mladého vorvaně jsme měli i před hotelovým barem.

Během dvou dnů výletů po ostrově jsme tu viděli vše, co šlo. Nejprve jsme jeli do Národního parku Morne Trois Pitons - položky na seznamu přírodního dědictví lidstva UNESCO – s úžasnou divokou přírodou s horskými jezery, vodopády, horkými sirnými prameny, deštnými lesy s desítkami druhů orchidejí a kapradin. A také s nevídanými květinami. (Na jednom snímku, to poznáte sami, jsou květy, které tady nazývají „kalhoty dolu“).

Zaplavali jsme si pod vodopádem v hluboké úzké tajuplné rokli (ani jsme při tom nebyli odshora vidět – snímky tedy žádné), a poobědvali v restauraci uprostřed deštného pralesa.

Cestou ostrovem jsme přijeli až k ústí Indiánské řeky.

Romantickou plavbu po Indiánské řece si neodřekne žádný návštěvník Dominiky. Pluli jsme zužující se řekou s mnoha meandry tropickou vegetací, a do vody po obou březích splývaly fascinující kořeny mohutných stromů. Před tím, než jsme se vydali na cestu zpět, vystoupili jsme na chvíli na břeh. Byla tam občerstvující stanice a taky obětavá psí mamina a laškující ještěrka.

U Crayfih River (Račí řeky) zřídila Britská koloniální vláda na Dominice v roce 1903 rezervaci pro karibské Indiány. Dominika je jedním z posledních míst, kde se tito někdejší obyvatelé Karibiku nacházejí, a na Antilách je to pak místo jediné. Je to taková vlastně obrácená rezervace – tedy místo, které je určeno jen jim a kam se jim nikdo jiný nastěhovat nesmí. Vzhledem k importu černochů z Afriky do zemí Nového světa během tří set ostudných let došlo nakonec k tomu, že na karibských ostrovech černé obyvatelstvo převažuje a že také původní Indiáni jsou o něco tmavší, než kdysi bývali. Kulturu si však udržují stále vlastní do značné míry.

Podívali jsme se do indiánského pomalovaného kostela a rádi si koupili něco z moc pěkných košíkářských výrobků, kterými jsou zdejší obyvatelé proslulí.

V hlavním městě Roseau, nedaleko od našeho hotelu, jsme se párkrát zastavili. Jednak jsme si sem před cestou do divočiny zajeli v sobotu ráno, protože to se tu koná hlavní trh, a trošku jsme obhlédli centrum. Před domem jedné z politických stran vysedávali její funkcionáři. V přístavu kotvila po 2 týdny velká loď, sloužící jako pojízdná knihovna, na kterou co chvíli mířily zástupy dětí.

A také z trhu šel jeden místní obyvatel, při jehož spatření jsem jen nadšeně vydechla. Požádala jsem ho o foto s tím, že vypadá senzačně a on byl velmi potěšen - to mu prý ještě nikdo nikdy neřekl.

Jindy jsme se zase se vraceli přes město tak, že jsme projížděli zapadajícím sluncem osvícenou vítací bránou na mostě přes místní řeku, okolo kulatého kostela a okolo Old Mill Cultural Centre – starého cukrovaru, který byl přebudován na kulturní centrum.

A nejlepší podmínky pro prozkoumání Roseau nám poskytla nedělní vycházka do města – přehledně liduprázdného - jak už víme, že je v Karibiku zvykem. Slunce pralo jak divoké, a tak jsem se brzy procházela už jen sama. Dýchalo to tu příjemným poklidem. Budovy nóbl - i ty úplně naopak - stály vedle sebe a dohromady to karibsky ladilo. Jako vždy jsem pozdravila těch pár lidí,  které jsem potkala, a jako vždy to byl signál k ventilaci jejich zvědavosti. Lidé jsou tu moc milí a pěkně jsme si popovídali. Na obrázcích nejsou, nějak mi to nepřišlo vhodné.

U mostu s vítací bránou bylo velmi barevně oblečené děvče, které se mi tam fotograficky líbilo. Byla tu jediná, kdo mě požádal o zaplacení za snímek – jinak to tu zvykem asi není – ale říkala, že si nechává platit za všechny své služby.

Zvlášť jsem si nechala povídání o místních kostelech a bohoslužbách – jejich návštěva je hlavní nedělní dopolední činností všech zdejších obyvatel. Kostelů a různých církví bylo v Roseau dost, a jednotlivé bohoslužby tady začínají v nejrůznější dobu – mezitím zase jiné končí. Na záběrech jsou mj. milý anglikánský kněz a místní skautky se svou vedoucí.

Poslední snímek ukazuje otevřené dveře do jednoduché modlitebny, ale pohodlnými polstrovanými židlemi a automatem na vodu, jakési neznámé církve. A tady jsem strávila přes hodinu na něčem úžasném, co mě naplnilo totálním blahem. Nebyla to ani tak mše, jako spíš senzační koncert úžasné karibské muziky – zpěr v doprovodnou kapelou. Mši- či jak to nazvat - řídila elegantně oblečená dáma s hlasem, který by i na světových pódiích musel budit zasloužený obdiv. V krátkých přestávkách mezi zpěvem pár lidí vyprávělo, co se jim za ten týden přihodilo. Jedna starší paní, která tam organizovala příchozí, se mě asi po půl hodině zeptala, jak se jmenuji a ke svému překvapení jsem za chvíli od té krásné dámy na pódiu slyšela, že tu dnes vítají Danu, která je zdaleka. Všichni k tomu tleskali a okolo stojící lidé mě objali. Já nejsem věřící a nikdy určitě ani nebudu, ale takováhle elektrizující pozitivní shromáždění lidí mě naplňují pocitem síly a hloubky lidské sounáležitosti. Kromě toho tak senzační koncert jsem už dlouho neslyšela.

Hurikány přicházejí do Karibiku každou sezónu, ale po některých zůstanou památky nadlouho. Na Dominice řádil velmi zle hurikán David v roce 1979. Stopy po něm zůstaly zachovány i v místní botanické zahradě s 50 druhy tropických stromů. Na snímcích je tzv. salámový strom, strom s „dělovými koulemi“ a autobus (bohudíky tehdy prázdný), na který při hurikánu spadnul velký africký baobab.

Trajektem pokračujeme z Dominiky na Martinik:

MARTINIK je - jako všechny ostatní zdejší ostrovy - sopečného původu, což v jeho případě zdůrazňuje mohutná a činná sopka Mount Pelée (1397 m) na jeho severním výběžku. Naposledy dala o sobě vědět v roce 1902, kdy zničila tehdejší hlavní město Fort Saint Piérre. Od té doby je hlavním městem ostrova Fort-de-France.

Martinik je ostrov plný květů a zářivých barev a dokonce bojovní indiáni Karibové nazývali svůj ostrov láskyplně Madinina – ostrov květin. Tropické podnebí a úrodná sopečná půda svědčí bujné vegetac1- deštnému pralesu i mnoha plantážně pěstovaným rostlinám.

 Sever ostrova je hornatější, jih s kouzelnými zálivy a plážemi je oblíbeným cílem mezinárodní rekreace.

Bydleli jsme na jihu také a moc se nám tu líbilo. Hotel Amyris byl báječně umístěn v přirozeném a klidném prostředí.  Po zdejším pobřeží jsme se mohli také příjemně procházet kolem řady zátok s menšími útulnými plážemi a s výhledem na Diamantovou skálu.

Výlet po severní části Martiniku jsme zahájili u kostela Sacré Coeur, který je menší kopií slavného montmatreského jmenovce a odkud byl výhled na hlavní město Fort-de-France.

Botanické zahrady nás vždycky potěší a platilo to i pro „Zahradu Balata“. (Poslední snímek je kůra stromu ceiba).

Cesta do St.Pierre vedla horskou oblastí s výhledy na vrcholky pohoří Pitons du Carbet a také rozkošnými upravenými městečky.

Bývalé hlavní město ostrova St.Pierre leží na úpatí sopky Mont Pelée. Prohlédli jsme si ruiny ve městě a muzeum, které podává svědectví o dramatu, které se zde událo v roce 1902 – „malou Paříž Karibiku“ zničil výbuch sopky. Záběry roztaveného zvonu z muzea. Poslední dva snímky patří ruinám divadla s výhledem na kopec, který zkázu města způsobil.

Plantáž Leyritz na atlantickém pobřeží podává zase svědectví o koloniálním životě. V překrásné přírodě stál plantážní dům (snímek jeho namalovaného obrázku z muzea). Podivuhodné muzeum uchovává výtvory jednoho zdejšího rodáka, který vytvářel půvabné figuriny pouze z přírodních materiálů – květů, listů, zeleniny, apod.

Další muzeum bylo jiného druhu: St.James Rum Museum, spojené se stále fungující destilérkou.

Další den jsme se vydali na výlet po jižní části ostrova. V Ekomuzeu u „správně karibského“ pobřeží jsme blíže nahlédli do historie ostrova. Před muzeem jsme zadokumentovali strom chlebovník a strom plodící kešu oříšky.

Les Trois-Ilet je půvabná vesnička, kam se jezdí kvůli Josefině, která se stala francouzskou císařovnou, manželkou Napoleona Bonaparte Narodila se na bohaté cukrovarnické farmě de la Pagerie, ze které jsou – až na jeden domeček – dnes ruiny.

V půvabné vesničce Anse a d´Arlet jsme se naobědvali a odpočinuli si u krásné pláže.

Pak jsme jeli cestou kolem kouzelných zálivů s vyhlídkou na Diamantovou skálu – ostrůvek, který jako vybroušený diamant vypadá. Při pobřeží na jednom místě stojí nejmenší martinický domeček, který jsme zadokumentovali. Ale především jsme doufali, že ještě než nám blízký kopec zakryje slunce, budeme moci shlédnout národní památník, věnovaný památce černých otroků, kteří se tu na zdejším nebezpečném pobřeží v roce 1830 utopili ve ztroskotané lodi s lidským nákladem (Diamantová skála na druhém snímku v pozadí).

 Pro velký včerejší úspěch jsme si zopakovali návštěvu destilérky – ta dnešní se jmenovala La Mauny. Při prohlídce technologické linky (to ošklivé bublající ve velikém kulatém tankeru je budoucí rum) jsme zahlédli, že tu je na návštěvě také výprava místních děvčat v kreolském kroji, na které jsme se šli podívat neméně rádi než k pultu s ochutnávkou.

Výlet do Fort-de-France, hlavního města Martiniku. Trajektem jsme z La Point du Bout přejeli na druhou stranu velikého zálivu. Fort-de-France je živé a atraktivní město s výbornou polohou na pobřeží a na úpatí zelených vršků. Je to město malé a snadno se projde pěšky. Vyrostlo kolem pevnosti St.Louis a přístavu. Do významných objektů města patří Bibliotéka Schoelcher v byzantinsko-římsko-secesním stylu z roku 1889, která vznikla pro Pařížskou výstavu. Knihovna byla pojmenována podle významné osoby francouzského bojovníka za zrušení otroctví Victora Schoelchera. Naproti knihovně v parku stojí socha císařovny Josefiny, kterou kdosi v roce 1991 připravil o hlavu. Zato o hlavy dnešních Evropanek je tu postaráno. Nepřehlédnutelnou budovou je stará radnice, soudní palác, prefektura a katedrála St.Louis. Vynikající byla také návštěva Prekolumbovského muzea, ale fotit se tam nesmí.

Naše báječná martinická průvodkyně nám přivedla ukázat nakonec také svou dceru. (Leckde jsme cestou měli za průvodkyně možná atraktivnější krásky, ale tohle oblé vzdělané a přátelské děvče je všechny strčí do kapsy). Rádi na ni budeme vzpomínat.

Výlet lodí kolem pobřeží. Všem vřele doporučujeme ! Báječný závěr celého karibského výletu. Diamantovou skálu jsme si prohlédli tentokrát zblízka a zahlédli ještě jednou půvabný Anse d´Arlet. A jinak celý den se koukali na nezapomenutelné hory, zálivy, jeskyně, a také jsme se koupali a šnorchlovali. A nemusím jistě zvlášť uvádět, že hlady a žízní nikdo také netrpěl.