NAMIBIE v celé kráse

Zájezd se konal na přelomu května a června 2005

Kdyby vám někdo říkal, že Namibie patří k nejkrásnějším zemím světa, věřte mu. Je to tak. Chcete-li strávit čas „daleko od hlučícího davu“ a vrátit se domů se spoustou rozmanitých a nezapomenutelných zážitků, jeďte do Namibie. Poznáte neobvyklou zemi s podmanivou přírodou a lidmi, zemi s mnoha unikáty a kontrasty, a vyperete si duši. I to Slunce tam svítí po 300 dní v roce.

Že nevíte, kde se Namibie nalézá ?

Namibie je země 11x větší než naše a přitom má 6x méně obyvatel. Hustota obyvatelstva Namibie patří k nejnižším na světě. Mnoho se o Namibii z denních zpráv nedozvídáme, protože je to země značně spořádaná a bezpečná – a tedy pro média nezajímavá. Zajímavá je zato její historie, která  je místy hodně smutná, jak tomu u subsaharských afrických zemí bývá.

Jméno Namibie je nové - tato země jej nosí teprve od roku 1990, ovšem zato je odvozeno od nejstarší pouště na světě - nádherné a strhující pouště Namib, která se táhne na západě po celé její délce, při jejím celém pobřeží Atlantiku.

Náš zájezd do Namibie byl moc krásný, a to po všech stránkách. Důležité také bylo, že se sešla fajn parta, a že náš místní průvodce Vincent byl naprosto báječný – jako průvodce i jako kamarád. 

To je on, jak na nás čeká na letišti v hlavním městě Namibie Windhoeku:

Hned z letiště jsme se vydali severním směrem a hlavní město jsme si prohlédli až na konci zájezdu, po poznávací okružní cestě Namibií:

Město Okahandja je administrativním centrem etnika Hererů. (V Namibii žije celkem 11 etnik, resp. etnických skupin, které se většinou ještě skládají z několika kmenů). V Okahandje jsme navštívili historický hřbitov slavných hererských náčelníků.

Historie Hererů je velice pohnutá – stačí, když řeknu, že po válkách za doby německé okupace a kolonizace země přišlo 75-80% hererského obyvatelstva o život, a zbytek byl zahnán do pouště Kalahari, internován v koncentračních táborech, nebo uprchl do sousední Botswany. Každý rok v srpnu se tady v Okahandje scházejí Hererové z celé země i z ciziny na velké vzpomínkové slavnosti.  

V Okahandje se také nachází proslulý trh s dřevořezbami, nejlepšími z celé země.

Nedaleko Okahandje jsme se pak po nočním letu z Evropy dali do pořádku v horkých a studených pramenech Gross Barmen.  Na území Namibie se podobných zdrojů čisté podzemní studené nebo teplé vody nachází poměrně dost, a rovněž pár dalších pramenů jsme během našeho putování také rádi prověřili.

Pak jsme se vydali k rozlehlému a krajině dominujícímu tabulovému komplexu Waterberg Plateau. Tento národní park je proslulý svou krásou a unikátní florou a faunou. Byl založen v roce 1972 původně jako útočiště pro ohrožené druhy zvěře z namibijských severovýchodních oblastí Kavango a Caprivi, a funkci záchranného místa ohrožených druhů plní dodnes.

Zvláštní je zbarvení zdejší půdy, které připomíná pálené cihly. Rostou tu zajímavé rostliny. A bylo to právě zde, na úpatí tabulové hory, kde v roce 1904 zde došlo k rozhodujícímu boji mezi německou koloniální armádou a vojáky etnika Herero.

Druhý den brzy ráno jsme vystoupili nahoru a obdivovali daleký výhled i samotný tabulový komplex. Za pozornost na snímcích stojí také termitiště, typický africký fenomén.

 Cestou do Národního parku Etosha jsme porovnávali různé tvary okolních kopců, kterými Namibie i později během celé cesty hýřila:

Do NP Etosha jsme vjeli jižní Andersenovou branou a zvedli střechu našeho mikrobusu do safari pozorovací polohy.

Národní park Etosha, jeden z největších národních parků v Africe (rozloha 22 tisíc km2 = jako čtvrtina naší země), se rozkládá kolem bílé solné pánve Etosha Pan, vyschlého 120 km dlouhého a 50 km širokého jezera. Pánev Etosha zaujímá asi pětinu rozlohy parku a je z velké části bez vegetace.

Jinak je celá oblast parku většinou porostlá nízkými stromy a křovinami. Na západě parku převládá travnatá a křovinatá savana. Na východě parku pak savana porostlá stromy, především mopany a různými druhy akácií.

Národní park byl založen již v roce 1907 německým guvernérem Lindequistem a patří k nejkrásnějším africkým rezervacím. Žije zde 144 druhů savců (včetně všech známých afrických zvířat) a skoro 400 druhů ptáků. Dravci jsou zastoupeni 35 druhy.

Během dvou dnů v parku Etosha, který jsme projeli od západu k východu, jsme viděli mnoho zvěře na planinách, u napajedel, u bílé plochy pánve Etosha, či jak nám přecházejí přes cestu:

Na území parku Etosha se nacházejí tři kempy (s různou nabídkou ubytování – pro každou kapsu), které současně plní také funkci správy parku, ochrany přírody a vědeckých center.

Na západě parku je to kemp Okaukuejo, uprostřed Halali a na východě Namutoni s historickou pevností. Kempy jsou bezpečně obehnány ploty a jejich brány se otevírají s východem slunce a zavírají se západem slunce.

V každém kempu se nachází noční pozorovatelna zvěře u osvětleného napajedla. První přišli sloni. Kdo vydržel čekat déle, dočkal se i dalších zvířat.

V Halali jsme se také potkali s češtinou, a to v zajímavé konstelaci: bývalý český plavecký přeborník, český Řek ze severní Moravy, žije v hlavním městě Namibie a vlastní tam plavecký areál, ve kterém vyučuje děti od nemluvňat plavání českou metodou.  Ze setkání jsme měli vzájemně radost.

Uprostřed kempu Namutoni se nachází proslulá historická pevnost. A pro radost sobě i návštěvníkům tam dováděla rozkošná zvířátka: mangusty.

NP Etosha jsme opustili východní Lindequistovou branou.

Owamboland

je zemí majoritního namibijského etnika Owambo, žijícího v této oblasti až po hranice s Angolou na řece Okavango. Většina z osmi kmenů Owambů setrvává na původním stylu života: pěstují plodiny, chovají dobytek a kozy. Ve válce za nezávislost byla zdejší oblast základnou SWAPO, dnešní vládnoucí politické strany.

Oshakati je owambské hlavní město (tedy spíš hlavní městečko). Ubytovali jsme se tu v příjemné Country Lodge:

A rychle vyrazili na oshakatské proslulé tržiště. Povšimněte si místní pochoutky, kterou jsou: pražení mopanoví červi – mopany jsou zdejší nejobvyklejší stromy. Vaší pozornosti jistě neunikle oblá teta, ale upozorňuji na barvy oděvu u jejího výstřihu: jsou to barvy politické strany SWAPO. Teta nás důkladně vyzpovídala odkud jsme a oddechli jsme si, že byla naším původem uspokojena. Politické změny u nás i v jiných zemích natolik v posledních letech zamíchaly kartami, že občas si nemůžeme být jistí, zda jsme v současné konstelaci považováni za kladné nebo záporné postavy.

Vodopády Ruacana.

Dramatické 85 m vysoké vodopády Ruacana Falls leží na řece Kunene při hranici s Angolou, kde se řeka dělí na několik kanálů před tím, než padá z vysokého srázu do 2 km dlouhé rokle. Vodopády bývaly divem přírody, ale bohužel se radikálně změnily poté, co Angola vybudovala jednu přehradu asi 20 km proti proudu a Namibie přímo zde podzemní hydroelektrárnu. V řece drasticky ubyla voda, protože ji zadržují obě elektrárny k pohonu turbin. Jen občas, když je vody nadbytek, se vodopády Ruacana vrací ke své původní slávě a vytváří jednu z nejkrásnějších světových scenérií.

Nebyli jsme tu v období dešťů, a tak vody nadbytek nebyl. Na řeku a její okolí byl ale pěkný pohled i bez vodopádu (ten je třeba si domyslet na druhém snímku vpravo).

Region Kaokaland (Kaokoveld)

leží na severozápadě Namibie a na severu také hraničí s Angolou. Hranici stále tvoří řeka Kunene.

Hlavním magnetem kraje jsou jeho obyvatelé - Himbové - pastevečtí polonomádi, pro něž bohatstvím je jejich dobytek. Himbové si dodnes udrželi svůj tradiční způsob života a himbské ženy jsou dodnes nepřehlédnutelnými klenoty Namibie.

Odloučený horský svět Koakolandu tvoří jednu z nejpůvodnějších a nejpůsobivějších oblastí jižní Afriky, a představuje Namibii v její nejpřirozenější podobě. Je to jedno z posledních afrických území do značné míry ještě nedotčených turistikou.

Opuwo je hlavním městem Kaokolandu. V jazyce Hererů znamená Opuwo „konec cesty“, což je docela výstižný název. Ubytovali jsme se tu v  Ohakane Lodge - nyní před výletem na sever, a znovu ještě jednou zase po návratu od vodopádů Epupa.

A hned jsme rychle vyrazili na obhlídku městečka, protože během příjezdu jsme zahlédli na ulici senzační směsici etnik. Do Opuwa se totiž sjíždějí lidé za nákupy, k lékaři, apod. z celého dalekého okolí. Koloniálně dodnes stále oblékané Hererky s řadou spodniček a s podivuhodnými klobouky na hlavě se na ulici potkávají s čokoládovými polonahými Himbkami. No, nádhera ! A když si čokoládové himbské krásky s nádhernýma dlouhýma nohama a nahými prsy vybírají cosi v regále samoobsluhy, máte co dělat, abyste foťák udrželi v kapse.

Himbská vesnice.

Návštěvu himbské vesnice jsme vzhledem k ojedinělosti takového zážitku měli na programu pro jistotu dvakrát. Do první himbské vesnice jsme jeli z Opuwa. Byla to návštěva, tak jak se sluší – jako dobře vychovaní hosté jsme přivezli dárky (podle rady lokálního průvodce, který nám tlumočil, jsme nakoupili vhodné potraviny).

Jsme šťastní, že jsme mohli vidět v Kaokalandu lidi žijící podle svých tradičních představ, stejně jako před desítkami a stovkami let. Mnozí našinci a Evropané vůbec si myslí, že je to proto, že z nějakého důvodu zatím nemohou využívat skvělých „výdobytků naší civilizace“. Moc se mýlí a nikdy nepochopí, že ti lidé tak žijí rádi, podobně jako žijí ve svých zemí dosud tradičně rovněž svérázní Masajové či Zuluové. Přesto se dost obávám se, že dnešní vývoj světa tato a jiná dosud zvyky a způsob života udržující etnika stejně dříve nebo později přetaví do globálnější podoby. Nemyslím si samozřejmě, že by Himbové a podobně tradičně žijící africké kmeny neměli využívat moderní zdravotní péči, apod., ale doufám, že svou kulturu a svůj přátelský vztah k přírodě si uchovají co nejdéle. O moc bychom jinak všichni přišli.

Himbští muži jsou sice pohlední a urostlí hoši, ale je to marné - pozornost na sebe přitahují himbské ženy. Jejich oblečení a ozdoby mají svou detailní symboliku a „vyčtete“ z nich mnoho údajů o jejich nositelce. A vše – od vlasů, přes pleť, po oděv a ozdoby je stejné čokoládové barvy. Vše se totiž potírá barvou. Barevný krém z másla, okrové hlinky a vonných rostlin si ženy samy vyrábějí a na ochranu před sluncem a pro ozdobu se jím dvakrát denně natírají. Moc jim to sluší.

Himbské vesnice mají stejnou formu jako vesnice podobných afrických pasteveckých etnik (Masajové, Zuluové, některá madagaskarská etnika, apod.): uprostřed je kraal (proutěná ohrada) pro     

dobytek a podle potřeby ještě kraal kolem vesnice. Vnější ohrada na ochranu před nebezpečnými divokými zvířaty už dnes většinou není třeba. Divoké šelmy se dnes vyskytují v Africe téměř všude již v parcích a rezervacích zvěře.

Vesnici tvoří obydlí a hospodářské stavby - sýpky, apod. Většina denních činností se odehrává venku.

Na posledním snímku nám jedna mladá žena hrdě předvedla svoje svatební šaty, a pro děti to byla vítaná příležitost, jak se pěkně vydovádět.

Nezapomenutelná pro nás zůstává otázka, která nám tu byla položena: „jak dlouho by se šlo k nám domů ?“

Vodopády Epupa

 na řece Kunene na hranici s Angolou leží na nejsevernějším výběžku Namibie a patří bezesporu k nejkrásnějším místům v Namibii: barevné skály, divoce hučící voda, bohatá vegetace.

Řeka Kunene se tu rozlévá do šířky v souběžných ramenech o celkové šíři 500 metrů a pak padá 60 metrů dolů v několika menších skocích. U jejího průtoku do úzké štěrbiny se klene věčná duha. Vodopády se svým okolím tvoří přímo rajskou oázu.

Podél břehu je možné procházet trasy pro pěší, s mnoha kopci, ze kterých se nabízí panoramatický výhled přes řeku až daleko do Angoly.

Už ale jen cestou z Opuwa k vodopádům bylo stále na co se koukat: krásná hornatá krajina, vyschlá řečiště řek (pouze tři namibijské řeky mají vodu i mimo období dešťů: hraniční řeky Kunene, Okavango a Oranje), majestátní baobaby, stáda dobytka a koz, tajuplné himbské hroby:

Ubytováni jsme byli v nejkouzelnější části tohoto ráje, v Epupa Campu na břehu řeky Kunene v palmovém háji (palmy makalani - s plody jak tenisáky, které po nás opice co chvíli házely). Ke kempu patří ještě ostrůvek, na který se šlo po visutém mostě. Z ostrůvku byl pohled na zapadající slunce nejhezčí.

K nádherným vodopádům vedla romantická cesta kolem řeky. Na její druhé straně byla domorodá vesnice.

Oblast vodopádů je rozsáhlá a celé jejich okolí nádherné. Výběr několika snímků z různých míst:

U vody se tu odehrává také celý život vesničanů – pase se tu dobytek a kozy, lidé se tu myjí a perou tu prádlo, lidé se tu baví. Na druhém snímku hrají místní muži tradiční africkou hru s kameny.

A také tu ženy prodávají himbské předměty jako suvenýry:

V epupském ráji se ale něco velmi nedoporučuje : koupat se v řece.

Druhá návštěva u Himbů.

Z Epupa kempu jsme tam zajeli terénním vozem. Na podobných vozech jsme se pak v Namibii natřásali ještě několikrát, při pár výletech mimo cesty. Vincent sedí s námi nahoře, protože nás do vesnice vezl zase místní průvodce, který překládal z himbského jazyka do angličtiny.

Cestou do vesnice jsme potkali manželskou dvojici v typickém africkém uspořádání: muž jede a žena nese dítě a náklad (v daném případě momentálně u ní chybí ještě obvyklý a často objemný náklad):

Opět u milých Himbů:

Dvě dětské studie:

Himbská rodina:

Společný snímek na rozloučenou:

Damaraland.

Damaraland se nachází jižně od Kaokolandu. Poblíž hererské vesnice Warmquelle  nedaleko Sesfonteinu jsme se po cestě krásnou damaralandskou krajinou osvěžili u  pramenů Ongongos, které vyvěrají z artézských studní.

V Damaralandu žijí místy také Hererové, jak jsme se o tom mohli přesvědčit díky tomu, že se jejich ženy stále tradičně oblékají tak, že není možné si je poplést:

Damaraland je jinak oblastí etnika Damara, jehož původ je trochu antropologickou záhadou, protože je to černošské bantuské etnikum, které ale mluví khoisanským jazykem. (Sanové a Khoisanové nejsou etnika černošská. Jsou to zdejší původní etnika a mluví starobylým jazykem s tzv. „mlaskavkami“).

Damaraland je region proslulý svojí úchvatnou scenérií a nabízí řadu báječných zážitků. Nachází se tu mnoho přírodních krás a také prehistorických skalních maleb a kreseb.

A Damaraland je také jednou z oblastí, kde volně, mimo parky a rezervace, žijí africká zvířata v míře ještě větší, než jinde po Namibii.

V tomto kraji se lze častěji setkat s velmi podivnými namibijskými stromy. Stromy se jmenují moringa (Moringa ovafolia) a vypadají, jakoby byly se svými obrovskými kořeny zasazeny obráceně. Jsou to takoví „bratranci“ baobabů. Přezdívá se jim „stromy se sloníma nohama“.

Oáza Palmweg je blažené místo uprostřed nádherné damaralandské krajiny barevných hor a planin. Je to místo hojného výskytu zvěře, protože leží u přírodního pramene, který se tu využíval odedávna. Bylo nám tu moc pěkně.

Odpoledne jsme si vyjeli terénním vozem do okolní přírody. Slavné zdejší pouštní slony jsme sice nepotkali, ale jiné zvěře bylo k vidění dost. A západ slunce u jezírka, pozůstatku nedávno vyschlé řeky, byl překrásný. 

A ještě pár záběrů z nádherného Damaralandu, které byly pořízeny další den cestou savanou s četnými pahorky do Twyfelfonteinu:

Twyfelfontein  v údolí řeky Huab je místo, kde se nachází vůbec nejrozsáhlejší galerie skalního umění v Africe. Zdejším dílům se říká „řezby v kameni“, protože je pradávní umělci vytvořili sekáním do tvrdého povlaku, který kryje místní pískovec. Díla pocházejí z doby před více než 6000 lety, z rané doby kamenné. Celkem tu bylo napočítáno více než 2500 maleb a kreseb – zvířata, zvířecí stopy a geometrické znaky. Velmi málo lidských postav. Jsou dílem tehdejších Sanů – lovců a sběračů, původních obyvatel jižní Afriky. A to vše opět uprostřed překrásné přírody:

V oblasti sanského skalního umění leží také Twyfelfontein Country Lodge, kam jsme zaskočili na oběd:

Nedaleko od Twyfelfonteinu stoupá dlouhý vulkanický hřeben, u jehož paty se nachází kopec zvaný Spálená hora. Tvoří ho na povrch vylitá různě barevná láva, která se podobá spálené půdě. Neroste na ní žádná vegetace.

Poblíž Spálené hory jsme navštívili další neobvyklou podívanou - tzv.Varhanní píšťaly – stovky až 5 m vysokých doleritových (hrubozrnně čedičových) sloupů, které vznikly před 120 miliony let.

Zkamenělý les.

– fosílie různých druhů stromů, především obrovských borovic - až 34 metrů dlouhých a s objemem až 6 metrů, pocházejících z doby před 260 miliony lety. Vzhledem k tomu, že kmeny zkamenělých stromů nemají žádné kořeny, předpokládá se, že sem byly přineseny záplavami z rovníkové Afriky během tání po době ledové.

Velkou lahůdkou bylo místo našeho dalšího noclehu v Damaralandu: Vingerklip Lodge v nádherné krajině:

Vingerklip neboli „Prstový útes“ je asi 35 m vysoká vápencová skála, „úzká jako prst“, vzniklá vodní erozí, působením řeky Ugab. Vingerklip se nachází uprostřed údolí, jehož další části – erodované vápencové kopce - působí jako scenérie Starého amerického západu, a proto se někdy tomuto místu říká také „Namibijská Arizona“.

Nádherná lodge je umístěna mezi dvěma velkými stolovými vápencovými útvary, s výhledem do celého kraje.

Z Vingerklipu jsme se cestou damaralandskou krajinou, na kterou jsme se stále nemohli dost vynadívat, opět potkali s Herery, kteří tady místy vedle Damarů také žijí. Milé hererské tety prodávaly své vlastní půvabné panenkové kopie (rádi jsme zakoupili) a také hodnotné minerály, kterými je zdejší kraj pověstný.

Dalším z damaralandských pokladů je žulový masiv Brandberg s namibijským nejvyšším vrcholem (přes 2500 m). Na tomto masivu bylo zaevidováno celkem více než 8000 míst se skalními prehistorickými malbami (celkem 45 000 maleb a kreseb !) a několik málo z nich je veřejnosti přístupných.

Hlavní atrakcí Brandbergu je galerie skalních maleb ve strži Tsisab, jejíž nejznámější malbou je tzv. White Lady of the Brandberg (Bílá paní brandbergská), národní památka. Název pochází z dřívější domněnky, že se jedná o ženskou postavu, ale je to postava sanského kouzelníka, šamana.

Pohoří Brandbergu má svůj vlastní ekosystém, který zahrnuje jedinečné (endemické) rostliny, např. branderbergskou akácii. O tom všem nám tady vyprávěl místní průvodce, svérázný děda se svérázným nápisem na tričku.

K „Bílé paní“ jsme šli dlouhým širokým pohledným údolím.

V blízkém starém důlním městečku Uis Myn se donedávna těžil cín a tak městečko už z dálky ohlašují haldy bílé hlušiny. Poobědvali jsme tu v restauraci, která se pochopitelně jmenovala „Bílá paní“.

Zde jsme také opustili překrásný a na zážitky bohatý Damaraland a vydali se přímo na západ ke Skeleton Coast (Pobřeží koster). Takto tajuplně se nazývá dlouhý pás podél zrádného a mlhou zahaleného pobřeží se stejnojmenným národním parkem. Portugalští námořníci toto místo nazývali Pekelné písky.

Zdejší často do mlhy se halící poušť, je na řadě míst přerušována dunami a skalními kaňony. Je to místo, které získalo neblahou pověst nejextrémnější části pouště Namib. Ztroskotalo tu mnoho lodí a jejich trosky, připomínající kostry, lemují linii pobřeží. Počet trosek se už nikdy nepodaří zjistit, protože všudypřítomný písek je postupně pohřbívá v hlubinách.

Na pobřeží na místě jménem Cape Cross (Křížový mys) v roce 1486 vstyčil kamenný kříž zvaný „padrao“ portugalský mořeplavec Diego Cao, když při hledání cesty do Indie plul podél západního pobřeží Afriky.

Na Křížovém mysu nás ovšem čekal ještě jiný zážitek: žije tu obrovská kolonie asi 100-250 tisíc lachtanů jihoafrických, kteří zde mají k životu velmi příhodné podmínky díky chladnému mořskému proudu Benguela. Tisíce lachtanů, kam se jen podíváte:

Swakopmund

je milé, půvabné a populární namibijské prázdninové středisko. Město, dodnes dýchající  německou atmosférou, založili koncem 19. století Němci jako protiváhu tehdy Brity ovládaného Walvis Bay na druhé straně veliké zátoky.

Swakopmund byl jediným německým přístavem v jihozápadní Africe a měl pro Německo velký význam. To se projevilo i na rozvoji města. V období první světové války se ale Swakopmund dostal pod Jižní Afriku a na jeho přístav se zapomnělo. Pro obchod byl důležitý vedlejší přístav Walvis Bay a ze Swakpmundu bylo vytvořeno letovisko. Proto zde zůstal zachován kouzelný ráz starého koloniálního přístavu. Celé město si zachovalo německý vzhled a pohostinnost, a hodně je slyšet němčina.

Ubytováni jsme byli v proslulém hotelu Swakopmund, který je sám historickou atrakcí města (budova koloniálního nádraží z roku 1901 byla přeměněna na luxusní hotel).

Město má několik historických památek, mezi které vždy na prvém místě uváděno molo. Původní molo bylo odstraněno v r.1916, ale protože pak již ve Swakopmundu pod vládou Jižní Afriky nebyl přístav zapotřebí, zůstalo nově budované molo nedokončeno. Měří 300 metrů a je zachováno jako památka. Na začátku mola na břehu byla zbudována restaurace ze starého parníku.

Mezi pamětihodnosti patří také maják a řada dalších významných koloniálních budov.  Národní mořské akvárium bylo zde otevřeno jako prvé svého druhu v Africe. Nechybí muzeum  ani pivovar (i když namibijské noviny v době naší cesty psaly, že místní proslulý Pivovar Hansa má své dny prý už sečtené).

Walvis Bay a výlet lodí do laguny.

Výlet lodí do laguny v zátoce mezi Swakopmundem a Walvis Bay byl jedním z vrcholů naší cesty. Věděli jsme samozřejmě předem, že v zátoce žije mnoho druhů vodních ptáků, a mnoho lachtanů, ale něco tak senzačního jsme nečekali. Konečně - uvidíte sami, i když vlastní prožitek a pouhá fotodokumentace se porovnat dají jen těžko.

Walvis Bay je druhé největší město Namibie a jediný zámořský přístav země. Město se nevyznačuje památkami, a tak jsme zamířili přímo do přístavu malých lodí a na jednu jsme nasedli. Za pozornost stojí spousta růžových plameňáků v pozadí, kteří během roku žijí částečně zde a částečně v NP Etosha. V době naší návštěvy Namibii byli zde. A také mnoho pelikánů a dalších druhů vodních ptáků.

Jen jsme se odrazili od břehu, bylo to tady. Ani jsme nedosedli na lavici uprostřed loďky, a už se na ní vyvaloval veliký lachtan a vypadal, že má radost, že nás vidí. Kapitán lodě se totiž kamarádí s asi třemi či čtyřmi lachtany, které má pojmenované. Jsou to senzační přítulkové. Každý z těchto kapitánových kamarádů měl trochu jiné zvyky – jeden chtěl být stále s námi, jiný chtěl drbat jak pejsek, další lachtan vždy nadšeně surfuje za lodí,…. Tedy – vyprávět se to ani dost dobře nedá. Do toho kolem nás létali ptáci, brali si z rukou rybky, a když jsme z toho byli úplně v rauši, vytáhl ještě kapitán z podpalubí taky něco pro nás – mísy s ústřicemi (šampaňské také, pochopitelně !) a dalšími mořskými i nemořskými lahůdkami. Tento výlet tak byl naprostým vršením rozkoší.

Jeli jsme také okolo rušného přístavu a viděli zase tisíce dalších, už způsobně přírodně se chovajících lachtanů jako byli ti na Cape Cross, ale z výletu uvádím jen záběry z výše uvedených setkání, protože tím se tento výlet do naší paměti zapsal.

Neméně senzační byl vyhlídkový let nad slavnou dunovou částí pouště Namib.

Poušť Namib, podle které země dostala jméno, je nejstarší pouští na Zemi. Rozkládá se podél atlantického pobřeží Namibie, je široká 50-150 km a pokrývá asi 15% plochy země. Dělí se do 4 pásem: na jihu od hranic s Jihoafrickou republikou až po Luderitz se rozkládá skalnatá, pískem pokrytá rovina (vzhledem k těžbě diamantů uzavřená oblast), severněji až k řece Kuiseb leží centrální (dunová) poušť s nejvyššími dunami na světě, na níž byl ustaven národní park Namib-Naukluft, třetí pásmo zasahuje až k údolí řeky Ugab – je to šedočerná štěrková rovina s osamělými horami a masivem Brandberg, a úplně na severu leží čtvrté pásmo, které zahrnuje Pobřeží koster.

Dunová část pouště Namib je slavná a opravdu senzační. V dalších dnech jsme tato místa prozkoumali ještě ze země. Na snímcích z více než dvouhodinového letu jsou zachyceny duny nejrůznějších výšek a tvarů, kaňony, solná jezera, historické diamantové tábory, ztroskotané lodě u pobřeží – již zpola zaváté pískem.

Ke konce vyhlídkového letu jsme si prohlédli ze vzduchu Walvis Bay s jeho salinami a  přístavy:

Mezi Walvis Bay a Swakompundem jsme pak viděli jednak umělý ostrov, kde ptáci produkují guáno. A také výstavbu nových rekreačních osad při pobřeží:

A nakonec přišel letecky Swakopmund: ústí řeky Swakop s dálnicí do Walvis Bay, historické molo, záliv s městskou pláží a majákem.

Poušť Namib.

Ze Swakopmundu jsme vyjeli cestou známou jako  „Welwitschia Drive“. Je to cesta náhorní planinou, údolím řeky Swakop a podél Moon Landscape (Měsíční krajiny) a plání s výskytem slavných welwitschií.

„Měsíční krajina“ je území hodné tohoto jména. Na druhém snímku stará petrifikovaná duna:

Welwitschie.

Namib je jednou z nejsušších pouštních krajin na světě. Oblastí se táhne několik vodních zdrojů, které až na období s hojnými dešti nikdy nedosáhnout k moři a ztrácejí se v poušti.

Díky zvláštním klimatickým podmínkám ale není poušť Namib bez života: horký pouštní vzduch se zde střetává s chladným vzduchem od moře, protože podél jihozápadního pobřeží Afriky proudí od Antarktidy na sever studený mořský proud Benguela, a tak zde každou noc vznikne opar, který je zdrojem vody pro pouštní rostliny a živočichy. 

Následkem unikátních podmínek se zde vyvinula zcela zvláštní flóra, která se přizpůsobila extrémním životním podmínkám. Nejznámější rostlinou na poušti Namib je zdejší endemit welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), jedna z nejstarších rostlin na naší planetě. Některé rostliny jsou až 2000 let staré. Proto se jim právem říká také „živoucí fosilie“. Také celé další zdejší společenství rostlin a živočichů  žije pouze z kapiček mlhy.

Samčí a samičí welwitschie, a také mohutná „základna“ jedné této prastaré zaniklé rostliny, kterou jsme již dříve viděli vystavenou jako ozdobu:

Národní park Namib-Naukluft je čtvrtý největší národní park na světě a největší přírodní rezervace aridních (suchých) a poloaridních ekosystémů na světě. Na jeho území se nacházejí nejkrásnější části pouště Namib.

Cestou, piknik u artézské studně s napajedlem, kaňon Kuiseb:

Překročení obratníku Kozoroha je pochopitelně příležitost k dokumentaci této závažné skutečnosti:

Potěšení nám přinesl odpočinek v krásné Sossusvlei Lodge, na jejíž vyhlídkové věži jsme večer navíc zjistili, že náš průvodce Vincent má hluboké astronomické znalosti. Loudivá zvířátka jsou zemní veverky.

Brzy ráno jsme vyrazili na další z vrcholných zážitků – k velkým dunám. Pánev Sossusvlei a Dead Vlei jsou nejznámější ze zdejších suchých pánví, které se vodou naplňují jen nakrátko v roce. Řeka Tsauchab se tu rozplývá v bezodtoké jílové proláklině, pokud ovšem až sem daný rok doteče a nezmizí už někde cestou dřív.

Solné pánve jsou orámovány barevnými písečnými dunami. Duny namibské pouště jsou legendární.

Řeka Tsauchab, která končí mezi nejvyššími dunami světa v jílové proláklině, tvoří poblíž Sossusvlei Lodge úzkou a až 30 m hlubokou roklinu zvanou kaňon Sesriem, ve kterém se dlouho drží pitná voda.

A pak už jsme jeli dále na jih, podél pohoří Naukluft a Tzaritz, s občasným výhledem ještě na dunovou poušť, až do Toulouse Lodge. Starší pán, který si ji tu před několika lety postavil, byl obdivuhodný. Byli jsme tu ten den jedinými hosty a tak se nám plně věnoval a vyprávěl nám o svém životě. Hodně nám rozšířil pohled na mnoho věcí v této zemi. V duchu jsme mu složili hlubokou poklonu. Je to velký a statečný člověk.

  Pouštní koně cestou do Luderitzu.

Na pláních poblíž města Aus žije už skoro sto let pověstné stádo divokých koní, potomků koňů německé jízdní kavalerie, kteří se adaptovali na život v prostředí s nedostatkem vody a kteří bez vody vydrží až neuvěřitelných 5-6 dnů.

Luderitz

je malé přímořské město s mnoha ukázkami raně koloniální architektury. V roce 1883 koupil brémský obchodník Adolf Luderitz od kmene Namů zdejší zátoku a osmimílové území v jejím okolí, a také 32 km široký pobřežní pruh odtud až po řeku Oranje. Na jeho doporučení ustanovil kancléř Bismarck jihozápadní Afriku protektorátem německé říše.Tady se tehdy zrodila Německá jihozápadní Afrika.

V r.1904, v průběhu německo-namských válek, byl Luderitz využíván jako vězení pro válečné zajatce (Žraločí ostrov). V r.1906 byla dokončena železnice a v okolí nedalekého Kolmanskopu byla v roce 1908 objevena velká diamantová ložiska.

Luderitz si dodneška zachoval působivou koloniální architekturu a většina jeho budov pochází z doby diamantového boomu:

Bydleli jsme tu v příjemném hotelu Nest (= „hnízdo“) na břehu zátoky s výhledem na moře a na západ slunce:

Do zdejších končin se jako prvý Evropan dostal v roce 1487 známý portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias a na nedalekém místě, dnes zvaném Dias Point, vstyčil pak v roce 1488 na cestě zpět od Mysu Dobré naděje kříž „padrao“.

K tomuto místu vede cesta kolem mnoha malých závětrných fjordů a zátok krajinou neuvěřitelně drsnou až přímo bezútěšnou.

Kopie Diazova kamenného kříže stojí na Diazově skále nad mořem. Vítr fičel, že nás div nesfoukl, a tak tomu tady bývá často. Od kříže je výhled na zátoku Guano Bay a před ní ležící Halifax Island s kolonií tučňáků, na lachtaní kolonie a spoustu vodních ptáků. A tato místa jsme poté, co se vítr zklidnil, prozkoumali ještě při plavbě po moři.

Lodní výlet do Luderitzkého zálivu starou rybářskou lodí „Sedina“, která slouží jako výletní loď.

Náš kapitán byl pravý mořský vlk a měl cop až do pasu.

Prvý ostrov na snímku – Žraločí ostrov - byl za pohnutých dob namibijské historie krutým vězením a koncentračním táborem.

Menší i větší lodě na snímcích nejsou lodě rybářské, ale diamantové. Obrovskými vysavači nabírají obsah mořského dna, ze kterého se pak na souši získávají diamanty.

Pluli jsme okolo Diasova kříže a ostrovů, na kterých žijí mořští ptáci a lachtani. Pak jsme připluli k ostrovu Halifax, který je domovem asi 60 cm vysokých tučňáků brýlových. Na ostrově jich žila kdysi veliká kolonie, ale těžbou guana byla téměř zničena. Pozůstatky konstrukce na nakládání guana jsou tu dodnes vidět. Tučňáky lze pozorovat jen z lodi, aby nebyli rušeni.

Kolmanskop – „město duchů“

je vidět už ze silnice cestou do Luderitzu. Bylo to tady u nádraží, ohrožovaném stěhovavými dunami, kde při každodenním čištění kolejí od písku byly nalezeny v roce 1908 diamanty a vyznačena  prvá diamantová pole. Kolmanskop se nakrátko stal nejbohatším městem Afriky. Do začátku 1.světové války bylo z pouště vytěženo 5 milionů karátů.

Zpočátku bylo možné sbírat diamanty přímo z písku, ale postupně se Kolmanskop proměnil v centrum průmyslové těžby diamantů. Bohaté město žilo rovněž bohatým kulturním, sportovním a společenským životem. Po vytěžení diamantů v okolí bylo město opuštěno.

Diamanty se ale v Namibii těží ve velkém množství dodnes, jen dále po pobřeží na jih v ohromné lokalitě sahající odtud až po hranice s Jihoafrickou republikou, v přísně střeženém a zakázaném pásmu. A také z mořského dna - již zmíněná zařízení na lodích vysávají usazeniny z mořského dna, přeplavují je, a tak získávají diamanty.

Z Kolmanskopu se stalo město duchů, které postupně pohřbívá písek. Teprve v roce 1980 bylo několik domů bývalého „hlavního města diamantů“ doslova vykopáno ze země a zrestaurováno. A doplněno o historické muzeum a expozici o diamantech.

Fish River Canyon – Kaňon Rybí řeky

je druhým největším kaňonem na světě za americkým Grand kaňonem. (Termínem „druhý největší“ se označují po světě ještě asi 2-3 kaňony – zdejší kaňon je druhý nejširší). Tento nádherný kaňon, ležící skoro na hranici s Jihoafrickou republikou, patří k největším přírodním divům v celoafrickém i světovém měřítku, ale pochopitelně také k namibijským největším turistickým atrakcím. Rozměry: délka 161 km, šířka 27 km, hloubka 550 m.

Cestou na jih ke kaňonu jsme se jednak potkali se samotnou dlouhou Rybí řekou. Rybí řeka pramení asi 600 km daleko v centrální vysočině u pohoří Naukluft. V únoru a březnu teče v řece po deštích voda, která se vlévá do řeky Oranje. V jiných částech roku tvoří řeka jen malý potůček nebo dokonce řetěz pozůstalých rybníčků na dně.

A také jsme dlouho jeli okolo asi stoleté železniční tratě (železnice hrála velkou roli v dějinách Namibie) a okolo dlouhého pásu pohoří s plochým vrcholem. Ta kuželovitá stavba je pec.

V prostoru vlastního kaňonu Rybí řeky je jen samotná příroda, kterou nic neruší. Na jeho severovýchodním konci se rozkládá Gondwana Canyon Park a v prostoru tohoto parku byla vybudována čtyři ubytovací zařízení, včetně Canyon Village, kde jsme bydleli. Jako všechna zdejší zařízení, tak také nedávno postavená Canyon Village harmonicky zapadá do zdejší přírody a stojí za pár snímků – od příjezdu k lodži, kdy zprvu její stavení od okolní kouzelné přírody ani nerozlišíte, až po snímky z rozlehlé restaurace, na jejíchž zdech byla zachycena především historie zdejšího etnika Nama.

Květiny vymalované na stěně opravdu tady všude rostly:

V Canyon Village jsme se také potkali s dalším obdivuhodným člověkem: jmenuje se dr.Kinský, je to architekt a v roce 1959 se zapsal do české historie svým odvážným emigrantským přeletem z Bratislavy do Rakouska na větroni. Žije v Německu a cestuje rád se svou paní po světě. Setkání s ním a jeho vyprávění bylo duši hladícím zážitkem.

Po příjezdu do Canyon Village jsme nejprve vyrazili terénním vozem do jejího krásného okolí v Gondwana Parku. Tento 100.000 hektarový park byl založen roku 1996 sloučením několika původních ovčích farem s Přírodní rezervací přímorožců. Nachází se tu unikátní ekosystém a endemická flora a fauna, která se adaptovala na zdejší aridní podmínky.

Zvláštní stromy nejsou stromy, ale stromové aloe (aloe ditochoma) neboli Toulcové stromy. Na mnoha z nich si staví svá veliká hnízda snovači. Obrovské zelené trsy jsou velmi jedovaté pryžce.  A další z namibijských západů slunce.

Kaňon Rybí řeky.

Cesta na dno kaňonu je jako cesta historií Země. Stáří nejspodnější usazeniny je 2,5 miliardy let. Na dno kaňonu a pak 4-5 dnů po jeho dně ze severu na jih jde ale málokdo. Je to dost namáhavá cesta a také si každý musí nést naprosto všechno sebou, včetně mnoha litrů vody. Pro ostatní návštěvníky jsou k dispozici vyhlídkové trasy po okraji kaňonu, ze kterých jsou také následující snímky (ty baťohy, jak jste správně vytušili, naše nejsou):

Zatím co vlastníci oněch baťohů byli stále na začátku svého putování k jižnímu konci kaňonu u Ai-Ais, my jsme si tam radši zajeli. Jeli jsme podél kaňonu a pak při sjezdu na jihu na jeho dno jsme obdivovali plástve růžového křemene v okolních skalách a jejich části, které spadly na zem. Ai-Ais je blažené místo – a pro ty, kteří tady končí několikadenní pouť, asi ještě více. Nacházejí se tu totiž sirné horké prameny, okolo kterých vyrostl lázeňský komplex. To bylo blaho !

Cestou zpátky z Ai-Ais jsme se před západem sluncem zastavili opět na hlavní vyhlídce na kaňon a abychom Vincentovi nezkazili radost, tak jsme se uvolili, že tedy to šampaňské otevřeme a vypijeme, když jej tam tak pěkně nachystal. (Mají to v Namibii ale pěkné zvyky !).

Z Fish River Canyon jsme pak již stále jeli na sever, zpět do hlavního města, kde jsme naše putování po této nádherné zemi začali. Ale ještě na nás čekalo množství dalších zážitků a krásných chvil.

 Národní památka The Quiver Tree Forest – Kokkerboom – Les „toulcových stromů“.

Všechny tyto názvy nese namibijský endemit Aloe ditochoma (česky „aloe rozsochatá“), se kterou jsme se již na jihu Namibie setkali. „Toulcový strom“ se jí říká proto, že Sanové kdysi její vydlabané větve používali jako toulce pro své jedem napuštěné šípy.

Na tomto místě se celkem nachází asi 300 těchto zvláštních rostlin. Rostou v  bizarní přírodní skalní zahradě, která se jmenuje Giants Playground neboli „hřiště obrů“.

Poušť Kalahari

je obrovská a zasahuje do mnoha zemí. Je to také místo, kde žijí zbytky etnika San (Bushmenů, křováků), původních obyvatel celé jižní a východní Afriky.

Vydali jsme se do privátní rezervace Intu Africa, kde jsme měli možnost poznat jednak velice krásnou část samotné pouště Kalahari, a hlavně se seznámit se způsobem života, znalostmi a kulturou etnika, které v jižní Africe žije odedávna a jemuž tato oblast kdysi (před příchodem černochů a pak bělochů) patřila.

Bydleli jsme v Camelthorne Lodge, uprostřed přírodní rezervace, uprostřed rudých písečných kalaharských dun porostlých vysokou trávou. Už jen pobyt tady byl blažený. Stačilo jen tak sedět před chalupou a koukat okolo a poslouchat zvuky přírody.

Šéf lodge Pedro nás ale jen tak lenošit nenechal. Po dvě odpoledne nás vozil terénním vozem po rezervaci. Kalahari se v těchto místech vyznačuje dlouhými a dost vysokými dunami, mezi nimiž jsou široká údolí. Vše porostlé travou, a keři a stromy savany. Odměnou za kostitřasové přejezdy dun a velké chladno později odpoledne bylo potěšení z pohledné přírody a z množství zvěře, kterou jsme potkali. Děkuji Blance za její dva krásné snímky.

Sanové, Bushmeni, křováci.

Sanové, zdejší původní obyvatelé, v posledních desetiletích většinou ztratili možnost žít plně svým tradičním nomádským životem lovců a sběračů – protože takový způsob vyžaduje velký prostor a o ten byli postupně připraveni. Zde bohužel není místo na delší vyprávění o těchto fascinujících lidech. Postup černé a bílé civilizace byl jejich zhoubou.

Některé rodiny dnes díky mezinárodním projektům žijí na Kalahari sice usazeně ve vesnicích a s možností uchovat si co nejvíce ze své tisícileté tradice, ale je to jen kapka v moři. Přesto díky za ni.

Jsem velmi šťastná, že jsme se s těmito krásnými lidmi mohli setkat a poslouchat, jak nám o sobě – s úžasnou grácií a mimickými a hereckými schopnostmi - líčí vše, co se jejich tradičního života týká. Křováci nikdy nemohou jen tak mezi okolní bělochy a černochy zapadnout. Jsou naprosto jiní vším – svým vzhledem a anatomickými zvláštnostmi, svým vztahem k přírodě a k celému okolnímu světu. Jsou báječní a nenahraditelní. Kéž si aspoň vše pamatují a přenášejí své znalosti a úžasné schopnosti na své potomky.

Sanové patří mezi etnika s menším vzrůstem. Zvláště šéf  lodge Pedro, který se s námi jako tlumočník na výpravu po okolní přírodě za poznáním trochy z křováckého života vydal, vypadal pak přímo mohutně. Pár snímků z nezapomenutelného setkání:

Takovouhle příležitost si nikdo z nás ujít nenechal:

Cestou do Windhoeku jsme opět přejeli obratník Kozoroha a pak minuli odbočku na Gibeon, jehož jméno se proslavilo díky meteoritům, které kdysi v dávné minulosti zde spadly najednou v jedné meteorické sprše. Více než 21 tun zde nalezených mimozemských balvanů se skládá převážně ze železa. Je velmi nezvyklé, aby takové množství meteoritů spadlo najednou. Proto se vědci domnívají, že se jedná o následky exploze jakési komety, kdy se všechny zbytky držely pohromadě cestou vesmírem a přitažlivost Země je přivedla sem. Dosud zde bylo nalezeno 77 kusů meteoritu, z nichž 33 kusů krášli slavnou „meteoritovou“ fontánu na Post Street Mall ve Windhoeku.

A cestou jsme také navštívili městečko Rehoboth, kde se na konci 19.století usadili lidé nového etnika jménem Basters, vzniklého nedlouho předtím promíšením původního afrického khoisanského etnika Namů s evropskými Búry (Afrikánci) v oblasti Kapska. Odtud byli vypuzeni a tak hledali nový domov.

Rehobotští Basteři jsou na svůj původ i jméno „bastardi“ pyšní jako na dědictví po svých hrdinských předcích. 

Návštívili jsme tady muzeum, které se zabývá historií Basterů a jejich kulturním dědictvím. Také Basteři vzpomínají na svůj „Velký trek“ s volskými povozy, kdy hledali nové místo k životu (podobně jako v sousední Jižní Africe táhli pod stejnými názvem do nové končiny Búrové). Paní na snímku je vedoucí muzea a „vzorek“ basterského etnika.

Windhoek

je hlavním městem Namibie. Leží ve výšce 1656 m mezi třemi pohořími: Khomas, Auas a Eros. Vysočina Khomas je nejvýše položenou částí centrální náhorní plošiny.

Ubytováni jsme tu byli v Chateau  Heinitzburg, zámku na kopci nad městem, který nechal postavit v roce 1914 hrabě ze Schwerinu pro svou snoubenku Margarethe von Heinitz. Netušil, že velice brzy jeho svět vezme za své.

Zvláště poté, co jsme se po třech týdnech vrátili z putování přírodou, to byl docela nezvyklý zážitek. Tento hotel je místní pamětihodností, a tak si pár snímků zaslouží:

Ve Windhoeku žije 180 tisíc lidí, tj. asi 10% obyvatel země. Architektonicky je město směsicí současné architektury a německého koloniálního stylu.

Pár snímků: nádraží z r.1912 v koloniálním stylu a před ním německá parní lokomotiva z roku 1899. Christuskirche – německý luteránský kostel z roku 1910. Kopie pevnosti Namutoni na místě, kde kdysi stávala stará pevnost. Budova soudu. Kombinace moderní a koloniální architektury.

Když si ve Windhoeku dávají lidé sraz, bývá to „u hodin“, kde začíná pěší zóna a suvenýrový ráj. Některé obchody s africkým uměním mají ráz přímo muzeální a k vidění jsou velmi kvalitní artefakty:

Všechno má svůj konec, i náš výlet do báječné Namibie. Toto je poslední snímek: západu slunce cestou na letiště. (Už bez šampaňského).

Ať žije Afrika !