GHANA, TOGO, BENIN – Západní Afrika u Guinejského zálivu

během prvních tří týdnů února 2009

Když se mě ptal taxikář, který mě po příletu zpět vezl z pražského letiště domů na to, odkud jsem přijela, jeho první reakce byla, zda jsem se nebála tam jet. O těchto zemích nevěděl – podobně jako pravděpodobně většina našich občanů – vůbec nic. Není divu, protože masmédia se o Ghaně, Togu a Beninu skoro vůbec nezmiňují. Proč taky, když se tam neděje nic, co je zajímá. Tedy nestřílí se, neprobíhá válka a jednotlivá náboženství se tam tolerují.

Znalosti afrických reálií vůbec, nejen specifik západní Afriky, bývají u příslušníků naší euroatlantické civilizace obecně malé, bohužel často značně zkreslené, a o předsudcích ani nemluvě. V západní Africe jsme nebyli poprvé – už před několika lety jsme podnikli nezapomenutelný výlet do Mali a Senegalu, a i tentokrát jsme se ze západní Afriky vraceli nadšeni. Výlet do Ghany, Toga a Beninu byl senzační, plný unikátních dojmů a úžasných setkání.

Při cestě danými západoafrickými zeměmi se lze na každém kroku přesvědčit, že se tu dodnes uchovalo mnoho z bohaté a osobité západoafrické kultury a tradic. A nejen to, obohatilo navíc i další kontinent. Během ostudné 300-leté otrokářské éry se zdejší kultura, tradice a náboženství spolu s africkými otroky přenesly na americkou stranu Atlantiku (zejména do Brazílie a na karibské ostrovy). Odtud pochází vúdú, zde mají kořeny synkretistická náboženství candomblé či santería.

Ghana, Togo a Benin, západoafrické země u Guinejského zálivu, mají za sebou bohatou a mnohovrstevnou minulost. Po staletí tu dominovalo království Ašantů a království Dahome (která se zdatně na obchodu s otroky podílela a evropským otrokářům "zboží" dodávala). Pak se ale obě dostala do koloniálního područí, stejně jako celá Afrika s výjimkou Etiopie. Jednotlivé úseky pobřeží Guinejského zálivu a k nim přilehlé vnitrozemské partie dostaly nové územní názvy poté, co si je evropské koloniální mocnosti rozparcelovaly jako koláč: Pobřeží slonoviny, Otročí pobřeží a Zlatonosné pobřeží. Pobřeží slonoviny si tento název ponechalo i po získání nezávislosti. Na místě bývalého převážně francouzského Otročího pobřeží se dnes nacházejí státy Togo a Benin, a na místě bývalé britské kolonie Zlatonosné pobřeží leží dnešní Ghana.

GHANA

Akkra na břehu Atlatiku, hlavní město Ghany, je typické africké velkoměsto s prvky moderní architektury i s ulicemi tradičních stavení s obchůdky a dílnami. Její vývoj byl spjat s koloniálními mocnostmi – první tu postavili pevnost Portugalci, po nich přišli Švédové, Holanďané, Francouzi, Britové a Dánové. Britové založili pevnost James, Dánové Christianbourg (neboli Osu) a Holanďané pevnost Usher. V bývalé pevnosti Osu dnes sídlí vláda, a ze zbylých dvou jsou vězení, která jsme mohli zachytit jen z auta cestou k majáku:

Ghana si prošla na počátku své moderní historie pokusem o socialismus, a to na její tváři zanechalo také stopy, jako např. ohromný shromažďovací prostor u Památníku nezávislosti na Náměstí Černé hvězdy. Monumentální je i nový prezidentský palác.

První ghanský prezident Kwame Nkrumah měl sice nezpochybnitelné zásluhy v boji za nezávislost země, ale pak svojí socialistickou orientací a diktátorskými sklony přivedl zemi do hospodářského marasmu. Po šesti letech byl v době své zahraniční návštěvy sesazen, a do země se již živý nevrátil. Až mnohem později bylo jeho tělo převezeno do Akkry, kde byl dokonce vybudován jeho památník. Byla tu umístěna i socha, která do zásahu rozlíceného davu stávala kdysi před parlamentem.

Z návštěvy Národního etnografického muzea (včetně ašantských zlatých miniatur):

Centrum panafrické kultury je současně památníkem významného amerického bojovníka za práva černochů v USA jménem du Bois, prvého černošského absolventa Harvardu, který dosáhl doktorátu. V Ghaně na pozvání prezidenta řídil zpracování Encyklopedie Africana, vzdal se amerického a stal občanem Ghany. Vedle památníku je i pohřben.

V Akkře jsme bydleli na břehu moře v bungalovech hotelu "Africká vesnice", jakoby poblíž vůbec žádné dvoumilionové město nebylo. Na jednu stranu byl výhled na maják a na druhou na sídlo vlády, tj. na zámek Osu.

Jezero Volta. Severovýchodně od Akkry leží na hranicích s Togem region Volta s jezerem Volta, které je jedním z největších umělých jezer na světě – ne-li vůbec největší. V přehradním jezeru se od doby výstavby vodního díla nachází soutok řek Bílá a Černá Volta.

Nejprve jsme se vydali ještě dál, k vodopádu Wli Agumatsa. Šli jsme nakonec lesem, ve kterém kromě jiného rostly divoce různobarevné ananasy. Na skalách v těsné blízkosti vodopádu žijí tisíce kaloňů, kteří s požitkem prolétávají vodní sprchou. Jednoho uhynulého chudáka nám místní děti pěkně zblízka předvedly. Na břehu krásného jezera jsme pak přespali.

Botanická zahrada v Aburi

Posubany. Cestou k pobřežním pevnostem jsme si prohlédli jeden z "posubanů" neboli svatyň tradičních vojenských jednotek mužů pobřežního etnika Fanti. Jejich znakem jsou hodiny ve stavu "za 5 minut 12" ve významu "kdykoli k boji připraven".

Pevnost Cape Cost. Na ghanském pobřeží leží unikátní řetěz pevností (UNESCO), které byly vybudovány řadou evropských mocností, většinou v 17.století. Nejznámější z nich jsou Cape Coast a Elmina. Jsou to malebná místa - s dramatickou minulostí jedné z nejostudnějších kapitol v historii lidstva. Pevnosti původně sloužily jako obchodní stanice pro úschovu zboží, ale během otrokářské éry se však změnily na vězení a "čekárnu" otroků na odjezd lodí na druhou stranu Atlantiku. Podmínky otroků (s vypáleným cejchem a spoutaných v okovech) byly otřesné. Když loď, která je měla odvézt za oceán, konečně dorazila - prošli "branou bez návratu".

Pevnost Elmina. Portugalci postavená Elmina (1482) je nejstarší a největší evropskou památku v Ghaně. Elminu na břehu mořského zálivu ještě jistila pevnost Jago na vršku nad dnes rušným městečkem.

Na okraji Elminy jsme bydleli v báječné oáze klidu na břehu moře.

Národní park Kakum se nachází v tropickém deštném pralese a nabízí nevšední zážitek – prohlídku z "ptačí perspektivy", z visutého chodníku vysoko nad deštným pralesem s několika vyhlídkovými plošinami. Je to jediný chodník v horních patrech džungle v Africe.

Na oběd nás tady vzali do "Hansovy chaty" uprostřed jezírka s pravými i umělými krokodýly. Chtělo to dávat pozor a nesplést se ! Nechyběly tu ani naše milé kamarádky – barevné ještěrky, které nás provázely všemi třemi zeměmi.

A na konec výletu jsme zajeli do vesnice, kde se konalo představení tradiční hudby a tanců s "Bamboo Orchestra". Představení bylo sice nachystáno pro nás a moc se nám líbilo, ale neméně nás uchvátilo to, jakou odezvu mělo u místních obyvatel. Byla tu snad celá vesnice a zejména děti byly nadšené. Pořádání takových akcí pro návštěvníky přispívá k udržování tradiční kultury.

Bývalý otročí tábor Assin Manso býval v 18.-19.století významnou zastávkou na "otročí cestě" ze severních vnitrozemských oblastí k pobřeží. Symbolicky zde byla v roce 1998 znovu pochována těla dvou otroků, jednoho muže z USA a jedné ženy z Jamajky.

Ašantská metropole Kumasi. Město Kumasi bývalo hlavním městem velikého a mocného Ašantského království a dodnes je významným ekonomickým a kulturním centrem země.

Muzeum ašantské kultury i expozicí o ašantské historii a kultuře jsme si pochopitelně prohlédli, ale žádné snímky jsme si tam pořídit nesměli. A tak něco z města samotného: Na každém kruhovém objezdu stojí nějaký ašantský památník. V prodejně suvenýrů zdejší pánové hráli jednu z těch nepochopitelných afrických her s kameny. Škola vedle měla přestávku – hoši hráli fotbal (který se všude v Africe hraje na každém kroku) a dívky jim do toho kibicovaly. Nad zoologickou zahradou ve vznášelo hejno kaloňů.

V Kumasi mají ohromné autobusové, resp.mikrobusové nádraží, které přechází do jednoho z největších trhů pod širým nebem v západní Africe. Ruch, který na obou místech panuje, je neuvěřitelný a davy lidí nekonečné.

Kumasi je proslulé výrobou ghanských tkanin kente. Kente je ručně tkaná barevná látka (tká se do pruhů, které se pak sešívají), která se obléká ke slavnostním příležitostem. Vzory jsou tradiční a každý je pojmenovaný. Kente má i variantu s potiskem – a také vzory černého potisku jsou tradičně dané.

Opičí vesnice Buabeng Fiema se nachází uprostřed lesa s obrovskými stromy a spletitými lianami. Zdejší opice kočkodani a opice Mona - jsou považovány za posvátné a žijí v přátelském vztahu s lidmi. Opice tu mají svého kněze a hřbitov. Kočkodani jsou denní zvířata a vzájemně jsme se tak mohli prohlédnout dosyta. Zato opice Mona vyspávaly vysoko na větvích a koukaly z nich jen dlouhé bíle ocasy s bambulkou na konci, protože jsou to tvorové noční.

Do Wa, jednoho z nejstarších měst ve ghanském vnitrozemí, jsme jeli v sobotu, a to je den, kdy se odbývá nejvíce pohřbů. Smuteční barvou je v Ghaně černá a červená.

Severozápadní region, jehož je město Wa metropolí, představuje zase jinou tvář Ghany s osobitou hliněnou architekturou v tradičním súdánském (sahelském) stylu či s používáním xylofonu v hudbě. Cestou jsme zastavili u hliněné mešity.

Ve všech třech navštívených zemích, podobně jako v mnoha dalších afrických, ale i asijských zemích, existují dodnes králové, i když dané země jsou republiky. Králové představují tradiční autority a - někde více, někde méně - mají stále velký regionální vliv a značný majetek. A tak i dnes má Ghana ašantského krále, a také Wa je sídlem královské dynastie. Jenže se tu členové královské rodiny před několika lety nepohodli a vypukl mezi nimi boj o moc, během kterého byl královský palác zdemolován. Jinak si ale Wa žije svým tempem dál.

Když už jsem zmínila jeden typický fenomén (králové v rámci republik), jsou na řadě další tři – opět platí pro všechny tři navštívené země. Náklady nosí ženy na hlavě, často na značné vzdálenosti. Nosí lecos, třeba dřevěné uhlí, ale pravou "lahůdkou" musí být nosení vody ve velkých lavorech. A často k tomu mají ještě dítě na zádech. Holčičky to trénují už odmala.

Dalším fenoménem je doprava – naložit se musí nejvíc, co to jde. Vozí se lidé, náklady i zvířata. Pár nehod jsme taky cestou potkali.

A třetím fenoménem je vypalování trávy na konci období sucha. Neekologický, ale nejlevnější způsob přípravy půdy na další sezónu – jak ji vyčistit od nežádoucího porostu.

Hroší rezervace ve Wechiau nedaleko Wa se táhne v délce 40 km řekou Černá Volta při hranici s Burkinou Faso. Hroši na nás párkrát z vody vykoukli a navíc tu bylo hodně pěkných ptáků.

V severozápadní oblasti s centrem ve Wa žijí také při hranicích s Burkinou Faso lidé osobitého etnika Lobi. Navštívili jsme jednu vesnici, kde nám také předvedli svou hudbu (s xylofonem, pochopitelně) a velice dynamické tance. Když nás vyzvali k účasti na tanci, nenechali se našinci zahanbit.

Pak nám Lobiové ukázali, jak žijí. Mohli jsme prolézt i do svatyně s fetiši či vylézt na střechu, která rozšiřuje obytný prostor (v horku se tam taky spí).

Národní park Mole, největší ghanský národní park, leží v povodí Bílé a Černé Volty. Žije v něm asi 90 druhů savců a další africká zvířena, včetně více než 300 druhů ptáků. Pár záběrů z pěšího safari po parku:

K pozorování přírody a jejích obyvatel jsme ale případně nemuseli z motelu ani vytáhnout paty. Od bazénu či z vyhlídky bylo stále na co koukat – a slon nám chodil dokonce okolo chalupy. Paviáni také.

Návštěva nedaleké vesnice lidí etnika Mognori nás velmi potěšila, jako konečně všechna setkání s lidmi a jejich kulturou a způsobem života. Také tady si udržují svoji tradiční hudbu a tance, které předvádějí nejen občas k potěšení návštěvníků, ale neméně tak k potěšení obyvatel vesnice. Za pozornost stojí zdobení zdí domů, výroba kasavové mouky a její uskladnění v zatížených pytlích, aby se z kasavy vymačkal zbytek vody, všudypřítomnost (po celé zemi) plakátů z nedávné prezidentské volební kampaně. A je mi moc líto, že není tu prostor na všechny ty nádherné záběry dětí i dospělých, které jsme všichni – a to nejen zde, ale během celé cesty pořídili. Stejně tak se nedostává na všechny ptáčky a kytičky, které byly hlavně Janinou specialitou.

A už se chystá představení – jeden z aktérů veze buben. Jako vždy jsme nejprve pozdravili náčelníka vesnice a představili se mu, a hudební a taneční produkce začala. Pozorovali jsme představení - i lidi a děti, jak je také sledují.

Mešita ve vesnici Larabanga v tradičním sahelském stylu pochází z roku 1421 a je nejstarší na území Ghany. Na kraji vesnice se nachází slavný mystický kámen, spojený s řadou pověstí.

Tamale je velké město, které je proslulé kožedělnou výrobou. Jednu koželužnu jsme proto ve staré čtvrti Zongo navštívili a shlédli tradiční technologii zpracování kožek.

Z Tamale jsme se vydali na sever země k hranicím s Burkinou Faso, do kraje, kde obrovských baobabů bylo ještě víc, než kdekoli jinde v zemi.

Lidé v městečku Paga považují krokodýly za posvátné a proto jim všelijak podstrojují - a krokodýli k nim mají evidentně vřelejší vztah, než tomu běžně bývá. Jak nás viděli k jejich rybníku přicházet, hned se sbíhali. Jeden mazlík dostal slepičku a hned s ní upaloval do vody. Ostatní trochu žárlili, ale dramatické to nebylo. Byli jsme ujištěni, že jsou to dobráci, které si můžeme i za ocas zatahat, a tak jsme to hned všichni vyzkoušeli. Včetně našeho průvodce jménem Euku (o kterém není pochyb, že je to určitě nejlepší ghanský průvodce, a kromě toho báječný člověk). Nakonec jsme si tu prohlédli pozoruhodný komplex zvaný Paga Pia´s Palace, jehož vchod zdobí – jak jinak - motivy krokodýlů.

Bývalý otročí tábor Nania se nachází v krajině s malebnými balvany, kudy kdysi vedla od severu na jih otročí cesta. V prohlubni ve skále byl a dodnes je pramen, který otrokům sloužil jako zdroj vody.

Vesnice Sigiru je proslulá svou keramikou a hlavně unikátním barevným zdobením stěn domů.

Symbolická výzdoba místních domů je byla proto použita i pro zdejší ženskou uměleckou organizaci SWOPA – z keramiky byla zhotovena i socha Kofi Annina, slavného ghanského rodáka, který se svou norskou manželkou (výtvarnou umělkyní) před lety zdejší středisko navštívil.

Ve vesnici Widnaba , poblíž které se převážně nelegálně těží zlato (které spolu s kakaem tvoří hlavní bohatství Ghany), žijí lidé etnika Kusaasi. Také tudy kdysi procházela otročí cesta a konával se tu otročí trh. Menší dobrodružství cestou jsme zažili při hledání vhodné objížďky kvůli spadlému mostku. Ale místní lidé, kteří šli kolem, nám s vhodným řešením pomohli. Ve vesnici jsme byli, jako vždy, hned obklopeni hloučkem dětí, který stále narůstal. Je třeba říct, že lidé všude v Ghaně jsou mimořádně milí a přátelští, a jinak tomu nebylo ani tady.

Tongo Hills se svatyněmi Tenzug, je pohoří s mnoha bizarními skalními útvary, přírodními jeskyněmi a posvátnými místy. Unikátní je zdejší krajina a unikátní je i zdejší architektura. Navštívili jsme palác náčelníka s přilehlým komplexem domů jeho početné rodiny se 27 manželkami. (Podobných komplexů bylo poblíž ještě několik). Náčelníkovi, který nás ležérně přijal, jsme se samozřejmě zase jako všude nejprve představili, pozdravili ho a poděkovali za možnost návštěvy.

Někde jsem se dočetla, že se dá v takovém komplexu snadno zabloudit, a je to opravdu tak. Kromě prostor k bydlení a uchovávání potravy je tu také mnoho tajuplných svatyní. V den naší návštěvy se konal pohřeb – a nenechte se mýlit, že vypadá jako nějaká veselice se skotačícími ženami, kdy co chvíli některá z nich předvedla uprostřed hloučku temperamentní sólo.

Z náčelníkova labyrintu jsme pak zamířili okolo žen, které z oříšků vyrábějí bambucké máslo (Shea Butter), a okolo dalších stavení, svatyněk a fetišů k hlavní svatyni na vrcholu kopce. Ale až tam nás pak nakonec nevzali. Vymlouvali se, že je to velmi svaté místo a že bychom si museli všichni odložit do půl těla. Zmátli jsme je, když jsme řekli, že nám to nevadí a že to respektujeme. Takže prý nemůžeme, protože tam nevede cesta a musí se skákat přes balvany a to by pro nás bylo nebezpečné. Prostě – usoudili, že to slíbili dříve v nějaké slabé chvilce a že to nepřichází v úvahu. A tak nás vzali aspoň do jeskynní svatyně pod kopcem.

TOGO

Do Toga jsme jeli přes řeku Červená Volta a přes hranici, do níž byste neřekli, že hranicí je. Ale "díky" nekonečné byrokracii na přechodu mezi oběma zeměmi jsme uvěřili.

Napoprvé jsme do Toga jen trochu nakoukli a přespali ve městě Kara a další den se vydali za další lahůdkou našeho putování – za lidmi, kteří si stavějí domy zvané "tata". Tyto domy si zde v Togu staví lidé etnika Taberma a za hranicí, v Beninu na pláních Bukumbé zase lidé etnika Somba.

Domy "tata" vypadají jako hliněné opevněné hrady. Zdejší lidé si je kdysi budovali proto, aby se chránili před lovci otroků - dahomejskými bojovníky. A podle tradice si je ve stejném stylu staví dodnes. Lidé obou etnik se nedali zlákat ani křesťanstvím ani islámem. Všichni zůstali původními animisty a udrželi si svoji vlastní víru k předkům. Obětovaná vejce, kosti či zbytky zvířecích obětin jsou snad v každém domě. Viděli jsme to už také jinde, ale zde je to důsledné – u Tabernu a Sombů nenajdete jedinou mešitu a jediný kostel. Prohlédli jsme si jednu "tatu" také uvnitř a paní domu nám ukázala výbavu dívek pro iniciaci (do níž patří i ty podivné rohy). Na snímku vidíte také našeho nového průvodce jménem Mariano – pro francouzsky mluvící Togo a Benin. Nedostižných kvalit ghanského Euka nedosahoval, ale byl to velice vzdělaný člověk (vysokoškolský učitel) se snahou udělat pro nás to nejlepší, jen značně zbrklý. Ale pomalu jsme ho zklidnili a později jsme mu byli hodně vděčni za jeho široké osobní kontakty a postavení.

Jestliže hranice Ghana-Togo byla stavebně jednoduchá, pak hranice Togo-Benin postrádala sebemenší náznak formálnosti. Ano, to jsou ty červené kalhotky na šňůře.

BENIN

Na beninské straně jsme pokračovali v průzkumu dalších domů "tata", tentokrát etnika Somba. Nemohli jsme se pohledu na ně a vůbec celé atmosféry stále nabažit.

Ve městě Natitingou jsme přespali v hotelu se stylovým jménem "Tata Somba". Bylo 14.února a v tento den slavil 90.narozeniny pan ing.Miroslav Zikmund. Připili jsme na jeho zdraví.

Abomey je bývalé hlavní město království Dahome. Po příchodu Evropanů s nimi Dahomejci brzy čile obchodovali - prodávali jim otroky výměnou za luxusní zboží a pušky, které jim dovolovaly ovládat stále větší území. Ve městě Abomey rostly královské paláce. Každý král si vždy postavil celý nový palác. Jejich komplex představoval do doby kolonizace největší královské sídlo na území Západní Afriky. Část komplexu se po rušných bojích mezi Dahomejci s králem Behanzenem a Francouzi na konci 19.století zachovala až do dnešních dní. Domy postavené tradiční technologií z hlíny jsou zdobeny mnoha barevnými ornamenty – jak symboly jednotlivých králů, tak symboly náboženství vúdú. Původních 12 paláců dahomejských králů (UNESCO) se nachází v různém stavu. V přijatelném jsou palác krále Ghézo a krále Glélé, ve kterých je umístěno muzeum s expozicí o historii království. Foto žádné, nesmyslný zákaz (jen paní v pokladně focení sebe povolila). Některé další paláce byly aspoň částečně obnoveny potomky jednotlivých králů, např. jeden objekt patří té krásné paní s dítětem.

Allada je městečko s bohatou historií (byla hlavním městem mocného království až do doby vzestupu Abomey). Je také významným centrem vúdú a pochází odtud rodina zakladatele Haiti - Toussainta Ouvertura, jednoho z vůdců haitského povstání otroků v roce 1791, na jehož konci otroci Haiti ovládli a Louverture se stal generálním guvernérem země.

Ganvié je vesnice uprostřed jezera Nakoué. Žijí zde lidé etnika Tofinu, jejichž předkové se sem na přelomu 16.a 17.století uchýlili, aby unikli před otroctvím. Tofinové totiž tehdy odhalili jednu z mála slabin dahomských bojovníků – kvůli pověře měli zakázáno bojovat na vodě. Do vesnice jsme jeli z rušného přístavu, kde se překládá zboží z hlav žen na loďky a obráceně, a vzali jsme sebou krásnou porodní asistentku. Cestou jsme pozorovali kolemjedoucí a také ohrazené chovy ryb uprostřed jezera. Domy na kůlech jsou v Ganvié uspořádány do ulic a vše tu probíhá na loďkách.

Oudiah je hlavním centrem kultu vúdú. Vúdú (voodoo, vodou, vodoun) je osobitým druhem animistického náboženství. Mylně je rozšířen názor, že kořeny náboženství vúdú jsou v Karibiku, zejména na Haiti. Není tomu tak. Vúdú je pravé africké náboženství, které si sebou do Ameriky přinesli černí otroci ze své domoviny. Kořeny tohoto náboženství jsou na jihu dnešního Beninu a Toga, kde je vúdú dodnes živým náboženstvím. Další mylné představy o vúdú jsou vlivem románů a filmových hororů spojeny především s oživlými mrtvolami zombie, černou magií, krvavými rituály a propíchanými panenkami. Nesmysl – vúdú je druh animistického náboženství a komplexní forma víry. A není to jen náboženství, představuje celý životní styl.

Čekaly nás tu senzační zážitky, ale nejprve zmínka, jak jsme tu bydleli. Zase jsme dojeli během svého putování k moři a báječný hotel Casa del Papa měl všechny přednosti, ze kterých je suchozemec z rušné Evropy u vytržení. Hotel s bungalovy je jedinou nedomorodou stavbou na několikakilometrové kose mezi mořem z jedné strany a velikou přírodní lagunou ze strany druhé.

Cestou do města jsme po pobřeží projížděli okolo obydlí rybářů, kteří namáhavým lovem vydělají každý den snad jen na holé přežití. Úlovky jsou čím dál tím bídnější. Velké lodě, většinou evropské, vymetají moře moderními technologiemi, a tradičními způsoby se dnes toho poblíž pobřeží už moc nenachází.

V minulosti bylo město Ouidah významným centrem, odkud vyplouvaly galéry s otroky do Ameriky. Tuto dobu připomíná především 4 kilometry dlouhá Cesta otroků, kterou lemují sošky – staré africké symboly. Cesta končí na pobřeží, dnes památníkem "Místo bez návratu", poblíž kterého byl v roce 2000 postaven ještě památník jubilejní:

Malý vúdú chrám Temple des Serpentes patří větvi hadího vúdú a je zasvěcen krajtám, kterých tu mají ve speciálním domečku několik desítek Pospávají tam do sebe zapletené a jsou to spíše krajtičky než krajty. Dovolili nám se s nimi trochu pomuchlat. Když se tu konají obřady, je vždy obětována koza.

Posvátný les Kpasse se jmenuje podle údajného zakladatele Oudiahu, náčelníka Kpasseho ze 14.století. Když byl pronásledován nepřítelem, zachránil ho bůh lesa tím, že ho proměnil ve strom. Les s ohromnými stromy je plný sošek, znázorňujících různá božstva a síly. Ve vúdú se také často opakuje motiv pěti panen jdoucích pro vodu. Strážcem lesa je bůh plodnosti Legba.

Navštívili jsme Historické muzeum a další muzeum v Brazilském domě. Hlavní téma: vúdú.

Také při procházení městem se na kult vúdú narazí téměř na každém kroku:

Naší partnerskou cestovní kanceláří pro realizaci zájezdu byla ghanská cestovní kancelář, která pro služby na území Toga a Beninu využívala svého "subdodavatele" – beninskou cestovní kancelář. A ta nám do programu dala návštěvu dvou konkrétních obřadů kultu vúdú. Jenže to je naprosto nereálné a holý nesmysl, jak jsme na místě pochopili. Jednak vúdú obřady jsou skutečné obřady a nikdy nejde o nějaké představení pro turisty. Svátků a obřadů vúdú je mnoho a s termíny nějakých zájezdů rozhodně nejsou nijak v souladu.. Ale to hlavní je, že na jakoukoli vúdú událost nelze jen tak přijít. To vůbec nepřichází v úvahu. Bez vhodného místního člověka, který takovou poměrně výjimečnou možnost dojedná, se nelze v žádném případě obejít. Musí to být člověk pro místní lidi vážený a důvěryhodný, a ani tehdy mu nemusí představitelé náboženské obce vyjít vstříc. Tady jsme ocenili postavení a vyjednávací snahy našeho průvodce Mariana, který nám umožnil v Oudiahu se dostat na fantastickou záležitost – zakončení jednoho vúdú svátku. A i později nás dostal ještě do míst, kam bychom se bez jeho vlivu dostat nemohli.

Na závěr našeho pobytu v Oudiahu jsme tak od náčelníka-šamana staré čtvrti s charakterem uzavřeného vesnického společenství dostali povolení, že můžeme přijít na závěr významné, týden trvající vúdú slavnosti iniciace. A dokonce, že můžeme fotografovat a filmovat. Probíhalo to na jakémsi náměstí uprostřed komunity. Z balíku fotek s těžkým srdcem vybírám jen pár: Uprostřed byli bubeníci, "účinkující"se hudbě klaněli a obdarovávali ji. Na významném místě seděl šaman s manželkou a dalšími váženými představiteli obce. Později se šaman do tanečního obřadu svým sólem zapojil, a jeho manželka učinkovala také. Starší dámy "vystřihly" úžasné temperamentní taneční kreace. Za pasem měly své fetiše. Hlouček mladších žen zpíval (některé měly na zádech miminko). Kolem dokola přihlíželi obyvatelé čtvrti, jejichž počet stále narůstal (mezi nimi bylo pět bílých českých tváří). Osobité postavení mají ve zdejší společnosti dvojčata. To bílé na tmavých tělech je mouka z kasavy, kterou se tanečníci v průběhu času stále více posypávají. Jakousi pomocnicí šamana a organizátorkou byla rázná paní ve žlutých kalhotech s červenou čepicí.

Dvě hodiny, po které jsme měli dovoleno na obřadu být, utekly jak nic. Slavnost pokračovala až do ranních hodin, ale její další průběh už nám zůstal utajen.

Grand Popo také sloužil v otrokářské éře jako otročí přístav. Mnoho se od té doby změnilo - většinu starých koloniálních budov včetně přístavu a kostela pohltil v 60.letech 20.století postupně oceán. Dnes jsou na místech, kde otroci s hrůzou čekali na svůj osud, rozlehlé pláže. U jedné z nich jsme bydleli v hotelu Awale Plage s pirátskou výzdobou a stylem. U moře pracovali rybáři.

Projeli jsme se po jezeru Ahémé, spojeného s krásnou řekou Mono. Na břehu jezera nás Mariano vzal do moc zajímavé rybářské vesnice. Samozřejmě – vúdú na každém kroku. Byli jsme také tady u posvátného lesa, do kterého ale zde nikdo nepovolaný vstoupit nesmí. Na jeho okraji byly svatyně, značky z bílé látky a popel z věcí po zemřelé osobě. Ve vsi jsme viděli, jak se pečou placičky z kasavové mouky. Jako všude nás i tady doprovázel hlouček dětí. Na posledním snímku je dům tzv.Zangbetos, tajuplných nočních strážců, kteří kdysi tvořili uzavřené společenství s vlastní kulturou a zvyky.

TOGO

Glidji leží u jižního okraje jezera Togo a zdejší komplex je duchovním centrem lidí etnika Guen a jejich víry vúdú. Poté, co jsme tu probudili po obědě pochrupující šamanku, mohli jsme se na malý kousek komplexu podívat.

Jestliže jsem již dříve zmínila fenoména, která platí pro všechny tři navštívené země, je třeba dodat ještě něco, co se týká jen Beninu a Toga. Hranice Beninu s Nigérií je značně průchodná, a pašování a černý obchod jen kvetou. Občas se z našich médií dozvídáme o strašných tragediích v Nigérii po poškození ropovodu a krádežích nafty a benzinu. V Beninu a i v Togu končí jeho velká část. Prodává se u silnic v průhledných nádobách o dost levněji než na čerpacích stanicích. Takovýto obrázek je vidět podél cest v Beninu a v Togu co chvíli:

Město Aného bylo do roku 1920 hlavním městem koloniálního Toga. Všechny tři navštívené státy s názvy a hranicemi tak, jak je dnes známe, existují teprve několik desítek let, a jejich historie se psala v jiných rámcích. Proto náš průvodce Mariano není jediný, kdo žije v jednom státu a má příbuzné ve dvou či všech třech. Rodina našeho průvodce z Beninu pochází z tožského Aného, kam nás Mariano vzal na návštěvu do domu s rodinnou svatyní. Pak do rozhlasové a televizní stanice, která jeho příbuzným patří. A nakonec do svatyně vúdú kultu Mami, kterou střeží jeho sestřenice. Poté, co jsme prošli obřadem zasvěcení, jsme si vše mohli prohlédnout i vyfotografovat. Jak vypadalo zasvěcení? Takové čarování, během kterého nám mj. na bosé palce u nohou nalili trochu džinu a pak nám džinu dali taky napít. To jsme nikdo neodmítli, protože předtím jsme museli upít – jako všichni přítomní – nějakou podivnou vodu. Podivovali jsme se tomu džinu, ale bylo nám řečeno, že se jen poněkud modernizovali a džin je místo tradičního palmového destilátu, který vždy byl součástí obřadů. Náš průvodce Mariano vypadá na snímcích asi poněkud horkokrevně, že si odložil do půl těla – ale to je zde pro muže povinnost. Po nás, ani po našich mužích, to ale tady nevyžadovali.

V Lomé, hlavním městě Toga, jsme si kromě kratšího odpočinku a srovnání myšlenek, prohlédli město, ze kterého byl pochopitelně nejzajímavější proslulý trh s fetiši. Takže jsme cestu, na kterou hned tak nezapomeneme, zakončili naprosto stylově.

Na závěr patří poděkování Janě a Pavlovi za řadu jejich pěkných snímků, které jsem kromě svých mohla použít v tomto cestopisu, a také poděkování Abeně, ředitelce ghanské cestovní kanceláře M+J Travel and Tours (lze kliknout) za spolupráci na realizaci našeho plánu cesty. Kontakt můžeme eventuálním zájemcům vřele doporučit.