ZÁPADNÍ KANADA A ALJAŠKA

zájezd se konal v červeneci 2002

Kanada, která spolu s americkou Aljaškou leží na severu severoamerického kontinentu, je federací států, které se nazývají provincie.

Provincie západní Kanady a americký stát Aljaška jsou z historického, etnického a také z dalších hledisek natolik provázány, že jsme se logicky rozhodli, stejně jako mnozí další cestovatelé, je prozkoumat společně.  

Nejprve jsme pobývali na území dvou kanadských provincií: Britská Kolumbie a Alberta. Kanaďané používají pro Britskou Kolumbii přízvisko "beautiful (krásná)", a to zcela právem.  

Nádherně položené město VANCOUVER leží mezi horami Coast Mountains s trvale sněhem pokrytými vrcholky, a mezi pobřežím Pacifiku, v malebné krajině při ústí řeky Fraser. Patří mezi jedno z nejatraktivnějších měst na světě, a je největším a také nejvýznamnějším městem provincie Britské Kolumbie.

Vancouver je nesmírně příjemné město k životu. My jsme tu bydleli u Robson square, udávaného jako střed města, naproti umělecké galerii, kde trvale vystavují díla kanadských umělců (hlavně zde velice ceněné Emilly Carr). V galerii ale také právě probíhala velká výstava mexické malířky, slavné a kultovní Frídy Kahlo. Moderní vancouverská architektura nepůsobí nijak odcizeně a dobře se snáší s historickými stavbami.

Na místech, kde se rozkládala hlavní část světové výstavy EXPO’86, jsou dnes dva velké kulaté sportovní stadiony a rovněž kulatá futuristická stavba Science World. K moři je Vancouveru všude blízko.

Staré město Gastown – jediné parní hodiny na světě, socha „tlachavého Jacka“ na náměsti Maple Tree, senzačně fotogenické obchody se suvenýry.

Vancouverská  čínská čtvrť je druhá největší v Severní Americe a zahrada dr. Sunjatsena je jediná čínská klasická zahrada ve stylu Ming, vybudovaná Číňany mimo Čínu.

Všichni naši klienti vědí, že v našem programu nikdy nechybí vyhlídky, vyhlídkové věže, lanovky, apod., pokud se na daných místech nalézají. Nebylo tomu jinak i ve Vancouveru: Lookout Tower a výhledy na město z věže (bílé plachtoví je Canada Place, vzadu Severní Vancouver a pásmo Pobřežních hor):

Objekt s plachtovím, vybíhající do moře, se nazývá Canada Place. Byl postaven u příležitosti EXPO’86 jako kanadský pavilon. Dnes slouží jako terminál zámořských výletních lodí na Aljašku, a také v něm sídlo kino IMAX.

Stanley Park leží mezi Downtownem a Severním Vancouverem (se kterým je spojen mostem „Lví brána“ – „Lions Gate Bridge“). Indiánské totemy ve Stanley parku patří k nejkrásnějším.

Vyjeli jsme si seabusem do Severního Vancouveru a cestou tam a zpět obdivovali nádherný výhled na panorama Vancouveru, a na Stanley park s mostem Lions Gate.

Vynikající Antropologické muzeum Britské university v západní části města. Nachází se v něm především nejvýznačnější sbírka indiánských předmětů mnoha kmenů kanadských pobřežních Indiánů – např. Haida, Kwaikiutl, Sališ, Tlingit, Cimšjan.

Přes Lions Gate Bridge jsme přejeli do Severního Vancouveru. Jednou z jeho hlavních atrakcí je visutý most nad kaňonem Capilano, a dalším cílem výletu byla hora Grouse, z níž je nádherný pohled na město a na ostrov Vancouver. Na horu vysokou 110 m jsme vyjeli lanovkou "Skyride".

OSTROV VANCOUVER leží jeden a půl hodiny cestou lodí od města Vancouveru. Nejprve jsme na něm navštívili proslulou botanickou zahradu "Butchard Gardens", která obsahuje několik tématických tzv. formálních zahrad (Růžová, Italská, Japonská, Potopená). Dalo mi dost práce se zde omezit jen na pár snímků. V Kanadě chodí na výlety vždy celé rodiny, včetně nemluvňat a pejsků. Pejsci jsou všude vítáni a myslí se tu na ně.

Hlavní město Britské Kolumbie leží zde, na ostrově Vancouver. Jmenuje se Victoria. Nejenom, že jsme si tu prohlédli všechny pamětihodnosti rovněž velice příjemného města, ale navíc jsme byli svědky toho, co pro Kanaďany znamená státní svátek. Není to den volna jako u nás, kdy řada lidí občas ani netuší, proč to volno vůbec je. Kanaďané jsou na svou zemi hrdi. Je 1. července, státní svátek "Canada Day", a všichni se radují.

Rocky Mountain Rail z Vancouveru do Banffu ve Skalistých horách. Dvoudenní cesta proslulým luxusním vyhlídkovým vlakem do národních parků Skalistých hor, s přespáním v Kamloops. Vlak postupně projížděl:

úrodnou krajinou údolí řeky Fraser,


kaňonem „Hell’s Gate“ – „brána do pekla“,


kolem vrcholů Pobřežního pohoří (Coast Mountains),


kaňonem řeky Fraser,


půvabným okolím řeky Thompson,


pak již se přiblížily Skalisté hory a rozlehlé ranče podél řeky Jižní Thompson,


jezero Shuswap,


památné místo Craigellachie - kde v r.1885 byla stavba "Kanadské pacifické železnice" slavnostně ukončena,


průsmyk Rogers s mnoha tunely, 


řeka Kicking Horse (= "Kopající kůň" podle jedné historky) a kaňon Kicking Horse,


pozoruhodné "Spirálové tunely".

Národní park Banff. Vodopád Bow a výhled na údolí řeky Bow, skalní pyramidy hoodoos, vyhlídkový bod Surprice Corner, významná pamětihodnost města Banff z doby stavby železnice – hotel Banff Springs.

Město Banff.

Okolí Banffu – už jen každá jízda po silnici tu byla vyhlídkovou lahůdkou, bighorské ovce, jezero Minnewanka.

Výhled z hory Sulphur Mountain, vysoké 2281 m, na kterou jsme vyjeli kabinovou lanovkou zvanou Banff Gondola.

Výlet k jezeru Louise:

-  hora Castle Mountain,    

-  jezero Moraine se vyznačuje divokou krásou a úžasnou barvou ledovcové vody,

 
-  jezero Louise - tyrkysově zbarvené jezero ve výšce 1731 m patří v kanadských Skalistých horách k nejkrásnějším. Nad jezerem se tyčí Mount Victoria (3459 m), a z hory stéká ledovec až téměř ke břehům jezera. Také zde na začátku 20. století postavila železniční společnost další z proslulých hotelů – hotel Chateau Lake Louise.
Rozkošné zvířátko, které způsobně papá mrkvičku, se jmenuje čipmank. Jelen se jmenuje wapiti.

Cesta z Národního parku Banff do Národního parku Jasper vede po proslulé silnici "Columbia Icefield Parkway".

Ledovec „Vraní stopa“ s ledovcovým jezerem.

Ledovcové jezero Bow.

Senzační jezero Peyto, kterému ani nevlídné počasí nedokázalo ubrat na kráse.

Icefield Parkway pak vedla údolím Mistaya a údolím řeky Saskatchewan, za nimiž se vyšplhala do průsmyku Sunwapta. A tady hraničí národní park Banff s národním parkem Jasper.

Ledovcové pole Columbia Icefield je hlavní atrakcí této silnice. Je to největší ledovcové pole ve Skalistých horách (325 km2 rozloha, mocnost místy až 900 m). Jeho součástí je ledovec Athabasca, ke kterému jsme se jeli podívat speciálním "sněžným busem".

    Cestou dále jsou k vidění různé menší vodopády. Půvabné partie podél řeky Sunwapta. Vodopád Sunwapta.

Řeka Athabasca a vodopád Athabasca.

Městečko Jasper leží pod horou Whistler (na kterou jede lanovka).

Výlet po Národním parku Jasper, který je v kanadských Skalistých horách ze všech národních parků největší, jsme zahájili výhledem z vrcholu hory Whistler,  kam jsme se dopravili lanovkou zvanou Jasper Tramway.

Následující 3 snímky tvoří dohromady panoramatický pohled na Jasper a jeho okolí z horní stanice lanovky:

Pěší túra kaňonem řeky Maligne.

Medicíne Lake.

Jezero Maligne má být podle popisu prý vůbec nekrásnějším kanadským jezerem. Říká se mu proto také "klenot Jasperu". Dosvědčuji, že tomu tak opravdu je. Zvláště pohledy během okružní projížďky lodí po jezeru  braly dech. A vrcholem hlazení po duši byl pověstný Spirit Island.

Od jezera Maligne jsme pak jeli údolím řeky Athabasca se vykoupat do Miette Hot Springs - termální plovárny s několika bazény a různě teplou vodou v nich. Báječné dojmy celého dne nám navíc umožnilo nečekané setkaní s černým míšou.

Z Jasperu do Prince George.

Od Jasperu vede cesta průsmykem Yellowhead okolo řeky Fraser, která zde vytváří dlouhé jezero Moose (= "los"). Asi 80 km západně od Jasperu se tyčí Mount Robson, nejvyšší hora kanadských Skalistých hor (3954 m). V těchto místech působí přímo giganticky, protože vrchol hory vystupuje skoro 3000 m nad své okolí. V návštěvnickém středisku si lze na atraktivním místě u záchodů porovnat svoji výšku s výškou losa. Zjišťuji, že nedosahuji výšky ani ročního losátka.

Město Prince George leží na soutoku řek Fraser a Nechako a je centrem dřevařského průmyslu. Proslavila jej také pevnost Fort George, kterou postavil průzkumník Simon Fraser jako stanici pro obchod s kožešinami. Předtím ovšem nechal vystěhovat indiánský kmen, který tu sídlil, a po kterém tu zbylo indiánské pohřebiště:

Z Prince George do Prince Ruppert.
    Silnice Yellowhead Highway pokračovala směrem k Pacifiku a vedla opět velmi pěknou krajinou ke kraji zvanému Jezerní oblast. U jezer jsou krásné písečné pláže, ale všechno se tu točí především okolo rybaření.

Vesnici Huston dokonce zdobí největší udice na světě. V tomto kraji žije hodně původních indiánských obyvatel, kteří i ve skutečnosti loví ryby na neobvykle dlouhých udicích. Z Hustonu pochází také jakýsi slavný jezdec jedné discipliny rodea, které je v Kanadě oblíbeno stejně jako ve Spojených státech.

Zajímavé místo zvané Fosill Beds (fosilní postele) v parku Driftwoodský kaňon.

Indiánský kraj.

Cestou s výhledem na pohoří Seven Sisters Peak jsme se dostali do míst, kterým se říká  Hazeltony . Vše je tu spojeno s historií – indiánskou i prvních evropských osadníků. Tři dřevěné vyřezávané sochy prvních evropských osadníků: dřevorubec, zlatokop a prospektor/průzkumník:

Nedaleko odtud, na soutoku řek Bulkley a Skeena, leží indiánská historická vesnice a muzeum kmene Gitksan Ksan Indian Village. Jeden z příslušníků tohoto kmene se v r.1959 zasloužil o založení tohoto skanzenu-muzea, aby tak zachránil kulturu kmene před zánikem. Jeho čin měl obrovský ohlas, protože skoro každá rodina pak muzeu věnovala umělecky cenné předměty po svých předcích. A tak i my jsme si mohli prohlédnout indiánské tzv. dlouhé domy, totemy i vnitřní vybavení s nádhernými rituálními kostýmy a maskami. Ovšem filmovat a fotografovat jsme směli jen zvenčí.

Druhou zastávkou, věnovanou indiánskému odkazu, byla vesnice Kitwanga, sídlo Indiánů kmene Cimšjan (Tsimshian). To již není muzeum ani skanzen, ale normální indiánská vesnice, kde lidé indiánského původu běžně žijí. Také zde bylo krásné seskupení starých totemů – jen slunce tu stálo na nesprávné straně. Zato půvabný anglikánský kostel z konce 19. století se samostatnou zvonicí byl nasvícen vhodně.

Prince Ruppert je významným rybářským přístavem a uzlem dopravních tras vedoucích na Vancouver Island, na Aljašku a na protilehlé Ostrovy královny Charlotty.

Pro náš Čechy je zajímavé, že název města byl vybrán v lidovém referendu a že město bylo pojmenováno po českém princi Ruppertovi. (Že nevíte, kdo to byl a jakou má souvislost s Kanadou ? Také jsem to nevěděla, ale protože jsem si před cestou na zájezd pečlivě nastudovala historii, už to vím. Kdo hledá, najde - máte to za domácí úkol). Vůbec celá historie tohoto města je plná strhujících příběhů, ale to by bylo dlouhé povídání.

Město je plné totemů a žije zde hodně původních obyvatel. Také tu mají báječné muzeum Severní Britské Kolumbie, umístěné v budově ve stylu indiánských dlouhých domů.

Lodí z Prince Ruppert na ALJAŠKU.
    Nastoupili jsme na loď Taku společnosti "Alaska Marine Highway". Cesta do Skagway tzv.vnitřní pasáží trvala včetně několika zastávek celkem 36 hodin, a proto jsme si na lodi zajistili kajuty. Ovšem kromě nutného nočního odpočinku jsme stále pozorovali překrásné pobřeží a ostrovy jihovýchodní Aljašky a nemohli od té stále se měnící podívané oči odtrhnout.

Krátká zastávka ve městě Ketchikan (centrum tradiční kultury etnika Tlingit). V noci jsme projeli kolem Wrangelova ostrova a krátce zastavili v Petersburgu. Zatímco prvý den plavby bylo netypicky krásné slunečné počasí, druhý den už vše bylo tak, jak je tu obvyklé. Romanticky mlžně zahoulané pobřeží nám ale předvádělo první ledovce.

Juneau je od roku 1906 hlavním městem Aljašky, i když leží na úzkém pruhu jihovýchodní Aljašky, který je přístupný pouze lodí a letecky. V Juneau měla naše loď zastávku delší, a tak jsme si hlavní aljašské město mohli prohlédnout.

Na břehu jsem rychle ulovila taxikářského sympaťáka, který se ukázal být vynikajícím průvodcem. Aranžmá tohoto výletu jsme proto nechali na něm a dobře jsme udělali. Nejprve jsme si jeli prohlédnout nádherný ledovec jménem Mendenhall, který leží kousek před vlastním městem. Juneau není velké město. Má v podstatě jednu hlavní třídu a na jejím konci náměstí, u kterého kotví výletní lodě (takové, jaké jsme viděli odplouvat z Vancouveru). Mezi suvenýrovými obchody vedou kožešiny („fur“). Murales s indiánskými motivy. Muzeum. Přístav jachet. Přejeli jsme most a měli tak možnost pohledu na město z druhé strany zálivu, odkud je vidět celá jeho „velikost“. Spokojeni jsme se vrátili na naši loď, která pokračovala v jízdě okolo dalších ostrovů a ledovců.

Skagway.

Podobnou cestou jako my - tj. lodí do Skagway, odtud vlakem přes White Pass k Bennetovu jezeru a řece Yukon, a dále pak po této divoké řece k nalezištím zlata - putovali po dobu zlaté horečky od r.1898 zlatokopové. (Jen po té řece jsme se už neplavili a jen jsme ji po silnici sledovali).

Skagway nechá návštěvníka nadýchnout tehdejší atmosféru: staré budovy, bary, mašinka, vzpomínka na syčáka Soapy Smithe, muzeum, pohledné suvenýry.

I ze Skagway jsme pokračovali zhruba ve zlatokopeckých stopách. Yukon a Aljaška se prolínaly. (Brzy za kanadským Prince Ruppertem začíná území Aljašky, státu USA. Také Skagway je aljašský, ale Whitehorse již opět kanadský. Později za Dawson City, po přejezdu řeky Yukon, jsme se pak znovu dostali na aljašské území).
 

Ze Skagway do Whitehorse jsme jeli s železniční společností Skagway Rail, která provozuje původní, dnes historickou vyhlídkovou úzkokolejku zvanou "White Pass & Yukon Route". Průsmyk "White Pass" sloužil ve zlatokopecké době jako alternativní spojení, místo původního 40-timílového přechodu proslulým Chilkootským průsmykem.  Naše tříhodinová vyhlídková cesta s přejezdem přes White Pass skončila ve Fraseru u pěkného jezera. Zlatokopecká trať sice vedla až do Whitehorse, ale výletní vlaky končí zde, na hraničním přechodu mezi Spojenými státy a Kanadou (opět území Britské Kolumbie).

Ve Fraseru na nás už čekal zase náš bus, který mezitím sem dojel po neméně slavné Klondike Highway, a pokračovali jsme v cestě do Whitehorse, hlavního města kanadské provincie Yukon.

Do Whitehorse jsme jeli opět překrásnou krajinou: jezero Tlingit s ostrůvkem Bove, Smaragdové jezero.

Město Whitehorse (=“bílý kůň“), ležící na řece Yukon, se jmenuje podle kdysi obávaných peřejí, které připomínaly vlající hřívu bílého koně. Zlatokopové, putující k nalezištím na Klondiku, museli tuto obávanou překážku překonat a ne všem se to podařilo. Peřeje už dnes neexistují, zmizely se stavbou hydroelektrárny a přehradního jezera Schwatka. Spolu s hydroelektrárnou musely být ale také postaveny „rybí schůdky (žebřík)“, prý nejdelší na světě, na které jsme se jeli podívat nejdřív.

Whitehorse je velice milé město, plné barev a květin. O co je na Yukonu a na Aljašce kratší léto, o to více si jej lidé váží a užívají. Záběry z procházky městem, včetně rozkošných nástěnných maleb o Kanadské jízdní policii, které tolik připomínaly historky o sovětských rozvědčících blahé paměti. No, uznejte !

Velice váženou kanadskou národní historickou památkou a prvořadou vhitehorskou atrakcí je největší zadokolesový parník, jaký kdy plul na Yukonu.  Jmenuje Klondike. Naposledy se mezi Whitehorse a Dawsonem plavil v roce 1955 a později byl pečlivě restaurován do původní podoby, jakou dostal při svém vzniku v roce 1937. Parník svůj důchod tráví důstojně v krásné přírodě na břehu Yukonu, který tolikrát brázdil.

Ještě jsme navštívili MacBrideovo muzeum, které rozhodně stojí za shlédnutí. Obsahuje řadu historických a kulturních památek, ale také sbírku vycpaných zvířat, snad všech, které se v západní Kanadě a na Aljašce nalézají.

A pak jsme už vyrazili NA SEVER ! To není jen geografické konstatování, to je místní pojem, který se zde při nejrůznějších příležitostech jako slogan často objevuje: "Na sever, na Klondike ! Na sever, na Aljašku !". (Jmenoval se tak také slavný film se známou melodií "North, to Alaska !").

Zlatokopové pluli kdysi po Yukonu, my jsme jeli po Klondike Highway. Romantické pomyšlení na to, co se všechno dělo a jak je nám to blízké z románů, které jsme četli za mlada, se kloubilo s pohledem na stále nádhernou přírodu – jezera, staré sruby, proslulé Five Finger Rapids („peřeje pěti prstů“) – dnes ale ve značně učesanější podobě, než jak je museli zdolávat tehdejší dobrodruzi. Stále senzační výhledy na řeku Yukon.

KLONDIKE – po Klondike Highway jsme dojeli do zlatokopeckého cíle na Klondike, u řeky Klondike.

Město Dawson City , na soutoku čisté vody Klondiku a žluté vody Yukonu, vzniklo na začátku zlaté konjunktury a dnes podává svědectví o slavných dobách Klondiku.

Nejprve jsme vyjeli na vyhlídku z místní dominanty zvané Midnight Dome a podívali na jednu stranu na soutok řek, a na druhou na rozrytý kopec směrem k potoku Bonanza, na kterém právě došlo v roce 1896 k proslulému famóznímu objevu, který odstartoval zlatou horečku na Klondiku. (Ta „naplizovaná“ hlušina v popředí druhého snímku je dílo dnešního těžebního bagru. Zlato se to totiž těží dodnes, i když podmínky už jsou jiné).

Pár záběrů z procházky městem, které působí, jakoby se tu zastavil čas. Původní dřevěné domy a žádný asfalt ani dláždění, jen tu a tam dřevěné chodníky – jako kdysi.

Na kvalifikovanou prohlídku okolí Dawson City jsme dostali za průvodkyní báječnou dámu jménem Doris, která také během turistické sezóny pracuje jako poštmistrová:

V dolní části kopce Midnight Dome leží všechny dawsonské hřbitovy, včetně nejstaršího z nich – hřbitova zlatokopeckých pionýrů. My jsme ale hledali malý hřbitov, na kterém je pohřben náš pozoruhodný krajan Jan Eskymo Welzl. A našli jsme jej.

Nějakou dobu pobýval v Dawson City také Jack London, jehož romány o době spojené s tímto krajem a dobrodružným obdobím, jsme tak rádi četli. Jeho srub, který jsme v Dawsonu také navštívili, byl ale původně postaven asi 120 km odtud, u Hendersonova potoka. V roce 1936 jej objevili trapeři a nebylo pochyb čí je – London byl na stěně podepsán. Velmi nás potěšilo, že v přilehlém malém Londonově muzeu nám milý pán poté, co zjistil naší národnost, nabízel informace, jak se dostat k Welzelově hrobu (jinak nikde o tom v Dawsonu informace nejsou).

Claim Bonanza  - místo prvého nálezu zlata na Yukonu/Aljašce. Řekli byste to do tak nenápadného místa?

Velice brzy po zdejším největším nálezu zlata začalo být klasické rýžování tradičním způsobem nahrazováno technologií parních bagrů. Byla to obrovská hlučná monstra s velkou účinností, po kterých zůstala dokonale zničená krajina a spousta ohluchlých lidí. Bagr č.4 je dnes národní historickou památkou.

Večer jsme vyrazili do herny "Gertie s diamantovým zubem", jediné legální herny v celé Kanadě. Nikoli kvůli hazardu, ale jedná se o těžko pominutelnou místní atrakci, evokující dobu před 100 lety. Kankán rozehřál tanečnice i obecenstvo a zpívající madam byla jak nezkrotný živel.

Z Dawson City (na Yukonu) do Fairbanks (opět na Aljašce).
   Na konci Dawsonu končí Klondike Highway, u přívozu přes řeku Yukon. Na druhé straně pak pak následuje „Top of the World Highway“ neboli silnice na „špičce světa“. Přívozem jsme opustili Dawson a jeli zase mnoha působivými přírodními partiemi. Stále jsme stoupali a tajga postupně přecházela v tundru. A zase jsme byli na kanadsko-americké hranici – která se navíc ještě tak pěkně jmenuje !

Hustota osídlení na mnoha místech západní Kanady a Aljašky je tak malá, že na mapách jsou jako civilizační body označeny i jen shluky několika málo důmů. Platí ti i pro osadu jménem Chicken, která se skládá právě z těch 3 srubů, které jsou na snímku. Chicken (´“kuře“) říkali zlatokopové zde velmi rozšířenému druhu ptáka – bělokuru vrbovému.

Naleziště v Chicken patří do okruhu kdysi zlatokopy nazvaného Čtyřicátá míle. Zlato se v Chicken těžilo před sto lety a kupodivu se těží dodnes. O kousek dál jsme se o tom mohli přesvědčit. K vidění je jak bagr historický, tak i dnešní těžební stroje.

Letiště v městečku Tok se pochopitelně jmenuje také Čtyřicátá míle. A aby to nebyl jen takový technický snímek, přidávám fotografii něčeho, co by nemělo být opomenuto - květin, kterých po celou naši dlouhou cestu bylo všude plno. Jmenují se fireseeds, a možná, že mají i nějaké české jméno.

Ve městě Delta Junction po 1422 mílích končí Alaska Highway (pro nás tu ale začínala) a také jsme tu narazili na Alaska Pipeline, ropovod. Ropa se vede celou Aljaškou od severu k jihu – z Prudhoe Bay do přístavu Valdez. Trubky ropovodu se táhnou v délce 800 mil.  Když relativně ne tak dávno Rusko prodalo svoji Aljašku, netušilo v tu chvíli, že to byl historicky jeden z nejhorších obchodů na světě. Aljaška má velké nerostné bohatství, včetně obrovských zásob ropy.

U místa, které se jmenuje „Losí potok“ se skoro na silnici pásla losice. Náš zájem ji znechutil, a proto odešla – směrem, který ji ukazovala šipka. Třeba byla gramotná.

Městečko se zajímavým názvem North Pole (=“severní pól“) je v podstatě předměstím Fairbanksu. Městečko využilo svého jména k trvalému bohatnutí v americkém stylu. Celoroční sídlo Santa Clause je výstavní americký kýč, kterému se nelze vyhnout ani na zemité a přírodní Aljašce.

Fairbanks . Jako mnoho ostatních – rovněž vznik Fairbanksu souvisel s nálezem zlata v těchto místech. Jeho pozdější rozvoj pak se zavedením železnice odtud do Denali, Anchorage a k pobřeží – do Sewardu a Whitieru. Ve městě samotném toho k vidění mnoho není, snad jen partie okolo řeky Chena.

Alaskaland je historický park s disneylandovským nádechem. Nejhodnotnější částí Alaskalandu je skazen, do kterého byly přemístěny srubové budovy z doby zlaté horečky.

Univerzita a její muzeum ve Fairbanksu jsou proslulé a přestože se jedná o objekt z centra poněkud vzdálený, lze každému návštěvníkovi Fairbanksu cestu sem doporučit.

Budova dřívější kožešinové obchodní stanice u řeky Chena slouží dnes jako terminál výletních lodí. Nalodili jsme se zde na Riverboat Discovery, historický zadokolesový parník a podnikli moc pěkný výlet po řece Chena a Tanana, asi 30 km, do vesnice místního indiánského kmene Athabasků. Čekaly nás tam ukázky indiánských obydlí, typických aljašských udíren (řeky Yukonu a Aljašky jsou plné lososů a uzený losos je zde tradiční pochoutkou), ukázky tradičních řemesel (práce ze dřeva, z kůže,..) a ukázky stylu života a kultury místních původních obyvatel, včetně ovládání psího spřežení. Bylo to velice milé a informačně přínosné.

Také během plavby do vesnice parník občas zastavil a shlédli jsme ukázky z místního života, př. letecké umění „buš-pilotů“, výcvik tažných psů, chov sobů karibu. Ale stačilo i jen tak se koukat, jak tu lidé žijí. Na soutoku obou řek se pomalu mísila čistá voda řeky Chena se žlutou kalnou vodou řeky Tanana.

    Ještě před vlastní vesnicí nám předvedli indiánský způsob lovu ryb, což je velmi mazaný vynález. Zařízení, které pohání říční proud, ryby z řeky v podstatě nabírá. Celé léto pak Indiáni suší ryby na laťkách jak prádlo. V zimě pak sušené rybí maso slouží především jako potrava pro psy. Ve vesnici jsme také obdivovali druhy kožišin a co krásných věcí se z nich dá udělat.

Národní park Denali.
    Asi dvě hodiny trvá jízda z Fairbanksu do národního parku Denali, ve kterém se nachází mj. nejvyšší hora Severní Ameriky Mt.McKinley. Tato hora drží světový primát, pokud jde o výšku nad okolní krajinu: hora se ze své základny zvedá do výše neuvěřitelných 5 kilometrů ! Je na ni z mnoha míst parku úžasný pohled. To však není hlavní důvod návštěvy parku, protože Mt.McKinley je vidět také zdaleka. Denali představuje jeden z nejbohatších parků pokud jde o zastoupení a množství místních živočišných druhů (včetně medvědů grizzly – viděli jsme !).

Těsně před městečkem Denali nás čekal krásný výhled na řeku Nenana a železniční trať, která vede podél ní. (Železnice měla obrovský význam pro historii Kanady i Aljašky).

Následují záběry z mnohahodinové jízdy úchvatnou krajinou národního parku Denali. Fotografie zvířat neuvádím, protože jsou zachycena na velké vzdálenosti nebo nejsou v porostu dobře vidět.

Cestou z Denali do Anchorage má být také vidět Mt.Kinley (během výletu v parku Denali nám pouze ukázali, kterým směrem leží, ale vidět ten den nebyl). Zato teď jsme měli kliku, prý bývá vidět jen málokdy. To bílé je tedy nejvyšší hora celé Severní Ameriky.

Největší aljašské město Anchorage leží mezi pohořím Chugach a Cookovým zálivem.

Pás pohoří Chugach rámuje Anchorage ze severu a severovýchodu. Když jsme okolo jeli, pršelo a pohled na hory byl dramatický.

Ještě před vjezdem do města jsme ale navštívili výborné Aljašské etnické kulturní centrum, a než jsme si prohlédli jeho vnitřní část, pršet přestalo. Takže jsme si v pohodě prohlédli i vnější expozici, věnovanou obydlím a způsobu života jednotlivých aljašských etnik.

Původní obyvatelé Aljašky patří do 11 různých kultur a hovoří 20 jazyky. Aljašské etnické kulturní centrum proto uspořádalo aljašská etnika do pěti kulturních skupin indiánských a eskymáckých (inuitských) etnik na základě jejich kulturní podobnosti a geografické blízkosti: Athabascové, Pobřežní Indiáni (Eyak, Tligit, Haida a Cimšjan), Aleuti, Jupikové a Inupiakové.

Uvnitř muzea se nachází rozsáhlá expozice muzeálního rázu, otevřené dílny, kde umělci vytvářejí tradiční předměty, a konají se tam ukázky folkloru. Venkovní expozice se rozkládá kolem centrálního jezera.

ANCHORAGE je pěkné a příjemné město. Pár záběrů: Ke kapitánu Cookovi chovám vřelý vztah a proto začínám procházku městem u jeho sochy na nábřeží. Květiny na lampách jsou všude žluté a modré, v barvách aljašské vlajky. U radnice a leckde jinde posedávají potomci původních obyvatel, je to moc smutné. (Jeden z  hříchů naší euroatlatické civilizace. Na moralizování nárok nemáme).

Jako tečku na konci našeho putování po krásných provinciích západní Kanady a neméně krásné Aljašce jsme jeli na výlet do zálivu prince Viléma za 26 ledovci.

Přes část půvabného poloostrova Kenai jsme jeli do přístavu Whittier, a odtud pak "Po 26 ledovcích" luxusním katamaranem Klondike Express po několika nádherných fjordech Centrální Aljašky, s bohatou mořskou faunou a mohutnými ledovci. 

Nejprve jsme jeli okolo zálivu Turnagain (=“otoč to“), jak jej nazval kdysi kapitán Cook. Pak okolo jezera a ledovce Portarage, ovšem také okolo místa, kde stávala vesnice Porterage.  Přes údolí Porterage se v roce 1964 přehnala obrovská vlna tsunami, jako důsledek zemětřesení, kterému padlo za oběť Anchorage a další místa.

Za Porterage jsme projeli nejdelším severoamerickým tunelem. Jeho provoz je na minutu přesně organizován, protože se o  tunel musí podělit železnice, autobusy i osobní auta. A provoz v něm současně může probíhat jen jedním směrem.  Za tunelem je přístav Whittier.

Pojmenovaných ledovců bylo 26 a další byly bezejmenné. Krásné ale byly všechny. Na hladině se často povalovaly rozkošné vodní vydry, občas byli vidět tuleni a na jednom místě dokonce dělala vodotrysk kosatka. Na některých ledovcích byla vidět moréna, kterou sebou ledovec strhával. Tzv. telení (odlamování) ledovců provázel hučivý silný zvuk. No, bašta !

Báječný poslední den jsme se některé z nás rozhodly zakončit co největším vypleněním seafood buffetu a stylově se tak s Aljaškou rozloučit. Mušlové, krevelové, humrové, lososové a další podobné rozkoše nebraly konce. Na letišti v Anchorage nám pak jen už zamával bílý míša. Howgh !