„TAHITI A JEHO OSTROVY ANEB FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE“

Zájezd se konal na přelomu května a června roku 2000

OCEÁNIE je souhrnný název pro ostrovy v Tichém oceánu. Tichý oceán zaujímá zhruba třetinu zeměkoule a nachází se v něm více než 25.000 ostrovů, které však ve srovnání s nekonečnými prostorami oceánu jsou maličké a navíc jsou po něm neuvěřitelně roztroušené. Ale dávno předtím, než se Evropa dozvěděla vůbec o samotné existenci Tichého oceánu, o kterém až do začátku 16. století neměl v Evropě nikdo ani potuchy, byly tyto ostrovy už dlouho osídlené.

Oceánie se z hlediska etnického a kulturního dělí do tří skupin: na ostrovy Melanésie, Mikronésie a Polynésie. Do Polynésie patří všechny ostrovy, které se nacházejí v prostoru trojúhelníku mezi Havají, Novým Zélandem a Velikonočním ostrovem – a to včetně všech uvedených.

Přímo uprostřed polynéského mnohoostroví se v tropech, mezi rovníkem a  obratníkem Kozoroha nalézá asi 130 ostrovů Francouzské Polynésie, francouzského zámořského území s vlastní autonomií. Jednotlivé ostrovy Francouzské Polynésie pak patří do jednoho z pěti archipelag neboli souostroví. Jsou to archipelagy: Společenské ostrovy, Markézy, Tuamotu, Mangareva (neboli Gambier) a Tubuai.

Nejznámějšími ostrovy Francouzské Polynésie jsou Společenské ostrovy. Patří mezi ně zejména:

Tahiti
Tetiaroa
Moorea
Raiatea
Tahaa
Huahine
Bora Bora, na které se náš zájezd konal.

 Termíny „Tahiti“ a „Francouzská Polynésie“ spolu často splývají a pod termínem „Tahiti“ bývá často označována také celá Francouzská Polynésie. Je to proto, že Tahiti v souostroví Společenských ostrovů je současně hlavním ostrovem celé Francouzské Polynésie, a tahitské hlavní město Papeete je správním střediskem celé Francouzské Polynésie.

 TAHITI

 je největším ostrovem Francouzské Polynésie. Má podobu osmičky, protože vznikl spojením dvou sousedních sopek. Větší část se jmenuje Tahiti Nui, menší Tahiti Iti.

Do Papeete jsme přiletěli v pět ráno a byla ještě tma. Ale i v tuto dobu nás vítala podmanivá polynéská hudba. Dostali jsme také na přivítanou květinové věnce na krk.

Ostrov Tahiti je více zasažen civilizací, než ostatní ostrovy. Hotely i další budovy jsou zděné. Domorodý charakter staveb je zachován jen na ostatních ostrovech.

Poněkud jsme se museli po dlouhém letu vzpamatovat (časový rozdíl je 12 hodin, Tahiti je přímo na opačné straně zeměkoule). Stačilo však jen kouknout z okna pokoje, a únava byla pryč.

Poznávání ostrova. Zátoka Matavai je místem, kde přistáli prví Evropané a po nich tolik slavných jmen. Stačí trochu přimhouřit oči a představit si, že místo rekreantů vidíme sem přijíždět kapitána Cooka či kapitána Bligha s jeho lodí Bounty. A krásné Tahiťanky jim už běží a plavou naproti.

Hrob posledního krále Pomare V., nádherné horské a mořské scenérie.

Úzkou šíjí jsme přejeli na Tahiti Iti („Malé Tahiti“), odkud jsme z výšky mohli obdivovat vyhlídku na Tahiti Nui („Velké Tahiti“).

V programech našich zájezdů nikdy nechybí botanické zahrady. Na Tahiti je botanická zahrada nejen krásná, ale také má velmi pohnutou historii (to zase až někdy jindy). Moc lidí sem nechodí a místní cestovky ji ani nijak nepropagují. Dělají chybu.

Vedle botanické zahrady se nachází Gauguinovo muzeum. Originály obrazů zde nehledejte, ty by ve zdejším klimatu dlouho nevydržely. Ale i bez nich je muzeum  důstojným památníkem umělce, který legendě o posledním ráji neodolal a také který více než kdokoli  jiný přispěl k jejímu rozšíření.

Obědvali jsme ve vedlejší restauraci, která se po Gauguinovi také jmenuje. Ten den byl svátek matek a místní lidé si jej moc považují. Proto jsme tu potkávali spoustu krásně oblečených lidí s dětmi na výletě. Bez květiny za uchem žádná Tahiťanka ani ve všední den z domova neodejde, a nosit na hlavě věnec je tu naprosto běžné. Hezké zvyky, hned jsme si je osvojily.

Zahrada Vaipahi s vodopádem.

Řeka Vaimea je nejkratší řekou, jakou jsme kdy viděli. Měří od pramene ke svému ústí do moře asi 200 m. Její dva snímky jsou pořízeny z mostku – jeden směrem k prameni, druhý na ústí řeky.

Romantická jeskyně Maraa s jezírkem.

Marae (= polynéský chrám) Arahurahu. Bůžek se nazývá tiki.

Muzeum Tahiti a jeho ostrovů. Muzeum bylo plné výborných exponátů a bylo přívětivě poučné. Ale navždycky si z něj budeme pamatovat jeho strážce, kteří si službu krátili hraním a zpěvem. Té báječné polynéské muziky, kterou bychom poslouchali pořád !

Výlet na atol TETIAROA.

Tetiaroa je soukromý atol Marlona Branda, který patřil mezi další z mnoha známých osob, kterým Polynésie navždy učarovala. (Píši v červenci 2004 – před třemi týdny Marlon Brando zemřel a jeho popel byl podle jeho přání  rozptýlen zde na Tetiaroře).

Tetiarou, ležící asi 60 km od Tahiti, zakoupil Brando před mnoha lety, když se zde natáčel film Vzpoura na lodi Bounty, ve kterém učinkoval. Podmanivé kráse atolu neodolal a my jsme se mu vůbec nedivili.

Přistávací dráha vede napříč korálovým ostrovem Ometahi. Pohled na její začátek a konec.

 Letištní budova a recepce hotelu v jednom. Vlevo na cedulce bylo napsáno „Odpovědný vedoucí Marlon Brando“ (či něco v tom smyslu). Na dalším snímku je mapka laguny se všemi jejími vnitřními ostrůvky. (Přistávací dráha je tam žlutě vyznačena).

 „Hotel“ na ostrově Ometahi se skládá z několika polynéských bungalovů mezi kokosovými palmami. Stavení v domorodém stylu se budují jednoduše – veškerý materiál dodávají okolní kokosové palmy. K moři je ze všech domečků blízko.

Jeli jsme loďkou na proslulý Ptačí ostrov – jeden z dalších ostrovů v laguně. Proč si ptáci oblíbili právě tento ostrov, když ostatní byly podobné, mi není jasné. Cesta přes lagunu byla jako pohádka, a Ptačí ostrov také. Stav duše: alfa. Blaho, blaho. Jinak nic.

A po obědě jsme se až do večera koupali a obdivovali vše okolo sebe. Až do příletu letadélka, které nás odtud zase odvezlo. Byl to jeden ze dnů, na které člověk nikdy nezapomene.

MOOREA, ostrov ve tvaru srdce.

Měli jsme zakoupený Air-pass po tahitských ostrovech, a proto i na ostrov Moorea jsme se přemístili letadlem. Let trvá asi 5 minut.

Hned po příletu jsme se vydali na prozkoumání ostrova. Je to idylický ostrov s mnoha nádhernými scenériemi. Hotely již v domorodém stylu. Ovocné a vanilkové plantáže, pole s ananasem a tarem. Slavné zátoky Opohuhu a Cookova, panorama hor, staré polynéské chrámy (marae).

V polynéském hotelu nám bylo dobře.

Další průzkum ostrova – pěšky po cestě, která vede kolem ostrova: Rybáři převezli čerstvý úlovek – tuňáka bonito. Další hotel, ve kterém se také lze naučit, jak velet delfínům.

Polynéská TIKI vesnice je kulturní středisko, kde se návštěvník dozví vše o řemeslech, kultuře a zvycích Tahiťanů. Večeře se mezitím pekla tradičně po polynésku v peci v zemi. Na Tahiti nazývají toto tradiční polynéské jídlo Tamaara. Večeři doprovázela demonstrace, jak si (na desítky způsobů) vázat pareo. Po večeři nás čekalo představení, ukončené tancem ohňovým.

Výlet katamaránem kolem ostrova Moorea. Červená střecha patří prvému zde postavenému kostelu. Zátoka Oponuhu. Cookova zátoka. Mraky se začaly konečně protrhávat.

Už za plného slunce jsme zakotvili u jednoho ostrůvku v laguně a zažili tu mnoho krásného i nevídaného. A můj fotoaparát tu prožil poslední chvíle svého života. Při výměně filmu chvíli před přistáním do něj cákla mořská voda a tak jeho poslední snímky jsou barevně podivné. Jsou ale dost unikátní a byla by škoda je zlikvidovat. Byly to neopakovatelné chvíle.

V mělké vodě jsme se setkali s mazlivými rejnoky. Naráželi nám do nohou, lísali se, nechali hladit a dožadovali se papu. Kamarádů rejnoků jsme se nemohli nabažit, a jen jsme si na chvíli odběhli se naobědvat.

Ostrov HUAHINE

leží 175 km od Tahiti a říká se o něm, že se tu zastavil čas. Dosud je to ostrov civilizací minimálně poznamenaný. V přírodě se tu nachází jen několik vesnic – skutečný ráj.

Také Huahine se skládá ze dvou částí, z většího Huahine Nui a menšího Huahine Iti. Oba ostrovy jsou spojeny mořskou úžinou a obklopeny řetězcem korálových útesů, ohraničujících lagunu. V laguně leží mnoho korálových ostrůvků (na tahitských ostrovech se takovýmto ostrovům v laguně říká motu).

Z letiště jsme do hotelu jeli typickým tahitským dopravním prostředkem, kterému se zase zde říká truck. Hotel Sofitel byl na Huahine naším příjemným domovem.

VÝLET PO OSTROVĚ.

Archeologická lokalita Maeva leží u velikého jezera. Maeva se jmenuje také vesnice poblíž. Rybáři z vesnice loví ryby kromě jiného také tradičním způsobem do vrší – princip lovu spočívá na působení přílivu a odlivu.

Vanilková plantáž.

Na tahitských ostrovech se lidé tradičně nepohřbívají na hřbitovech, ale rodina mívá hrobku na svém pozemku u domu. Polynésané mají ke svým předkům silný vztah a hrobky předků jsou vždy krásně vyzdobené, vždy čerstvými květy.

Také Huahine je hornatý ostrov, porostlý bujnou tropickou zelení. Záběr cestou k zálivu Maroe, ve kterém se nachází úzká šíje, spojující Velký a Malý Huahine.

Večer byl v našem hotelu na programu polynéský večer. To už známe, a tak se těšíme. Nejprve povinné obdivování, jak vykopávají upečenou potravu ze země. Jídelna je slavnostně vyzdobená a po večeři zase ty krásné melodie a tance.

Ostrov RAIATEA

leží 190 km od Tahiti a je druhým největším ostrovem Francouzské Polynésie. Tento ostrov má mimořádný význam pro celou obrovskou Polynésii: je jejím náboženským, kulturním a historickým centrem a mateřskou zemí všech Polynésanů. Je to posvátný ostrov s původním názvem Hawaiki, odkud vyjížděly výpravy dávných polynéských mořeplavců do dalekého okolí a odkud bylo osídleno mnoho dalších polynéských center (Havajské ostrovy, atd.).

Na výlet po ostrově jsme jeli džípy. Krajina byla nádherná – snímky cestou kolem ostrova a nahoru do hor.

Nejen, že z tahitských ostrovů se polynéská civilizace rozšířila na všechny strany a mnoho dalších oceánských ostrovů, ale také obráceně se sem Polynésané z osídlených ostrovů čas od času vraceli, jako poutníci k všenárodní polynéské svatyni. Nejslavnější polynéskou svatyní je Taputapuatea zde, na ostrově Raiatea. Při její prohlídce jsme už jen mohli zapojit svou fantazii a představovat si, jak to tu probíhalo. Dnes je to romantické, tiché a mírumilovné místo, ale to se o tehdejších zvycích rozhodně říct nedalo.

Opět do hor, do zborceného kráteru sopky, která ostrov vytvořila. Jestli bylo všude krásně, tak tady bylo ještě o něco víc.

Ostrov TAHAA

leží spolu s ostrovem Raiatea ve stejné laguně. Jestliže je Raiatea ostrov „daleko od hlučícího davu“, platí to v ještě větší míře o sesterském ostrově Tahaa. Tahaa je laskavý a přívětivý ostrov plný vanilky, uprostřed nádherné laguny s malými „motu“ (ostrůvky v laguně). Hory na Tahaa sahají často až k moři a vytvářejí tak neopakovatelný obraz krajiny.

Na ostrov Tahaa jsme jeli na výlet z ostrova Raiatea. Za průvodkyni jsme tentokrát měli zde žijící šarmantní a upovídanou Francouzku. Nejprve jsme se zase vydali na vanilkovou farmu, a i když jsme už předtím na jedné byli, nelitovali jsme. Majitel farmy byl svérázný senzační chlap s dobrodružnou minulostí. Jako mladík uprchl z NDR a dlouhá léta sloužil ve francouzské cizinecké legii. Museli jsme ho ubezpečit, že nejsme Němci, protože s těmi prý už nikdy nepromluví. Pak nám vyprávěl nejen o vanilce, ale o svém životě a životním postoji.

Farma černých perel VAI POE. Ještě než jsme se odebrali k přednášce s ukázkami, jak se pěstují proslulé tahitské černé perly,  jsme se zase – jako mnohokrát - fotografovali s místními lidmi. Tahiťané se velice rádi fotografují a my s nimi samozřejmě také. Na tahitských ostrovech si vystresovaný Evropan vyžehlí duši. Polynésie je nádherná, ale báječní jsou především její lidé. Představte si, že za to, že si je vyfotíte, vám ještě poděkují !

Na piknikový oběd jsme si zajeli zase na jeden ostrůvek motu. Nejdříve jsme se po ostrůvku prošli.

Podívali jsme se také, co to mají za ryby v malém bazénku s drátěným plotem. Byli tam hodní žraloci, zle vypadající muréna a také nebezpečná ryba ropušnice. Když na ni někdo v moři šlápne, ryba naježí hřbet ostrý jak břitva, a ještě ke všemu je jedovatá. Mile vypadající vodní želvy v jiném bazénku byly pěkně vlezlé.

Také jsme tu zašnorchlovali a plno dalších ryb všeho druhu jsme si prohlédli v moři. Někteří z nás se ale místo toho uchýlili do samoty v mělkém teplém moři a koupali se ve stylu lachtan. Po radovánkách a obědě jsme se lodí dalšími krásnými místy vydali zpět.

Ostrov BORA BORA

je malý, ale kouzelný ostrov s pohádkovou lagunou. Už pohled na ni z letadla byl úžasný, a stejně tak první pohled na okolí z ostrůvku, na kterém je letiště.

Hned jsme se vydali na okružní jízdu po ostrově, zase tím tahitským dřevěným truckem. Jeden z mnoha místních kostelů. Výroba batikovaných pareí.

Záběr na nejvyšší horu ostrova Oteman (700 m) ze dvou různých stran.

V našem boraborském hotelu nám, stejně jako všude dosud, bylo moc dobře. Co to povídám ! Senzačně.

Lodní výlet po laguně velkou vahadlovou kanoí. Barva moře se stále měnila podle hloubky moře. Občas jsme zastavili u bloků korálů, v nichž se drží různobarevné korálové ryby a zašnorchlovali jsme si.

Zakotvili jsme na jednom z ostrůvků v laguně. Mokré vylodění.

Ostrůvek byl sám pěkný a ještě byl odtud kouzelný výhled na všechny strany – na další ostrůvky v laguně a na pevninský ostrov.

Tzv. lagoonarium: v několika sekcích, oddělených sítěmi, žijí zajímavé ryby, se kterými jsme se koupali a pozorovali je. Mimo jiné jeden hodný druh žraloka. V jednu chvíli jich pode mnou plavalo asi 15. Ty pocity se dají těžko popsat, je to takový vrcholně euforický stav.

Šéf výletu nám odpoledne předvedl různé způsoby vázání parea a pak nám ještě hrál a zpíval cestou zpátky.

Každý hotel pořádá nejméně jednou týdně polynéský večer a něco takového nás nikdy neomrzí. Protože to byl i náš předposlední večer na tahitských ostrovech, rozhodly jsme se některé z nás, že musíme využít zakoupená parea.

Polynéský večer na Bora Bora byl velice autentický, protože účinkující nebyli profesionální umělci, ale běžní místní lidé. Bylo báječné pozorovat, jak byli všichni ladní, včetně oblých tet. Muži soutěžili ve všech možných tradičních disciplinách. Výdrž místních byla neuvěřitelná. Ještě dlouho do noci se ozývalo polynéské podmanivé bubnování, které spolu se šuměním moře vytvořily společně fantastickou kulisu tohoto nezapomenutelného večera.

Je ráno, kočár předjel a od této chvíle jsme už vlastně na cestě domů, na druhý konec světa. Nejprve však letadlem trasou nad skoro všemi tahitskými ostrovy, které jsme předtím navštívili.

Ještě jednou jsme před odletem do Evropy přespali v Papeete na ostrově Tahiti a také si konečně prohlédli toto malé hlavní město. I pobyt zde byl ale už zase návrat do evropské civilizace. Pochopitelně jsme se neopomněli přesvědčit, že českých jmen by se na Tahiti pár našlo, jak víme z literatury.

Na rozloučenou s Tahiti a jeho ostrovy pohled z ostrova Tahiti na ostrov Moorea při západu slunce.

Jedna známá mi před cestou na Tahiti a jeho ostrovy doporučovala, ať si vezmu sebou hodně knih, že tam je strašná nuda. Tak, to my nikomu nic takového doporučovat nebudeme, protože je tam senzačně a dynamicky. O nudě nic nevíme. Na rozdíl od té paní jsme ovšem cestovatelé a nikoli rekreanti. Každou navštívenou zemi chceme vždy poznat co nejvíce, poznat její historii, přírodu a kulturu, a chceme také vědět, jak lidé této země žijí. Nejsme rekreanti, kteří ze svého hotelového rezortu snad ani nevytáhnou paty. To je – a nejen na Tahiti – snad přímo hřích !