ZÁPADNÍ AFRIKA – MALI A SENEGAL

Tento zájezd se konal na přelomu listopadu a prosince 2003

Dostat se do Mali – to byl můj mnohaletý sen. Před desítkami let vyslal tehdejší Čs.rozhlas na půlroční pracovní pobyt do malijského hlavního města Bamaka tříčlenný tým. Jedním z redaktorů byl můj otec, etnograf a literární historik. Otec byl člověk přímo posedlý poznáváním světa ze všech jeho stran a navíc byl velice poutavý vypravěč. Nikdy jsem nezapomněla na jeho strhující vyprávění o pobytu v této zemi a o místech, která navštívil. Slovo „Timbuktu“ mi znělo jako tajemné zaklínadlo. Touha navštívit bájné Timbuktu, tajuplné Dogony a další pozoruhodnosti Mali mě nikdy neopustila. Někdy bývají sny tak krásné, že reálná skutečnost pak člověka nemile zaskočí. Mali ale mé sny ještě překonalo a v této zemi zůstal navždy kus mého srdce.

Senegal jsem do programu začlenila jednak proto, že značná část bohaté historie obou zemí se po staletí prolínala, ale kromě toho Senegal doplnil program zájezdu o řadu zážitků zcela jiného druhu, nejen z jeho nádherné přírody a osobité kultury. Byla to dobrá volba.

Afrika je čarovný kontinent. Jak jednou propadnete jejímu kouzlu, máte potřebu se do ní vracet, a stále víc a víc ji poznávat. Dostane vás. Kdo tam nebyl, může možná pochybovat. Znalosti afrických reálií bývají u příslušníků naší euroatlantické civilizace obecně malé a značně zkreslené (o předsudcích nemluvě). Setkávám se s tím často, a sama jsem se Africe při své prvé cestě na tento kontinent za některé své dosavadní představy v duchu moc omlouvala.

Ohromný africký kontinent je po všech stránkách velice mnohotvárný. Osobitý charakter mají země afrického severu (převážně berberského a arabského), ovšem vzájemně odlišné jsou také jednotlivé části Afriky subsaharské – té „pravé, černé“ Afriky – Afrika jižní, střední, východní a západní.

Západní Afrika, kam cesty turistů k jejich vlastní škodě nevedou tak často, vyniká širokou etnickou škálou a je kulturně a historicky nesmírně bohatá. (O čemž běžný Evropan většinou vůbec nic netuší). Magnetem západní Afriky jsou její lidé, její historie a památky, a její fantastická kultura. Lidé jsou zde přátelští a pohostinní, a mnoho z nich dosud žije podle staletých tradic. Západní Afrika návštěvníkům nabízí také uchvacující přírodu nejrůznějších krajinných typů – poušť Sahary, savanu Sahelu, pásy mnoha pohoří, ohromné řeky, zvláštní jezera, pláže Atlantiku.

Mali a Senegal jsou bezesporu turistickými perlami západní Afriky, o čemž svědčí i to, že na jejich území se nachází řada objektů, přírodních i civilizačních, zapsaných v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Turistika zde dosud nemá masový charakter a obě země tak ještě neztratily svůj původní pel. Na druhé straně je ale  místní cestovní ruch již po léta rozvinutý a v obou zemích je k dispozici slušná infrastruktura na to, aby zdejší pobyt byl také příjemný. Obě země patří ke stabilním zemím regionu. Ani v Mali, ani v Senegalu nejsou žádné etnické či náboženské konflikty. V obou zemích je dominantním náboženstvím islám v tolerantní africké podobě, a oba státy jsou státy sekulární (světské).

MALI

Mapka

Hlavním městem republiky Mali je BAMAKO, které leží na břehu horního toku řeky Niger. Za shlédnutí v něm stojí francouzská koloniální architektura, prezidentský palác, živé tržiště, etnografické Národní muzeum, Muzeum žen, botanická zahrada, vyhlídka na město z vrchu Koulouba. Bamako je město poměrně moderní – bylo založeno až v 19. století. Nejvíce ze všeho nás ale hned uchvátili lidé. Je na ně jednak pěkný pohled, protože většina z místních obyvatel má vysokou štíhlou postavu a krásné držení těla, a všichni o svůj vzhled pečlivě dbají. Navíc jsou přátelští, družní a vlídní.  Běžným ženským oděvem je tzv. bubu. Muži nosí také něco podobného – viz na záběrech z návštěvy trhu:

Dalším místem v našem programu bylo Timbuktu. Silnice sem nevede, a je třeba zvolit buď dlouhou plavbou po řece Nigeru či cestu letecky. My jsme do Timbuktu letěli a sama cesta byla ohromným zážitkem, protože let po celou dobu z Bamaka na severovýchod sleduje cestu afrického veletoku Nigeru. Zhruba uprostřed Mali tvoří Niger ohromnou vnitrozemskou deltu, a na stovkách kilometrů se rozkládá spletitý systém mnoha říčních ramen a ostrovů. Městečka a vesnice si dodnes udržují tradiční styl tzv.hliněné architektury a jejich vzhled není ničím nesourodým narušen.

TIMBUKTU je legendární tuaregské město, „přístav pouště“. Bylo postaveno na místě, kde se řeka Niger potkává s jižní Saharou – a Bílá Afrika s Černou Afrikou. Jako obchodní středisko na křižovatce čtyř karavanních cest sloužilo již od 11. století. Ve 13.-19. století bylo hospodářským a kulturním centrem západoafrických států Mali a Songhaj. Stalo se také centrem islamizace Černé Afriky – islám se sem dostal spolu s arabskými kupci.

Hliněná středověká architektura se udržela po staletí. Mezi hlavní pamětihodnosti města patří tři rozlehlé impozantní středověké mešity (nejstarší v západní Africe) a  středověké obytné domy. Dnes Timbuktu představuje jeden z hlavních malijských turistických magnetů. Památka na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Naším průvodcem v Timbuktu byl správný Tuareg, „modrý syn pouště“. V turistické sezóně pracuje jako průvodce, mimo ni jezdí s velbloudí karavanou. Dále na snímcích: část Velké mešity, jedna z mnoha pecí na ulici, cestou dodnes charakterově středověkým městem, mešita Sankoré:

Výlet na velbloudech po stopách obchodních karavan do pouště, do vesnice Tuaregů. Tuaregové dodnes nejraději žijí po svém, tradičně, někde poblíž studny na Sahaře. Odtud vyrážejí na mnohaměsíční obchodní karavanní cesty na sever Afriky a zpět. Před každou cestou jim ženy zpívají a muži k tomu tančí (jak nám náš průvodce s přítomnými ženami předvedli – ostatní muži z vesnice byli na cestě).

Některé z nás do vesnice opravdu podle plánu na velbloudech jely, jiné raději zvolily terénní vůz – na výlet do Mali a Senegalu jsme totiž odjely v počtu 6 žen a touto sestavou občas budily pozornost. Naši místní průvodci však byli na to, že takovou nezvyklou skupinu doprovázejí, velice pyšní a mezi svými kolegy budili těžce skrývanou závist.

Město MOPTI, zvané „africké Benátky“, leží na třech ostrovech na soutoku velikých řek Niger a Bani. Je aglomerací čtvrtí, z nichž každá byla postavena jiným etnikem. Dodnes je tak fascinující ukázkou kultury mnoha malijských etnik: Bambara, Bobo, Bozo, Dogon, Fula, Tuareg a Hausa.

Okolo města se rozkládají rýžová pole. Město je významným centrem hrnčířství a proslulé výrobou látek a šitím oděvů (tkají a šijí pouze muži). Za prohlídku stojí určitě rybářský přístav (včetně výroby pirog) a trh. Na trhu to žije !

Odpolední projížďka tradiční pirogou na soutok obou řek a  kolem místních vesnic etnik Fula a Bozo, ležících na říčních ostrovech. Západ slunce na africkém veletoku.

DJENNÉ, od středověku „sesterské město“ Timbuktu, je další malijský poklad uvedený na seznamu UNESCO. Je pokládáno za nejzajímavější a nejkrásnější město celé západní Afriky, a to plným právem. Středověké město na říčním ostrově řeky Bani je proslulé především světoznámou mešitou z hliněných cihel v tradičním sahelském stylu.

Djenné vzniklo na „zlaté trase“ do Timbuktu jako uzlový bod transsaharského obchodu na vnitrozemské deltě Nigeru. Ve středověku se Djenné vyvinulo v blahobytné město, a zůstalo jím i poté, co obchodní sláva Timbuktu začala upadat. Dodnes jej obývá pestrá směsice národů. V Djenné se nachází celkem asi 2000 dochovaných staveb v tradičním stylu hliněné architektury sahelského slohu jako doklad rozkvětu starých afrických říší Mali a Songhaj.

            Každé pondělí se v Djenné na tržišti před Velkou mešitou konají proslulé trhy a byla by velká škoda je promeškat.

Jedním z tradičních malijským řemeslných výrobků jsou tzv.bogolany – tkaniny s abstraktními vzory, barvené systémem tzv.hliněné batiky. Jedním z center jejich výroby je Djenné:

ZEMĚ DOGONů.  Vesnice Dogonů, rovněž na seznamu UNESCO, jsou malijským třetím turistickým esem. Staronigerský rolnický národ Dogonů je velmi tajemné etnikum, které turistům dovoluje nahlédnout do svého světa jen na části svého území. Na tu druhou nikdo cizí dodnes vstoupit nesmí. Zážitky ze země Dogonů  patří k našim nejsilnějším dojmům z návštěvy Mali, umocněné navíc tím, že náš malijský průvodce byl Dogon (a báječný člověk), který odtud pocházel, byla to jeho kultura a všude měl své příbuzné a známé.

Dogoni si dodnes zachovali svébytnou kulturu a animistické náboženství, a jejich světový názor určují mýty. Žijí ve zvláštně tvarovaných obydlích, obklopených sýpkami na obilí, oltáři a svatyněmi, v oblasti asi 150 km dlouhého skalního pásu Bandiagara. Jejich hliněné vesnice se tisknou k úbočím skal, které vůbec samy představují jednu z nejpůsobivějších geologických formací západní Afriky. Dogoni jsou proslulí svými rituálními tanci a nádhernými maskami. Projevy jejich umělecké dovednosti a jejich starobylé kultury se prolínají s památkami na tajemné Tellemy, kteří zde žili před nimi, a které Dogoni stále uctívají. Ve skalách nad dogonskými vesnicemi se nalézají tellemské jeskyně, dodnes Dogony používané. Ve jedné vesnici jsme mohli shlédnout strhující dogonské rituální tance.

Nejprve důstojně nastoupili stařešinové vesnice, po nich pak shora ze skal  sestupovali  tanečníci v maskách. Rituálně významové tance předváděli čelem ke stařešinům. Ti, co momentálně netančili, seděli kolem rituálního prostoru. Nebylo to turistické představení, pouze si jej i pro svou radost provedli na naši objednávku, mimo pravidelný termín. Náš průvodce nám pak vysvětlil význam všech masek a nakonec jsme se mohli dokonce společně vyfotografovat.

Navštívili jsme několik dalších dogonských vesnic a v jedné jsme se vysoko ve skalách setkali s Hogonem, dogonským duchovním vůdcem v jeho jeskyni.

Dogonská vesnice Songo je proslulá svými skalními malbami ve slavné „jeskyni obřízky“. O životě a zvycích Dogonů by se dalo dlouho vyprávět.

SAN, vesnice etnika Bobo s krásnou hliněnou mešitou.

SÉGOU je druhé největší malijské město, a dřívější koloniální administrativní centrum země. Leží při řece Niger a žije mnoha řemesly a výrobou známých koberců.

SEKORO neboli Ségou Koro je malebná vesnice nedaleko Ségou, s bohatou historií. Sekoro bylo v 18. století bambarskou metropolí (Bambara je nejpočetnější malijská národnost) a hrob tu má první bambarský král Biton Coulibaly. Bambarská architektura se starobylou mešitou.

SIKASSO je historické město v zeleném kraji na jihu země, pyšnící se vzrušující historií. V roce 1898 bylo Sikasso bylo posledním malijským městem, které vzdorovalo francouzské koloniální invazi. Jeho pádem byla francouzská kolonizace země dokončena a sikasský král Babemba Traore zvolil sebevraždu před porobou. Architektonických památek na minulost po těžkých bojích mnoho nezůstalo, zničila je francouzská děla.

V okolí Sikassa leží lány s bavlnou. My jsme jimi projížděli cestou k posvátné jeskyni Missirikoro. Jeskyně prochází naskrz posvátnou horou a má tak dva vchody – západní a východní. Každá ze dvou částí jeskyně slouží vyznavačům různého náboženství – ze západu animistům, z východu muslimům. V „černé“ Africe se totiž jednotlivá náboženství neperou, ale naopak vzájemně respektují. Animistický vchod – ta hromada kamení před vchodem je obětiště, pokryté peřím a zvířecími kostmi:

SENEGAL

Mapka

Senegalská metropole DAKAR leží na jižním okraji Zeleného poloostrova, který je africkou nejzápadnější výspou. Dakar je velmi příjemné město, ve kterém je odevšud blízko k moři. Město dýchá kosmopolitní atmosférou a fascinující směsicí africké, francouzské koloniální a moderní architektury a kultury.

Nejlépe o charakteru města vypovídají dva zakoupené letecké pohledy:

Trajektem se lze zhruba za hodinu dostat na nedaleký OSTROV GORÉE, rovněž položka na seznamu UNESCO. Ostrov se do historie zapsal nejprve jako někdejší kotviště portugalských objevitelů a od té doby byl důležitým střediskem obchodu. Bohužel je ale hlavně spjat s temnou stránkou lidských dějin, kterou je obchod s lidmi, a je tak trvalou připomínkou dějin otrokářství. Ostrov sloužil po 300 let jako „mezisklad“ otroků ze západní Afriky, odvážených do „Nového světa“ na druhé straně Atlantiku. Svědectví o strašných podmínkách, v jakých otroci na transport čekali, podává „Dům otroků“. Velkou část ostrova zaujímají dva pevnostní komplexy. Jinak ovšem dnes je Gorée velice půvabné tiché ostrovní městečko s úzkými uličkami domů v koloniálním stylu.

Pozoruhodné jezero Retba neboli RŮŽOVÉ JEZERO (Lac Rosé), ležící asi 30 km severně od Dakaru, se vyznačuje desetinásobnou koncentrací soli oproti mořské vodě (jen o málo nižší než Mrtvé moře). Ta je důvodem jeho růžové barvy.

Jezero je ale proslulé ještě něčím významným – na jeho břehu, mezi hromadami vytěžené soli, leží cíl slavného závodu Paříž-Dakar. (Závod Paříž-Dakar je totiž zajímavý tím, že ani nezačíná v Paříži, a ani nekončí v Dakaru).

Projížďka po dunách nedaleko jezera, po posledních kilometrech závodu, patří k nezapomenutelným vzpomínkám. Samozřejmě, že jsme si nenechali ujít ani koupání v Růžovém jezeru, „senegalském Mrtvém moři“.

Další naše cesta vedla po pobřeží dále na sever, do historického ostrovního města SAINT LOUIS poblíž delty řeky Senegal a hranic s Mauretánií, zapsaného na seznamu památek UNESCO. Město bylo založeno Francouzi v roce 1659, jako prvé Evropany založené město na západním pobřeží Afriky, a jméno dostalo na počest Ludvíka IV. Dlouho hrálo významnou roli v historii celé západní Afriky. Staré koloniální město St.Louis leží na ostrově na řece Senegal, na který vede unikátní most, jehož stavitelem byl Gustav Eiffel. Koloniální staré město na říčním ostrově jsme si prohlédli pěšky a také při jízdě kočárem. Senegalský St.Louis je proslulý, stejně jako stejnojmenné americké město, svojí džezovou hudbou. Každý rok v květnu se zde pořádá velký mezinárodní džezový festival. A každý večer lze džez tady poslouchat (nechyběly jsme).

PŘÍRODNÍ REZERVACE DJOUDJ se rovněž nachází na seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Park Djoudj, ležící v místech, kde delta řeky Senegal protíná savanu Sahelu s nepřehlédnutelnými baobaby, je jedním z nejbohatších ptačích parků na světě. Je zimovištěm pro miliony tažných ptáků z Evropy a ze Sibiře, a životním prostorem a líhništěm dalších milionů vodních a brodivých ptáků. Nikde jinde nelze nalézt tak vysokou koncentraci některých ptačích druhů, jako zde (volavky, pelikáni růžoví, čírky modré, kormoráni, kachny vdovy a další). Projížďka pirogou po říčních ramenech byla senzačním zážitkem – statisíce hnízdících pelikánů je pohled, který vyráží dech.

Cestou zpět na jih jsme navštívili významné náboženské středisko TOUBA. Je to svaté místo islámského společenství Mouride, které sehrálo velkou roli v protikoloniálním hnutí. Nádherná mešita svébytné mouridské architektury má pět minaretů, z nichž nejvyšší měří 87 m, a rozhodně stojí za návštěvu.

THIÉS je senegalské druhé největší město a je proslulé výrobou goblénů s tradičními i moderními vzory. Nic nám tam nedovolili vyfotografovat, a tak raději záběry ze zastávky cestou ve vesnici etnika Fulba, u kamarádů našeho senegalského průvodce:

Na pobřežní oblasti zvané Petite Cote leží rekreační rezorty u krásných pláží Atlantiku. My jsme zamířili do rezortu v SALY. Zde jsme trochu odpočívali, ale také vyjížděli na zajímavé výlety:

DELTA SINÉ-SALOUM – řeky Siné a Saloum se stékají do sebe asi 30 km od pobřeží a pak již tvoří rozsáhlou společnou deltu. Tato část Senegalu při hranicích s Gambií patří k velmi zajímavým senegalským partiím. Ohromná delta představuje spleť kanálů, lagun, lesů, písečných dun a ostrovů, a rozsáhlých porostů mangrove. V tomto kraji žije převážně etnikum Sererů, kteří jsou z 90% křesťany. Cestou jsme se zastavili v jedné malé vesničce uprostřed palmových hájů. Lodí jsme se pak se projeli po deltě a prošli se po říčních ostrovech.

JOAL-FADIOUT je městečko vzniklé z propojených vesnic Joal a Fadiout a rozhodně stojí za návštěvu. Joal leží na pevnině a s Fadioutem na ostrově je spojen dlouhým dřevěným mostem. Ke komplexu Joal-Fadiout patří ještě další menší ostrovy, sloužícími pro určité funkce. Ostrov Fadiout byl celý vytvořen ze skořápek mušlí, které se zde nahromadily za staletí, a ve vesnici je z mušlí vytvořeno také skoro vše. Autům je vjezd zakázán. Vesnická dvojčata jsou také krásnou ukázkou typické africké náboženské tolerance: na obnovu křesťanského kostela, který zničil uragan, přispěli všichni obyvatelé  vesnice – jak křesťané, tak muslimové. Na jednom malém mušlovém ostrůvku mají místní obyvatelé společný hřbitov, křesťanský a muslimský.

Bojíte se Afriky ? Bojíte se jet do zemí, které se v katalozích cestovních kanceláří často nevyskytují? Děláte velkou chybu !