ETIOPIE

zájezd se uskutečnil na přelomu ledna a února 2007

Etiopie je země, kterou si určitě s jinou nespletete. Je to starobylá země s 3000 let starou kulturou a nepřetržitým samostatným historickým vývojem. Svědčí o tom bezpočet architektonických a dalších ojedinělých historických památek, jaké se nenalézají nikde jinde. Etiopie je jedinou africkou zemí, která nebyla nikdy kolonizována evropskými mocnostmi, i když se dost snažily, a ani předtím ve své dlouhé historii nebyla nikdy porobena. (Výjimkou bylo jen pár let za druhé světové války, kdy nadvládu nad Etiopií převzal Mussolini, za tichého souhlasu mocností). Proto si dodnes uchovala svoji jedinečnou osobitost.

Etiopie má i osobitě vypadající obyvatele - vesměs velice pohledné, štíhlé, s jemnými rysy obličejů. Ženy často mají delší vlnité vlasy. Etnická rozmanitost Etiopie je skoro neuvěřitelná – v zemi žije více než 80 etnik s vlastním jazykem a kulturou, a mnohá etnika si dodnes udržují svůj tradiční způsob života.

Zemi charakterizuje rovněž náboženská pestrost – křesťané (samostatná Etiopská ortodoxní církev – nikoli koptové, jak se často mylně uvádí), muslimové, animisté, rastafariáni. Etiopie byla první africkou zemí, která přijala křesťanství – již ve 4. století - a je velmi křesťanskou zemí dodnes.

Etiopie má také nezaměnitelný ráz přírody a z přírodního hlediska je nesmírně variabilní. Ze všech afrických států má nejvyšší průměrnou nadmořskou výšku - 85% jejího území leží výše než 1800 m. Její nejvyšší hora Ras Dašen (4543 m) je pátým nejvyšším vrcholem Afriky a kromě ní se v zemi nachází ještě asi 10 dalších vrcholů přesahujících 4000 m. Zatím co na jejich vrcholcích občas leží sníh, patří naopak Danakilská proláklina s „výškou“ 116 m pod úrovní moře mezi nejžhavější místa světa. Etiopii pokrývají hory, náhorní planiny, hluboká údolí, rozlehlé savany a lesní porosty, mnoho řek a jezer, a to vše vytváří dohromady překrásné přírodní scenérie. Také zastoupení rostlinných a živočišných druhů je bohaté. Kromě typické africké zvěře v národních parcích žijí v Etiopii některé zvířecí druhy, které jsou zdejšími endemity – např.proslulé opice dželady.

Etiopie je fascinující i tím, že tady probíhal kontinuální lidský a civilizační vývoj od pravěku až do současnosti.. Území Etiopie bylo totiž nepřetržitě osídleno člověkem od samotného počátku rodu Homo. Na území Etiopie a ještě několika zemí východní a jižní Afriky se nachází „kolébka lidstva“. Zde se vyvinul člověk a před ním jeho předchůdci. Doklady z etiopských archeologických nalezišť nalezneme v muzeích, včetně slavné „Lucy“, nejstarší nalezené hominidní fosílie.

Etiopií prochází velká část Východoafrického riftu, který se táhne Afrikou od Blízkého východu až po ústí řeky Zambezi v Mozambiku, a který za nějaké miliony let rozdělí africký kontinent. Je to fenomén svého druhu, který ve světě nemá srovnání. Východoafrický příkop prochází v Etiopii mnohotvárnou krajinou s velkým výškovým rozdílem, od Danakilské deprese pod úrovní hladiny moře až po vysoké hory.

V průběhu jedné cesty do této jedinečné země nelze z toho, co se tu nabízí, procestovat vše, a tak dobrodružnější, málo civilizačně zasažený a etnicky barvitý jih jsme si ponechali na příště.

Cílem této naší cesty byla severní, historicky bohatá polovina Etiopie, ve které se kromě jiného nachází také pět ze sedmi etiopských položek, zapsaných na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO. Na historický sever se cestovatel do Etiopie totiž rozhodně podívat „musí“.

ADDIS ABEBA

Hlavní město Etiopie leží ve výšce 2300-2500 m na úpatí pohoří Entoto a je třetím nejvýše položeným hlavním městem světa. Mezi historická města země ale nepatří, protože bylo vystavěno až na přelomu 19. a 20.století. Jako celek se velkou krásou nevyznačuje, i když tu a tam jsou některé budovy či objekty docela výstavné. Ty nejvýstavnější – sídla vlády či významných afrických institucí se zase ale fotografovat nesměly. Jiné části města, které jsme si fotografovat mohli podle libosti, se zase moc nelišily od vzhledu běžných etiopských vesnic a městeček, včetně volně pobíhajících zvířat.

V programu pochopitelně nemohlo chybět Národní museum, včetně expozice slavné „Lucy“. Jedná se o pozůstatky raného hominida ženského rodu, formy Australopithecus afarensis, nalezené v roce 1974 v povodí řeky Avaš. Pozůstatky staré 3 až 3 a půl milionů let, společného předka lidoopů a lidí.

 Katedrála Trinity (Kiddist Selassie) je nejvýznamnějším chrámem ve městě. Je v ní také, po předcházejících otřesných peripetiích, pohřben císař Haile Sellasie. Křesťanští věřící se vždy na návštěvu náboženských míst oblékají bíle.

Etnografické muzeum se nachází v objektu addisabebské univerzity, která leží uprostřed pěkného pěstěného parku. Muzeum skrývá mnohé poklady a rozhodně stojí za návštěvu, ale bohužel se fotografovat uvnitř nesmí.

Pohoří Entoto. Tady, ve třitisícové výšce, zamýšlel původně císař Menelik II. umístit nové hlavní město, jímž se o něco později stala Addis Abeba. Stihlo se postavit císařské sídlo a nějaké chrámy, pak se ale volba místa ukázala jako velmi nepraktická a nové hlavní město se vybudovalo pod pohořím („dole, pouze“ ve výšce skoro 2 a půl tisíce metrů). Vydali jsme se sem na kratší výlet – za krásnou vyhlídkou a na prohlídku postavených objektů. Ortodoxní kostel zde, stejně jako pak všechny další po celé zemi, je kulatý, s určitými částmi přístupnými pouze věřícím, respektive pouze kněžím. Ostatní návštěvníci mohou na některá místa, většinou jen ale po vnitřním obvodu kostela, tvořícím jakousi krytou verandu. Královské sídlo sestává ze tří jednoduchých, účelně vybavených budov. A také všude, kamkoli jsme po Etiopii zamířili, jsme sledovali život zdejších lidí - který tu většinou není zrovna peříčko.

Jeden večer jsme se v restauraci Habeša seznámili mj.s etiopským nejtypičtějším pokrmem, kterým jsou placky z obilniny jménem tef (= bezlepková milička habešská), s etiopským způsobem servírování jídla a s místním temperamentním folklorem.

BAHIR DAR

 Město Bahir Dar leží u vysokohorského jezera Tana a poblíž Modrého Nilu. (Modrý Nil, v Etiopii zvaný Abaj, který vytéká z jezera Tana, je nejdelší řekou v zemi).

Ubytovali jsme se tu v hotelu v zahradě na břehu jezera a pak si vyjeli lodí po tomto - nejvýše položeném africkém jezeru. Na jezeru Tana se nachází celkem 37 ostrovů a na dvaceti z nich stojí středověké ortodoxní kláštery. Dva kláštery-kostely jsme během plavby navštívili. Etiopské ortodoxní objekty se v mnoha případech vyznačují výrazně barevnými malbami s církevními výjevy (jakousi velmi názornou malovanou biblí).

Výlet do okolí Bahir Daru, na vyhlídku na Modrý Nil a jezero Tana.

Cestou pomník obětem diktatury Mengistu Haile Mariama (1977-91 – během této doby zahynulo asi 200 tisíc lidí). Mengistu si po útěku ze země v roce 1991 žije v exilu u jemu podobného kamaráda Mugabeho v Zimbabwe, i když byl loni v Etiopii odsouzen k doživotnímu trestu. Fotografii tohoto pomníku asi často neuvidíte a jejím pořízením jsem hodně rozzlobila zdejšího strážce. Na pomníku není samozřejmě nic závadného, ale je umístěn na vyvýšeném místě nad řekou a poblíž mostu. A mosty, jako strategické objekty, se v Etiopii fotografovat nesmějí. Proč tedy postavili evidentně nový pomník právě na tomto místě a zakázali k němu přístup, není příliš logické.

Cestou k vyhlídce jsme viděli ortodoxní kostel v národních barvách, krásné staré aleje, a po vyhlídce do dálky na řeku a jezero, jsme se pak na řeku Modrý Nil podívali také zblízka. Okamžitě, jako všude, ihned obklopeni zdejšími dětmi.

A nakonec jsme se stavili ve vesnici Weyto, kde se vyrábí tradiční lodě zvané „tankva“ – papyrusové kanoe pro jezero Tana. Kromě toho jsme ve vesnici viděli desítky lidí, jak ve sváteční den právě míří - všichni v bílém - do kostela.

Výlet k vodopádům Tiss Isat na Modrém Nilu (50 m výška, 400 m šířka, druhé největší v Africe).

Záběry cestou – život zdejších lidí, strom plně obsazený supy:

Cesta pěšky k vodopádů vede přes kamenný Portugalský most (z doby, kdy křesťanští Portugalci pomáhali křesťanským Etiopanům v bojích s muslimy, a předtím, než jim na oplátku chtěli vnutit zase svoji katolickou víru a za to byli ze země vykázáni):

GONDAR

Cestou do Gondaru.

Bydleli jsme tu v hotelu Goha, který stojí za zmínku. Byl postaven na vršku nad městem a poskytuje moc krásný výhled na město.

Gondar je někdejší císařské hlavní město a křižovatka afrických obchodních cest. Jeho stará část Fassil Ghebi (UNESCO) je hradbami obehnané město ze 16. a 17. století, které bylo sídlem etiopského císaře Fasila (Fasilidese) a jeho následovníků. Uprostřed 900 m dlouhých hradeb se nachází paláce, kostely, kláštery a unikátní veřejné a soukromé budovy, jejichž stavební styl spojuje arabsko-africkou architekturu s jezuitským barokem.

V komplexu paláců byla k prohlídce i nákupu k dispozici manufaktura s kvalitními tradičními řemeslnými výrobky.

Fasilovy (Fasilidesovy) lázně je velmi zvláštní záležitost. Je to vlastně veliký bazén, uprostřed kterého stojí královský letohrádek. Nebyl to ale běžný bazén ke koupání. Sloužil především a dodnes slouží ke slavnosti zvané Timkat, která se pořádá jednou ročně, a k jejím rituálům. Jak to při takové slavnosti vypadá, ukazuje zakoupená pohlednice. Vzhledem k probíhajícím opravám objektu se po jeden či dva roky slavnost koná na jiném místě.

Chrám Debre Berhan Selassie (neboli „Trinity na Hoře světla“) s nádhernými freskami a ikonami jedním z nejvýznamnějších v Etiopii. Malovaný strop s andělskými obličeji je proslulý.

Palác císařovny Mentewab a klášter Qusquam.

Ve vesnici Woleka žijí poslední Falaši, etiopští židé (desetitisíce dalších již byly přestěhovány do Izraele). Jejich původ je zahalen tajemstvím, a jejich historie je velmi dramatická. Veselých chvilek se v ní mnoho nenalézá.

POHOŘÍ SIMIEN

Národní park Simien (UNESCO) je vysokohorský park o rozloze 220 km2 nacházející se ve výšce 1900-4620 metrů (na jeho území se nachází také nejvyšší hora Etiopie Ras Dašen, 4620 m). Následkem eroze vulkanického povrchu tady kdysi vznikla jedna z nejpůsobivějších krajin na světě –

s hlubokými horskými svahy a kaňony.

Zdejší nádherné hory jsou útočištěm několika nejvzácnějších živočišných druhů Afriky. Žijí zde – kromě jiného - endemičtí kozorožci habešští neboli kozorožci walia (kvůli kterým byl v 60.letech 20.století národní park založen), rovněž vzácná a endemická simienská liška, a proslulé opice dželady s charakteristickým rudým trojúhelníkem na hrudi, rovněž endemické (tj.vyskytující se pouze zde).

Už prvé pohledy na Simienské hory cestou do Národního parku nám ukázaly, že se máme na co těšit.

Potkali jsme cestou také místní obyvatele – jednu úchvatnou trojici, rodinu při práci na poli a zastavili jsme se na jedné farmě, kde měli dokonce nějakou mechanizaci. Jinak jsou všechny zemědělské práce v zemi vykonávány – až na pár výjimek – dosud ručně a za pomoci domácích zvířat.

Zdejší ovce se vyznačují nezvyklou tlustou a širokou oháňkou.

Civilizačním centrem Simienských hor je město Debark.

Už v knize Habešská odysea od Adolfa Parlesáka, který se jako náš jediný krajan zapojil do statečného odporu Etiopie napadené fašistickou Itálií, jsem se dočetla, jak zdejší muži rádi nosí zbraně, a to bez ohledu na to, zda jsou funkční či zda mají do pušek i náboje. Evidentně to platí dodnes, jak jsme se mohli mnohokrát na místě přesvědčit.

Jeli jsme dále do národního parku, kde jsme jednu noc přespali v právě novém pěkném hotelu Semien Lodge.

Během pěších vycházek i během jízdy autobusem nás doprovázeli strážci národního parku.

Krajina sama o sobě byla nádherná, ale měli jsme navíc štěstí, že do stejných míst jako my dnes zamířila veliká tlupa etiopských endemitů - opic dželad. Byl to nezapomenutelný zážitek a problém mi dělalo vybrat jen pár snímků z báječného setkání s nimi.

Za ranního slunce jsme se prošli ke kaňonu, který jsme den předem zdálky zahlédli.

Dále jsme jeli serpentinami Semienských hor a stále se otevíraly nové a nové krásné výhledy.

Přejeli jsme přes řeku Takase, opustili nezapomenutelné Semienské hory a nakonec dojeli do Axumu.

Ještě jsme cestou – podobně jako na mnoha dalších místech Etiopie – viděli pomalu rezavějící a travou zarůstající tanky, jako svědectví o pohnuté historii Etiopie nedávné doby.

AKSUM

Historický Aksum, další z etiopských položek na seznamu UNESCO. Leccos z historie záhadného aksumského království z počátku našeho letopočtu (a možná i staršího) zůstane asi navždy zahaleno tajemstvím, ale jeho obří monolitické kamenné stély z předkřesťanské doby (celkem více než sto) se tu tyčí k obloze dodnes. Mezi nimi bude od léta 2007 i ten, který byl v roce 1937 odvezen do Itálie a teprve nedávno vrácen.

Aksum má přízviska „svaté město“ a „kolébka etiopské civilizace“. Mnoho je dodnes skryto v oblasti mýtů a legend. Podle nich je městem královny ze Sáby. Řada pověstí se týká její návštěvy u Šalamouna, mocného krále Židů. Makeba, královna ze Sáby, měla mít se Šalamounem syna jménem Menelik, který prý uloupil (možná že dostal) mýtickou archu (schránku) úmluvy, která je údajně uložena v aksumské katedrále Panny Marie Siónské.

Ve 4.století se obrátil Aksum za krále Ezany na křesťanství – tento král tedy založil dodnes existující křesťanskou tradici Etiopie.

Stély a obelisky jsou rozesety po celém okolí, jsou i na zahradách domů. Ty největší a nejcennější jsou soustředěné na jednom místě, kde se nacházejí i hrobky členů královských rodin.

Další královské hrobky se nacházejí v okolí Aksumu.

Pravděpodobný či domnělý palác královny ze Sáby byl vykopán v roce 1973.

V kostele Panny Marie Siónské má být uložena archa úmluvy. Nikoli ale v jeho novostavbě se samostatnou zvonicí, postavené za císaře Haile Sellasie, i když také uvnitř tohoto kostela se nachází poklad – a to v podobě nádherně ilustrovaných staletých náboženských knih.

Naproti novému velkému kostelu stojí klášter nepřístupný návštěvníkům (ruiny před ním jsou pozůstatky původního chrámu). Archa úmluvy má být uvnitř kláštera. Snad je, snad není, nikdo ji neviděl. Zato návštěvníkům skrz plot ukáží v jakémsi kiosku vystavené jiné cenné poklady – koruny králů a církevních hodnostářů, kříže a další historické předměty.

Velmi hodnotné sbírky nabízí aksumské archeologické muzeum:

V zahradě muzea stál stánek s typickými řemeslnými výrobky – barevně obešité ošatky z proutí. Nabízela je taková milá šikovná holčička, že jsme mnozí neodolali – jí i těm pěkným ošatkám.

V Aksumu jsme bydleli v hotelu Remhay, který byl na historii svého města – starší i novější - náležitě pyšný.

V Aksumu jsme také navštívili něco, co si návštěvník Etiopie rozhodně nesmí nechat ujít v zemi, která je pravlastí kávy – kávový obřad:

LALIBELA

Do Lalibely jsme se z Aksumu přemístili letecky. Lalibela v nadmořské výšce 2600 m, je rovněž položkou na seznamu světového kulturního dědictví lidstva UNESCO, a to pro svých jedenáct skalních chrámů z červeného tufu, pocházejících ze 13.století, které jsou od té doby dodnes významným křesťanským poutním místem.

Kostely nebyly postaveny v doslovném smyslu slova, ale „odstraněním“ skalní hmoty. (Podobně jako senzační chrámy v indické Adžantě a Élloře, které jsou rovněž památkou UNESCO a které jsme během cesty po Indii také nevynechali). Kostely jsou navzájem propojeny průchody, tunely, úzkými chodbami a dřevěnými mosty. Jako zahraniční dar vzniklo před časem nad chrámy ochranné lešení, které fotografující návštěvníci příliš s nadšením nevítají.

Kromě monolitických kostelů se v Lalibele a jejím okolí nacházejí také jeskynní kostely a na úbočí skal četné hrobky.

Klášter Bet Emmanuel a obydlí jeho obyvatel:

Hrobky v popředí, v pozadí kopec s jeskynním chrámem, kam jsme jeli na mulách a částečně vyšli pěšky.

Ve stráni nad chrámy stojí etiopská vesnice, jakých je v zemi hodně, ale ne vždy si je lze volně prohlédnout:

DIRE DAWA

Do města Dire Dawa na východě Etiopie jsme se také přemístili letecky a odtud pokračovali busem do Hararu.

Příjemné moderní město Dire Dawa, plné květin, bylo vybudováno v roce 1902 v souvislosti se stavbou významné (a dodnes etiopské jediné) železniční trati, která vnitrozemskou Etiopii spojuje s přímořským státem Džibuti a stejnojmenným přístavem. Historická budova nádraží a lokomotiva jako pomník:

Krajina po cestě do Hararu byla pěkná, jako je konečně skoro všude v Etiopii, ale nejvíce nás cestou zaujaly všudypřítomné keře rostliny kata, která ze zdejšího kraje už skoro vytlačila tradiční kávu. Výnosy z pěstování narkotika qat (amharsky čat), který se vyváží především do Džibuti a do arabských států, jsou totiž oproti kávě nesrovnatelně vyšší a navíc se kata sklízí denně. Ze stále zeleného keře Kata jedlá (Catha edulis) se trhají mladé výhonky, z nichž se při žvýkání uvolňuje katin (druh efedrinu), jehož působením mizí pocit hladu a únavy. Dlouhodobý efekt je ovšem silně devastující – jak jsme mohli později na některých obyvatelích Hararu také vidět.

HARAR

Harar, ležící ve výšce 1870 m, je další etiopská perla. Středověkými hradbami obehnané staré město Harar Jugol (UNESCO) bylo vybudováno bylo mezi 13. a 16.stoletím jako obchodní centrum a křižovatka obchodních cest mezi Afrikou, Indií a Středním východem.

Harar, nacházející se stovky kilometrů daleko od etiopských křesťanských středisek, byl po staletí ovlivňován islámem a patří mezi nejvýznamnější světová islámská střediska. Na území hrazeného starého města o rozloze 1 km2 se nachází skoro 100 mešit, což představuje největší koncentraci mešit na světě. Kromě mešit je tu také zhruba stejný počet svatyní. Žijí zde Adarové, jejichž ženy se oblékají do velice barevných šatů a nezahalují si tvář.

Dosud ještě málo turisticky frekventovaný Harar nabízí návštěvníkovi neopakovatelné zážitky – autentický Harar si žije po svém, a to naplno. Je dynamický, barevný a strhující. Fotografova slast.

Ubytováni jsme tu byli v hotelu ležícího jen malý kousek od jedné z hradebních bran do životem kypícího starého města. Ze střešní terasy hotelu byl výhled na celé okolí – a co bylo senzační: přímo pod hotelem bylo tržiště s katou, které jsme si mohli nerušeně vychutnávat pohledem přímo z balkonů pokojů. Když se podívám na pořízené fotografie, hned se mi vybaví ta hlasitá kakofonie hlasů, která se nahoru nesla. Prodávají i kupující si totiž občas kus katy sami uzobli a byli proto velmi čilí. Zobaly si ale také všudypřítomné kozy a radostně pak po zeleném tržišti poskakovaly. Od tržiště s katou do „centra“ chodili okolo hotelu spousty lidí, a jejich pozorování bylo dalším požitkem. Takhle si prohlížet lidi na ulici zase tak moc nejde. Po každém návratu zvenku do hotelového pokoje jsem se vždycky hned běžela podívat, co je na trhu s katou a v jejím okolí nového.

Z pamětihodností města lze zmínit domy někdejších významných obchodníků, mezi které patřil i slavný básník Arthur Rimbaud. Dnes je v jeho domě je městské muzeum. V muzeu byla, kromě jiného, výstavka sto let starých fotografií z Hararu, moc zajímavých, včetně fotografií hararského ráse (=guvernéra) Takariho – pozdějšího císaře Haile Sellasie. Nejvýznamnějším zdejším rásem byl ale jeho otec Makonen, jehož zlatá jezdecká socha stojí na hlavní ulici nové části Hararu. Zmínit se lze z Hararu dále o Velké mešitě, dalších mešitách (které nejsou na první pohled moc od ostatních domů rozeznatelné, protože až na výjimky nemají minaret), jedné z několika zdejších hrobek sultánů, a o tom, že tu naprosto pokojně funguje křesťanská katedrála a další křesťanské kostely. Náboženská tolerance je tu naprostá.

Ale ty hlavní dojmy z Hararu byly jen tak z procházení městem (a mohlo mi srdce urvat, že jsem z velkého množství mě stejně milých fotografií musela vybrat jen některé) :

Výlet do nedalekého městečka Babile, za kterým se nachází údolí Dakhata, zvané „Údolí divů“. Někdejší sopečná činnost tu zanechala podivuhodné vulkanické útvary působící jako přírodní sochařská galerie.

Cestou tam a zpět jsme pozorovali - jako vždy - život okolo (povšimněte si, kolik žen nosí žluté kanystry na vodu – vody je ve zdejším kraji málo a ženy pro ni chodí často velmi daleko). A také zdálky bylo dobře vidět, jak zůstalo staré hararské město i po staletích na zhruba stále stejném půdorysu, protože nové město bylo citlivě postaveno stranou.

Ve volném odpoledni se část party vydala na prohlídku zdejšího pivovaru, o kterém je všeobecně známo, že byl postaven Čechoslováky. Našinci tu byli vřele uvítáni. Technologové zdejšího pivovaru studovali kdysi u nás, a česky či slovensky se dodnes domluví. Setkání bylo více než srdečné, a to se muselo zadokumentovat (Květě díky za fotky):

Večer nás ovšem čekala nevídaná podívaná a velká místní atrakce: krmení hyen. Jak to vzniklo, nikdo pořádně neví, ale tento rituál se tu udržuje snad již po 800 let. Pověst říká, že když hyeny nebudou nakrmeny, půjdou do města a sežerou děti. A tak tento muž (a prý není jediný) už po skoro 40 let vychází každý den z hradeb a při západu slunce k němu přicházejí z přírody hyeny, které si berou od něho jídlo, dokonce i z jeho úst. Dělal to tak jeho otec a bude to dělat zase jeho syn.

Hyeny se po západu slunce vynořují ze tmy tiše jedna za druhou a z daleka jim svítí oči. Krmič jim podává kousky masa a občas tak, abychom žasli. Je to natolik vžitý rituál, že se mu nediví ani místní kočka. Chvíli hyeny pozoruje, pak vyžaduje totéž, a chvílemi se dokonce nudí.

Statečně si šli krmení vyzkoušet také náš průvodce Melkam a náš kolega Ruda.

NÁRODNÍ PARK AVAŠ

Národní park Avaš leží v Afarském regionu - ano, onom regionu, které je místem nálezu nejstarších pozůstatků předchůdců člověka, jenže to je dále, na dolním toku řeky Avaš, na severovýchodě Etiopie nedaleko hranic s Džibuti. Národní park Avaš leží naopak ve východní části afarského regionu - ve výšce na Etiopii pouhých 1000 m - v nejvýchodnější části Velkého riftového údolí.

 Park dostal jméno podle řeky Avaš, která tvoří jižní hranici parku. Avaš je třetí nejdelší etiopskou řekou.

Afarský region – jak říká jeho název – obývají Afarové, dost osobité etnikum. Žijí tady už několik tisíc let. Vždy byli pastevci a část z nich se zabývá těžbou soli usazené ve slaných jezerech Danakilské pouště. V dnešní podobě hranic zasahuje „afarská země“ do všech čtyř států Afrického rohu, kterými jsou Džibutsko, Etiopie, Eritrea a Somálsko. Podle statistik v ní žije asi 1 a půl milionu Afarů, kteří tvoří řadu kmenů a podkmenů.

Afarský systém kočování je dokonalý – každý kmen se během roku pohybuje podle přesně dohodnuté trasy, která je určena tak, aby procházela oblastí s aspoň částečným přístupem k vodě. Jakákoli odchylka se musí předem projednat s ostatními náčelníky. Je to životní nezbytnost – jde o život stád i lidí.

Afarové jsou muslimové, ale jsou většinou monogamní a jejich ženy si nezahalují tvář. Dost dlouho platilo pravidlo, že se afarský muž nesměl oženit dříve, dokud nezabil jiného muže – zvyk, který má kořeny v boji o životní prostor a vodu. Důkazem činu byla uříznutá varlata, které Afarové nosili usušená kolem krku jako ozdobu. Dodnes je oboustranně broušený nůž základní součástí oblečení každého afarského muže – jak jsme se ostatně mohli sami přesvědčit.

Cestou z Hararu. Přes jedno přívětivé pohoří jsme sjeli do rovinatých savan.

Uprostřed savany s výhledem Habešské pohoří a dost „daleko od hlučícího davu“, byla ve spolupráci s místními afarskými lidmi postavena lodge Bilen ve stylu afarských domů. Tam jsme přespali a před večeří se v horkých pramenech, které prýští ze dna jezera, s chutí vykoupali. Jak v lodži, tak i při koupání nás hlídali – pochopitelně zdejší Afarové. V noci se pak nahlas chechtaly hyeny.

Druhý den jsme pak jeli okolo jedné afarské vesnice – a mohli jsme se ujistit o tom, že bungalovy v lodži, kde jsme přespali, byly – aspoň při pohledu zvenčí - skutečně podle tohoto mustru postavené. Jsou to typická polonomádská stavení s proutěnou kostrou, která se dají rychle rozebrat a zase postavit na jiném místě. Mezi obyvateli vesnice žádné nadšení z toho, že jim to tam okukujeme nenastalo, a tak jsme se radši poroučeli. Jeden nikdy neví.

Ve vlastním národním parku Avaš africké šelmy nečekejte, i když se to v turistických průvodcích a prospektech uvádí. Viděli jsme tam v podstatě úplně stejná zvířata, jaká se vyskytovala po celé okolní savaně, především přímorožce, prasata bradavičnatá a opice. Přes národní park vede také dříve zmíněná železnice.

 Radost nám ale udělaly vodopády na řece Awaš. Svoji živnost tam provozuje navíc jedna prímová rodinka paviánů.

Na konci parku jsme se ještě potěšili pohledem na jezero Metahara.

Výlet na západ od Addis Abeby.

Základnou výletu se nám stalo město Ambo s pěkným hotelem.

Nesmírně krásnou krajinou jsme se vydali nahoru do kopců k sopce Wonchi (3386 m), proslulé obrovským stupňovitým kráterem a dvěma jezery na jeho dně. Cestou jsme narazili zase na jeden tank. Sestoupili jsme dolu k jezerům a někteří z nás neodolali možnosti vyjet pak nahoru na koni – když už tu ta možnost byla.

Poblíž Amba se nacházejí také vodopády na řece Guder. V Etiopii jsme byli ovšem záměrně v době, kdy neprší, a tak také průtok těmito vodopády podle toho vypadal. I tak to tam ale bylo pěkné.

Když jsme se vraceli z Amba zpátky do Addis Abeby, byla sobota a proto svátečně oblečení lidé z celého okolí mířili obráceně do Amba na sobotní trh. Prodat, nakoupit a společensky se realizovat. Mnozí šli z mnohakilometrové dálky. Nová silnice, po které oni šli, dosud nebyla v provozu a tak jsme si je za jízdy po souběžné náhradní cestě pěkně prohlíželi.

Pokud si myslíte, že všechny „Holandské květiny“ jsou pěstovány v Holandsku, mýlíte se. Už po léta slouží Holandsko jako distributor květin, které pochází ze skleníků a fóliovníků Afriky a Jižní Ameriky. Mezi dodavatele patří i Etiopie – viz ukázka. A pak už jsme dojeli zase do hlavního města, a o tom, co jsme vám o něm říkala na začátku, se můžete nyní přesvědčit.

Všechno má svůj konec, i náš etiopský výlet. Ale před odletem do Evropy jsme si ještě zašli na jednu tradiční večeři na závěr.

V Etiopii se o nás láskyplně starali náš průvodce Melkam a řidič Segaj (Martin snímek) z cestovní kanceláře Green Land. Patří jim za to dík, rádi na ně budeme vzpomínat

Děkuji Martě, Květě a Andulce za poskytnutí několika jejich pěkných snímků.